Chránit 19

Část osmnáctá - Tady

Část devatenáctá - Ochránit?

„Minato Namikaze,“ vzdechl hluboký hlas, „tentokrát hádám, nebudeš utíkat, nebudeš nám ničit sídlo, nebo podobné dětinskosti, kterých jsem se od tebe dočkal, když jsem se tě u nás snažil přivítat.“
Dětinskosti? Proč si nade mnou všichni vyskakují jenom pro to, že je mi třináct!
Už to tu bylo znovu. Minato stál, stál uprostřed poloprázdné síně. Za rameno ho bolestivě držel Chiri a nehodlal se vzdálit. Protože ho tentokrát nemínili ztratit.
Tahle místnost byla jiná, než ta předtím … Nejspíš se z tamté stala neobyvatelná část domu. Chlapec se ale necítil provinile. Naopak, cítil se kvůli tomu dobře … Bylo tu míň soch, celkově byla síň chudší a prostší, jestli se tyhle dva výrazy vůbec dají použít, když tu byly pozlacené sochy a stěny. V porovnání s tou předchozí ale tahle byla nic. Svítilo tu víc světla, byly tu celkem tři vchody a zdánlivě působila míň děsivě, než ta předtím. Ale, Minato cítil, že tady nevládne jenom Hakari … Ne, ani zdaleka. Tady vládl nějaký špatný pocit, ačkoliv bylo to prostředí prosvětlenější a veselejší, teď šlo o víc … Tehdy ještě neměl ten náhrdelník. Tehdy nešlo o životy všech Shinobi z Listové … Šlo ‚jenom‘ o život Aki, jeho sestry.
Minato se drze usmál.
„No jistě, Hakari. Žádné ‚dětinskosti‘ ode mě rozhodně nečekejte.“
„Hakari-sama,“ zasyčel skrze zuby Chiri a stiskl mu rameno ještě víc, až Minato usykl. Přemýšlel o tom … Má se k němu chovat zdvořile a uctivě? Je to sice padouch, ale pořád je to vládce Uzu no Kuni a samuraj … Jeho tituly stejně nic nemění na tom, že zabil jeho matku. Nemůže mu říkat ‚pane‘, nebo podobné nesmysly, které si lidé vymysleli jenom pro to, aby šlo vidět, že jsou něčím míň … On se necítil být něčím míň. On nebyl takový zrádce a podvodník.
„Takže můj sluha měl pravdu. Znáš moje jméno,“ zaznělo za poloprůhlednými závěsy u nichž stálo nejmíň pět členů feudálovy stráže. A dalších, minimálně deset, jich bylo rozmístěno po celé místnosti … Jak shinobi, tak samurajové. Ani jeden bojovník netušil, že slouží zlu a budoucí zkáze. A ani jeden ninja netušil, že si právě podepisuje svou smrt.
Ale, závěs se teď pohnul. Pročísly ho feudálovy prsty a jedním silným trhnutím v těžké látce udělal metrovou mezeru. Chápal, že nemá cenu se skrývat.
„Jsem Hakari, šestý feudální pán Země víru,“ představil se zbytečně a jeho nohy dopadly na prostý, avšak vysmýčený kámen. Jeho tvář, přes kterou se táhla dlouhá jizva, se tvrdě usmála. A Minato sebou automaticky trhl … Ta jizva. Památka, po jeho matce … Je to on. Vrah.
Ale Hakari s představováním nekončil.
„Jsem samuraj, který bojoval za svůj stát a po smrti předchozího vládce právoplatně získal své místo. Jsem hrdina své země.“
„Hrdina? Děláte si srandu?“ zavrtěl chlapec nevěřícně hlavou. Ale pochopil to … Hakari mu o sobě řekl to, co si o něm myslí většina národa. Zřejmě totiž ještě netuší, že Minato ví pravdu. Protože netuší, že existuje člověk, jako První císař, Aikoku, který ví všechno …
Chiri ho za tuhle drzost praštil do zad a Minato byl donucený zřítit se k zemi. Hned se ale narovnal na rukou a naštvaně se na feudála podíval.
„Nejste ani třetina člověka, kterej by měl být považovanej za hrdinu!“
Hakari pootočil hlavou a pozvedl obočí. S mírným úsměvem.
„Vážně? A kdo je podle tebe ten pravý hrdina? Nějaký váš vážený Hokage nebo shinobi, či snad ta kunoichi, která ti odsuď minule pomohla utéct?“
„No …“
„Tohle nejsou hrdinové! Jsou to vycvičení bojovníci, kteří jenom dělají svou práci! A co se týče Sueko, jde jí sobecky o samu sebe! Nevšímáš si? Nevidíš, že usiluje o můj post? Chce mě svrhnout, aby mohla sama vládnout!“
Cože?! Tohle … Tohle není možné … A …
„Tak, kdo je ten hrdina?! Znáš vůbec nějakého? Existuje vůbec na tomhle světě?!“ zvýšil Hakari hlas, ale vzápětí se zklidnil. Díval se na chlapce, který byl donucený klečet na zemi … A teď do ní zabodl i svůj pohled.
Nevzpomínal si … Všechny jeho představy o hrdinství mu teď vyvrátil … Ani Hokage, ani … Žádný vládce, jde jim jenom o stát, o slávu a … Ne! Teď se ho chystá zmanipulovat a on se nesmí nechat dát! Jistě, že existuje nějaký hrdina, jistě, že jsou tu lidé, ke kterým stojí za to vzhlížet!
Ale kdo?
Prohrál jsem?
„Já se stanu hrdinou,“ promluvil tiše Hakari, když viděl, že Minato neví, co říct, „stanu se hrdinou pro všechny poražené samuraje, pro všechnu jejich pýchu a čest … Pro svou Uzu no Kuni. A ty, ty mi pomůžeš. Pomůžeš mi zmocnit se Ohňové země, aby můj národ viděl, že jsem legendou …“
„To není pro váš národ. Je to pro to, aby jste se pomstil, zabil všechny shinobi a kunoichi, kteří budou bezbranní!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. V místnosti bylo i pár shinobi, nemohl to jenom tak přiznat ...
„Ne,“ zopakoval a udělal pár kroků po schůdcích na dlažbu. Prošel kolem Minata a zvedl ruce nahoru.
„Vy, kteří si říkáte shinobi, pojďte sem,“ zavelel a čtyři muži, stojící u dveří, věděli, že nemůžou neuposlechnout.
Seřadili se vedle sebe přímo před svého pána.
„Věříte svému vládci?“ zeptal se provokativně a místností zaznělo čtyřhlasé ‚Ano‘.
Ale, jako kdyby to byl povel. Feudální pán najednou vytáhl svou katanu a jedním dlouhým tahem, aniž by ti bláhoví muži před ním byli schopní něco udělat, sekl. Minato automaticky uhnul pohledem a jenom slyšel, jak na zem dopadly jejich těla. V místnosti to zašumělo a pár samurajů se pohnulo … Nelíbilo se jim to.
„Byli to zrádci,“ promluvil Hakari tiše jejich směrem. „Pomáhali Sueko, té uprchlici, která chce zničit náš národ.“
Cože? Vždyť … Aha. On jenom chce, aby se proti němu nevzbouřili. Tohle snad není pravda!
„Lže!“ vykřikl chlapec. Nebál se … Tady se nebál, cítil, že tuhle bitvu musí vyhrát. „Přece mu nebudete věřit, jenom začal … Chce zabít všechny shinobi a kunoichi a tohle byl začátek! Vždyť jsou to vaši přátelé, jak-,“
„Mlč!“ okřikl ho feudál. „Budete věřit nějakému klukovi z Listové, nebo svému pánovi?“
Samurajové ztichli.
Ale Minato se na Hakariho vzdorně podíval.
„Nejsem jenom kluk z Listové. Jsem syn matky, kterou jste zabil.“
„Takže to víš?“
Ani trocha překvapení. Ani trocha lítosti …
„Jsem Namikaze z proroctví!“ zakřičel Minato a davem to znovu zašumělo. Znali proroctví … Všichni znali proroctví. Ale přesně nechápali, co znamená … Měli na to málo informací.
A toho využil Hakari.
„Ano. Je to ten z proroctví. Má s náhrdelníkem Prvního pomoct našemu lidu vzkvést.“
Není to tak … Není to tak. Chce ze sebe jenom udělat toho ‚hrdinu‘, chce zabít stovky nevinných životů … Ale, oni mu věří. Bezmezně mu věří ...
Davem šeptaly dvě slova … ‚Náhrdelník Prvního.‘ Uvěřili, že tahle legenda jim teď pomůže k nějaké další … Že se jejich lid rozmůže a porazí i Ohňovou zemi, pod vedením tohohle feudálního pána … A netušili, kolik lidí zbytečně zemře. Netušili, že jsou jenom loutkami … Netušili, že to, o co v té legendě jde, je poražení šestého vládce. Špatného vládce.
Hakari najednou zpod košile vytáhl ty tři zelené drahokamy na černé šňůrce …
„Tohle je ten náhrdelník. Váže se k němu jedna historka … Poprvé a naposledy ho dokázal použít jedině První císař. V bitvě, kdy naše země bojovala proti jiné, nepřátelské … První velel vojsku. A potom, když už to vypadalo beznadějně … Zazářilo modré světlo a všichni nepřátelé zemřeli.“
Minato se smutně usmál.
„Zapomínáte na to, že s tím zemřel i jeho nositel.“
„Nezapomněl jsem,“ zdůraznil pán. Ale očividně ho překvapilo, kolik toho Minato ví. A došlo mu, že bude muset něco vymyslet, aby tohohle chlapce přiměl s použitím toho šperku obětovat svůj život pro zemi, kterou téměř ani nezná a proti zemi, která je jeho domovem. „Ano, zemřel. Ale jenom proto, že se postavil proti tolika lidem a že náhrdelník zabil tak moc životů …“
Došlo mu, že musí udělat kompromis.
„Po tobě to ani zdaleka nechci. Chci, abys zabil jenom jednoho. A když to bude jenom jeden, budeš dál žít.“
Nechce vyvraždit všechny shinobi naráz? Nebo mu Minato překazil plány? Kdo je ten, koho chce obětovat?
„Zabiješ vašeho Hokage.“
Zbláznil se? Proč vůbec myslí, že by byl ochotný to udělat?!
„Neudělám to! Nejsem cvok, abych-,“
Ale Hakari se usmál.
„Přiveďte jeho sestru!“
V místnosti vrzly dveře a vstoupila Aki se skloněnou hlavou … Byla v pořádku, nezraněná, zdravá … Dokonce ani nebyla svázaná … Jenom ji pevně drželi dva samurajové.
„Ještě pořád mám nějaký ten triumf,“ zašeptal Hakari a podíval se na malou dívku, která začala křičet.
„Minato! Minato!“
„Aki?“
Vážně? Aki nemůže zemřít … Nemůže … Jeho malá sestřička, na kterou myslel snad každou chvíli, když dorazil do téhle země a po té, co ji unesli …
„Dobře. Dobře, jak chcete,“ přikývl. Ne, nemohl obětovat svůj národ … Ale, i on měl eso v rukávu.
„Boužel, s tím zeleným náhrdelníkem vám to nepůjde. Je falešný,“ usmál se, zatímco vyndal svůj, modrý, který mu chvíli předtím podala Kushina.
Obličej feudálního pána viditelně ochabl.
„Jak to myslíš?“
„Vážně si myslíte, že bych vám jenom tak lehce dal ten pravý? Ten modrý, který je opravdovým pokladem Prvního císaře, jsem měl schovaný … A ten zelený byl jenom nastražený. Skočil jste na to.“
Vlastně … Jak nad tím tak přemýšlel … On doopravdy nechal ten náhrdelník tak snadno. Ještě že mu tohle Aikoku poradil … Vlastně … Kde jsou? Neměli už přijít?
Z chodby, která sem vedla se ozval nějaký rachot, ale Hakari si toho nevšímal. Bezmyšlenkovitě chňapl po tom modrém a ten ‚falešný‘ hodil na zem.
Ne … Ne! Když spadne, tak se rozbije!
Minato se vytrhl Chirimu. Natáhl se, skočil … A ten zelený pevně sevřel v rukou. Hakari se po něm podíval. Proč by skákal po něčem bezcenném?
Teď mu to dojde! Sakra …
„Jsme tady,“ ozvalo se zničehonic od hlavních dveří. Jiraiya právě porazil pár bojovníků a usmál se.
„Jdeme zachránit situaci. Asi včas, co, prcku,“ obrátil se na Minata a ten s úsměvem zakýval hlavou. Doopravdy, včas.
Jiraiya, Sueko i Aikoku a za nimi Kushina, která se rozmachovala kunaiem, zřejmě zbytečně, čelili náporu asi dvaceti bojovníků, kteří se přihrnuli z přilehlých chodeb a dveří.
„Zabijte je!“ vztekle zakřičel Hakari a najednou všechno pochopil. Modrý náhrdelník vztekle hodil na zem, přičemž se krystalky okamžitě a s křupnutím, rozštěpily … Nebyly to pevné drahokamy. Stejně jako u toho zeleného … Šlo to cítit pod rukou. Byly křehké … A kdyby tehdy spadly, způsobilo by to velké neštěstí.
Aikoku na chvíli uprostřed vřavy přišel k Minatovi a zadíval se na náhrdelník v jeho ruce.
„Vedeš si dobře,“ přikývl a Minato se usmál. „Ale … Řekni mi jedno. Pořád bys nedokázal ochránit ty, kteří jsou ti blízcí? Ještě pořád se bojíš smrti? Protože, První císař tehdy použil náhrdelník na jednoho jediného muže. Na velitele vojska … A zbytek se strachy rozutekl. Víš co to znamená?“
Nečekal na odpověď a odrazil katanu, která se na něho chystala dopadnout. Vrhl se zpátky do boje.
Minato věděl. Věděl … Hakari lhal, jak jinak. Kdyby použil náhrdelník, jenom na jednoho člověka … Zemřel by. A on nechtěl zemřít … Nechtěl …
Aikoku bojoval zvláštním stylem, ani jeden protivník na něho neměl. Sueko používala vodní jutsu, zatímco Jiraiya katon … Všichni tři bojovali. Věděli, co je v sázce … Samozřejmě to věděla i Kushina, ale tu spíš museli chránit …
A tehdy, když se nikdo nedíval, Hakariho napadlo, jak by přece jenom mohl všechno obrátit ve svůj prospěch. Dal jeden jediný povel … Svému nejvěrnějšímu poskokovi, Chirimu. Pokynul rukou a nikdo to nezaregistroval … A on sám se rozběhl směrem k Aki, odstrčil samuraje, kteří ji doposud drželi a pevně ji sevřel.
Minato stál a díval se na to, jak všechno vyhrávají … Ti samurajové proti nim neměli šanci … Sice je párkrát škrábli, co to ale bylo?
Pevně sevřel pravý náhrdelník v dlani. Nepoužije ho … Osvobodí Aki a všechno bude v pořádku. Ale … Aki!
Rychle se otočil, ve směru, kde ji viděl naposledy. Výhled mu však zaclonila nějaká postava … V ruce držela katanu, mířila tím na jeho krk a zlomyslně se usmála. Chiri. Už zase je tam, kde nemá být … Nebo spíš, už zase plní ty hloupé rozkazy … Ale on jednal moc rychle. Minato stěží zaregistroval, co se mu to zalesklo v ruce, když zaslechl rozkaz.
„Dej mi ten náhrdelník, pán ho dokáže použít sám!“
„Nedám!“ vykřikl.
Nedokáže, vždyť proroctví praví, že to zvládne jenom Namikaze z listů … Ale na to zřejmě nikdo nemyslel. Vládl tu zmatek, chaos a navíc, vyhrávali … A Hakari prohrával.
„Dej mi to,“ ztratil nervy i Chiri. Rozmáchl se a ostří se přibližovalo Minatovu krku … Ten nestihl nic. Ani vytáhnout kunai, hodit shurikenem … Všechno se dělo moc rychle. Zavřel oči a čekal bolest. Ale, nic … Když je znovu otevřel …
„Hele, chraň se víc, jo?“ usmál se Jiraiya, do protivníkovy ruky sekl kunaiem a katana vypadla ze své trasy. Jenomže Chiri se bránil. Zaútočil z druhé strany a čepel se zabořila Jiraiyovi do boku.
„Senseii!“ vykřikl Minato, ale muž jenom usykl.
„Já to zvládnu … Já to zvládnu! Ale ty běž a zachraň svoji sestru!“
Co je s Aki?
Rychle vyběhl a konečně to uviděl … Metr před ním stál Hakari a držel mladou dívku … Tu, která za rok měla složit zkoušky a stát se kunoichi. Byl to její sen. Následovat hrdinství své matky … No ano …
Nesmí zemřít! Nesmí zemřít ona ani jeho přátelé!
„Aki-chan!“
„Použij ten náhrdelník, nebo ji zabiju!“ zavrčel Hakari a Minato jenom zavrtěl hlavou. Stejně ani neví jak to má použít!
Z dálky jako kdyby slyšel Aikokův hlas …
„Dokážeš použít náhrdelník a tím ochránit svoji sestru? Oplátkou za svůj vlastní život?“
Věděl, co musí udělat … Sice netušil, jak se náhrdelník spouští, byl ale odhodlaný ho použít. Ale ne proti Sandaimemu, ani náhodou. Byla tu ještě jedna možnost, na kterou Hakari zapomněl … Minato tím přece může zabít i jeho, feudála … Sice neví jak …
Ale nebyl čas na něco čekat. Když se Hakari natáhl a rozmáchl svou zbraň, chlapec skočil kataně do cesty.
„Ochráním svou sestru!“

***
Fuj boj ... Nerada boj ... Neumí o něm psát =(
Ale ... Jestli tohle čtete, musím vám pogratulovat! Tohle byla asi nejdelší kapitola a vy ji přežili ve zdraví! xD
Chránit jsem chtěla skončit do konce prázdnin ... Ale asi to bude až v září xDD Protože váš čekají ještě dva díly. Teda myslím ... Kdyby jich bylo víc nebo míň, nezabíjejte mě pak, jo?
Jo, musím rozvíst svůj předchozí dotaz. Je to zhruba 50 na 50 v poměru 'hlasů' těch, co chtějí další sérii ... Já jsem jednomu človíčkovi slíbila, že ji napíšu. Protože asi sama chci ... (Ayi, máš pravdu xD) Ale nebojte, bude to zřejmě volný pokračování o pár let později (Jó, Ramy, bude xD). Minato a Kushina
No nic ... Teď se psychicky i nápadově připravuju na jednu úplně jinou, tak ta možná brzo přibude ...
Pokračování: Pohlazení