Anděl - 7. kapitola - Kolébka

Pro Konan bylo stále těžší vyhýbat se střetům s ostatními členy Akatsuki. Pein splnil svou výhružku a donutil ji cvičit. Samozřejmě jen pár lehčích cviků, s tím obrovským břichem ani jiné dělat nemohla. Začali jí kontrolovat jídelníček, zamykali před ní ledničku a moc se divili tomu, že dosud neshodila ani jedno kilo.

„Ještě jeden kunai. No tak, házej!“
„Myslíš si snad, že jsem zapomněla, jak se vrhají zbraně, Itachi?“ odsekla podrážděně modrovláska a s obdivuhodnou přesností zabodla vrhací nůž doprostřed kmene.
„To je vážně divné. Tvé chování nemá žádnou zvláštní fyzickou ani psychickou příčinu.“
„To bys nepochopil,“ zamumlala. Bylo jí jasné, že si s ní kvůli jejím stavům všichni lámou hlavu. Vlastně by ji to mělo těšit. Ale na druhou stranu… už je to únavné.

Deidara se Sasorim prováděli pravidelnou kontrolu její váhy. „Není to trochu divné, že skoro nic nejíš, a přesto máš zas tak o dvě kila navíc?“
Sjela loutkáře tak výmluvným pohledem, až musel ucouvnout. „Můžete laskavě vyřídit Peinovi, aby už konečně přestal s tímhle divadýlkem?“
„Jen plníme rozkazy,“ ozval se nabručený loutkář.
„Tak si najděte jinýho pokusnýho králíka! Přece vidíš, že jsem zdravá, nebo snad ne?“ Nedovolila mu, aby se k ní přiblížil natolik, aby mohl zaslechnout ty zvláštní pohyby uvnitř ní. Byla opatrná, možná až příliš. Ale nenechá se od nich zlomit, k tomu ji nedonutí! Ano, tak se má chovat pravá Akatsuki. Nikdy nedat najevo strach! Neponížit se před ostatními, přestože je jediná žena v organizaci. A hlavně… nevzdávat se, ať se děje, co se děje.
Sasori se naštval a opustil místnost, přitom nezapomněl prásknout dveřmi. Konan si ulevila hodně sprostým výrazem a pak usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Za chvíli ucítila, jak jí Deidara stiskl rameno.
„Co chceš?“ zamumlala.
„Mohla bys nám třeba už konečně říct, co se děje. Hra na hádanky se sem už fakt nehodí!“
Ani nezvedla hlavu. „S tím mi nemůže pomoct chlap,“ prohlásila a zvedla se. Potřebovala si nutně lehnout.

„Už to zašlo moc daleko!“ třískl loutkář pěstí do stolu. „Netuším, proč se chová takhle divně, ale už to přehání!“
„Jo, to je pravda,“ zamručel Kakuzu.
„Řekla, že jí s tím nemůže pomoct chlap. Tak co kdybysme to teda nechali bejt?“ navrhoval Deidara.
„To těžko! Šéf hodlá zjistit, co se děje, tak počítejte s tím, že nám to zadá jako misi,“ ozval se Itachi, kterému už celá ta záležitost také lezla na nervy.
„Zetsu se za ní šel teďka podívat,“ hlásil Kisame. „A vida, támhle je. Hej, Zetsu! Tak co?“
Kanibal došel až k nim a pak se zatvářil kysele. „Spí. Občas sebou škubne, zasténá a šáhne si na břicho.“
„Mám takový dojem, že na tohle ani všechny naše ninjovské znalosti stačit nebudou,“ vzdychl Deidara.
„Tak ji prostě budeme muset sledovat a přijdeme na to, co to s ní je! Nemůže nás balamutit věčně,“ uzavřel to Hidan a ostatní s ním souhlasili.

Konan začala panikařit. Něco určitě není v pořádku. Zdálo se jí, jako by snad to její těhotenství ani nemělo trvat devět měsíců. Když nad tím tak uvažovala, neměla pro to děťátko vůbec nic připraveného. Jaká nezodpovědnost! Ale sama to nezvládne. Ale koho by mohla požádat o pomoc? Snad jedině…

Tobi běžel za nervózní modrovláskou a v ruce držel dřevěnou bedýnku. „A opravdu nebude Sasorimu-san vadit, že jsme mu vzali nářadí?“
„Prosím tě! Má těch krámů tolik, že si toho ani nevšimne!“ ujistila ho Konan.
Našli si bezpečný kout, kde je nikdo nevyrušoval, a pustili se do práce. Človíček s oranžovou maskou byl sice nemehlo, ale dnes kupodivu ukázal svou zručnost. Alespoň o tohle by se měla postarat. Překvapilo ji, že se jí ninja nevyptává, ale nevzdávala se přesvědčení, že jeho dotěrné zvídavé otázky přijdou co nevidět.
Po několika hodinách bylo hotovo. „Ještě přejeď po těch prknech. Když si nezapíchneš do prstu třísku ty, tak ten, kdo bude spát v téhle postýlce, taky ne.“ Mužíček se podivil. „Totiž… víš, Tobi… my budeme mít hosta.“
Ninja vykulil své nezakryté oko, pootevřel ústa a začal se divit o poznání hlasitěji. „A bude mít Tobiho rád?“ začal se zajímat po chvíli.
„Pokud bude jako jeho maminka, tak tě bude mít fakt šíleně moc rád,“ povzdychla si Konan a začala do nepříliš umně vypadající kolébky dávat jemnou látku, kterou přehodila i přes opěradla. „Ostatním ani slovo. Bude to překvapení, rozumíš?“ Tobi přikývl.

„Někam utekla!“ žaloval Zetsu. „Celé odpoledne ji nikdo neviděl.“
„Vlastně… když o tom tak přemýšlím, viděl jsem ji jít po chodbě s… Tobim.“
„Tobi!“ zařvali všichni a začali se shánět po oranžovém mužíčkovi. Najít ho nebyl problém. Utvořili kolem něho kruh a uhodili na něj: „Kde jste byli s Konan? A co se tam dělo?“
Tobi přeskakoval pohledem z jednoho ninji na druhého. „Tobi nic neví,“ zamumlal.
Hidan se hrozivě zašklebil a okamžitě převzal velení nad jednotkou vyslýchací čety. „Hele, skrčku, věř mi, že i takový člen Akatsuki může dostat na holou. A když nebudeš spolupracovat, přizvu si svoji věrnou kamarádku.“ Človíček se zatřásl, ale nepromluvil. „Když nám neřekneš, co jste s Konan dělali, tak si Kakuzu sundá svojí masku.“
„To nepovažuju za dobrej nápad!“ ozval se Itachi v rohu. „To, co by tady Tobi nadělal, bysme určitě uklízeli aspoň týden.“
„Uchiho, ty mi podrýváš autoritu!“
„Hidane, ty žvaníš nesmysly!“
„Nechcete toho nechat?“ snažil se je uklidnit Kisame.
„Ne!“ zařvali současně.

Kakuzu se od rvačky distancoval. Deidara a Sasori o něčem tlumeně hovořili, Zetsu šel pomoci Kisamemu odtrhnout od sebe Itachiho s Hidanem a Tobi, který vycítil příležitost, se rozběhl ke dveřím, kde plnou silou narazil do vůdce Akatsuki.
„Jé, Šéfe! Co vy tady?“ Kisame se rozpačitě usmál.
„No to je dost, že jste si mě všimli! Stojím tu už aspoň pět minut!“ Pak naprosto bez varování uchopil skrčka za límec a zvedl ho do vzduchu. „Nehraj si se mnou, Tobi! Okamžitě nás zaveď tam, kde jste s Konan byli!“
Poslechl ho ihned a parta ninjů zabijáků se hnala chodbou k jednomu z pokojů. Přestože modrovláska ten „společný výtvor“ ukryla, byl velice brzy objeven.
„Co to je?“ Akatsuki nad tím předmětem kroutili hlavou.
„Že by postel?“ odvážil se hádat Deidara.
„To by spíš byl nějaký polotovar,“ namítl Itachi.
„Nebo by to mohla být…“ Loutkář větu nestačil dokončit.
„Kolíbka!“ Konan se opírala o dveře. Netušili, jak dlouho už je sleduje. „Tak a je to venku, pánové! Jsem těhotná.“