V Orocháčově doupěti 003 - Pomsta je sladká

Jsme tu zpátky, to jste rádi, co? *ďábelský pohled* Muhehehe! xD No prostě nás tu máte a hned tak se nás nezbavíte, jelikož nás posedla neovládnutelná touha podělit se o další nevšední zážitky s naší "chata-partou". Tentokrát se ovšem hlásíme z opačné strany barikády... z "naruto-světa".
Tak se pohodlně usaďte a snažte se nezešílet. Vaše Danieeru a hAnko.

-------------------

Konan měla co dělat, aby nezačala vřískat vzteky: “Co to, sakra, je?! Kdo to udělal?! Až se mi ten pazgřivec dostane pod ruku, já ho spráskám, já ho zkopu do krychličky, já ho zabiju tím nejodpornějším způsobem, jakého jsem vůbec schopna!!!”
“Co nám to s ní udělali?” pípla Niya sklesle, když byla donucena pustit hAnko, která se díky jejímu pevnému stisku začínala mírně dusit.
“Tady si někdo koleduje o malér,” prohlásila Danieeru zrudlá vzteky a vyhrnovala si rukávy.
Ivča však jako vždy zachovala chladnou hlavu (poté, co si ulevila několika údery do těch krásných kachliček, přičemž několik z nich prasklo...).
“Děvčata, práce kvapná, málo platná. To chce klid. Přece těm zloduchům nedopřejeme to potěšení, oni očekávají, že se budeme vztekat. Musíme je vyvést z míry, usmívat se a tvářit se spokojeně. A pak, až z toho budou celí divní, přijde rozhodující ÚDER!” a pár dalších kachlí to mělo za sebou...

Orochižížalka si hověla v jednom ze svých krásných plyšových křesílek, zatímco Kabuto uklízel do skladu zbytek růžových kachliček. Ostatní spolupachatelé (rovná se Akatsuki bez Kisameho, Naruto, Jiraiya, Sasuke a Konohamarův gang) se nenápadně vmísili mezi osadníky a dělali jakoby nic. Uvnitř je však hřála spokojenost z dobře vykonané práce a taky představa zuřících holek.
Jaké tedy bylo jejich překvapení, když Niya s Danieeru vhopkaly do Orochimarova trůnního sálu, popadly Kabuta a hadímu lordovi vesele zamávaly s tím, že se jdou dívat na televizi.
A jak strašně se divili ti podrazáci venku ve chvíli, kdy Konan, hAnko a Ivča vypochodovaly z Oroschovky s úsměvem na rtech a rozběhly se zjišťovat, co bude k večeři. Naruto se nenápadně přitočil ke svému zvrhlému senseiovi: „Jaktože jim to nevadí? Růžovou přece nesnášejí, samy nám to přece říkaly, -ttebayo...“
Jiraiya jen nevěřícně pokrčil rameny a odšoural se za svým jednookým parťákem, aby se uklidnil chvilkou čtení.
Konan s hAnko přeochotně pomáhaly Teuchimu s přípravou hektolitru ramen a spousty rýže, zatímco Ivča se rozhodla, že na ochutnávku ukuchtí trochu svíčkové. Zetsu se nenápadně ochomýtal kolem ve snaze ukořistit aspoň kousek syrového hovězího, neměl však šanci. Sotva se přiblížil na vzdálenost menší než půl metru, dostal po hlavě vařečkou, paličkou nebo čímkoliv, co zrovna měla Ivana v ruce. Nakonec už to hladová masožravka nevydržela a připlížila se s prosíkem.
„Ivanko-san... když mi dáš kousek toho masenka, tak ti řeknu, kdo může za tu koupelnu...“

„Takže to udělal náš milej hádeček a jeho věčnej brejlatej poskok, Peiňák, Hidis, Kakuzáč, to poleslepé Itachisko, hyperaktivec, úchyl, evendžr a banda toho mrňavýho otravnýho děcka?!“ zahuhňala hAnko a polkla sousto omáčky s knedlíkem.
„Ještě Zetsu. Ale tomu to odpustíme, když nám tak ochotně napráskal svoje kolegy. A nemluv s plnou pusou,“ napomenula ji maminka.
hAnko jen zavrtěla fialovou hlavou a nabrala si další lžičku. K Ivanině uspokojení svíčková nechutnala jen její nezvedené dceři, ale i polovině obyvatel Konohy, v čele s Asumou, který si šel už potřetí přidat. Ovšem Danieeru byla také milovník svíčkové a hrdě mu dělala konkurenci.
„Mno, každopádně ti šmejdi to mají spočítaný,“ usmála se Konan, která raději zůstala u své obvyklé miniporce rýže, jelikož drží dietu.
„Muhahaha!“ zasmála se Danieeru a zlomyslně kolem sebe švihala ocáskem. „Zítra si s nima užijem.“
Po večeři se všichni pomalu ale jistě odebrali na kutě, v Orosídle zhasly svíčky jako první, pak následoval stan za stanem, až se v lesíku ozývalo jen spokojené oddechování a sem tam zahoukala sova... A sem tam z posledního holčičího stanu zazněl spiklenecký šepot...

Když svítalo, děvčata už byla na nohou. Každá měla přidělený určitý úsek, který měla povinně obstarat. Danieeru s Niyou měly na starost celé Orosídlo, hAnko s Ivankou-san se měly postarat o stany a Konan o své Akatsuki přátele. Večer totiž světlo světa spatřilo nové mstivé jutsu s názvem „Long-live-to-pink no Jutsu“. A to dnes bylo hojně používáno.
„Proboha!“ vyjekla Danieeru, která dostala přízvisko ´Knihybarvící´. Niya vyšla z chodbičky a zvedla obočí. Hnědovlasé stvoření do ruky vzalo jednu knihu a zamávalo s ní.
„Na co ten to potřebuje?“ zděsilo se stvoření z Peinova rodu a raději se vrátilo k barvení Orocháčovy koupelny a ložnice v nejvyšších patrech. Tím by mělo být Orosídlo hotovo. Danieeru s barvením knih do různých odstínů růžové experimentovala, protože ji to nějak chytlo.

Mezitím Konan, s ladností lesního srnce se zlomenou nohou, tančila po ohromném stanu županů – ona se županu vzdala a věnovala ho na charitu, teď nosí zásadně bílou – a všechno barvila na růžovo. Akatsuki pláště, deky, stan, batohy, jídlo, vlasy, boty a spoustu dalších věcí. Když byla se vším spokojena – stan hrál všemi spektry růžové, až by z toho Sakuře očka přecházela – vylezla ven a ďábelsky se zachichotala. Pak uviděla, že k ní míří Danieeru s Niyou a začaly rozebírat, jak strašně se jim pomsta povede, ovšem radši to zaklepaly. Znáte život, je na něm nálepka „Hledá se řezník“.

Ivča a hAnko také pilně barvily a jejich tanec mezi stany „konoháků a kolektivu“ připomínal rozcvičku víly Amálky. Tuhle obrat vlevo, támhle kotoul, ani na přemety a salta bych neměla zapomenou (Ivča vždycky říkala, že jóga je zázračná). Když odtančily zpět do svého stanu, už tam byl i zbytek jejich evendžerského týmu. Hned se jaly dělat, že spí.
Ovšem to by nebyly Niya a Danieeru, kdyby se nezačaly tiše bavit o tom, jak se Sasanovi budou líbit růžové trencle.