Motýl

Každý, ať je to věc, zvíře, rostlina, či člověk má na světě své místo, svůj účel.
Někteří ho znají hned, jiným se vyjeví až na konci.

Jemný vánek pohupoval stébly trávy do rytmu své písně. Sluneční paprsky ozařovaly stvoření sedící na překrásně zbarveném květu. Najednou to stvoření roztáhlo svá blankytně modrá křídla a vyjevilo se v celé své kráse. Letěl, ani sám nevěděl kam ani proč. Cosi ho táhlo k tomu chlapci.
Chlapec, který se pomalu toulal po ulicích své vesnice a přemýšlel.

Sakra. Má můj život vůbec nějaký smysl? Vždyť já ani v ničem nevynikám.
Nejsem chytrý jako Shikamaru, nikdy jsem nedokázal porazit ani senseie v Shogi. Ani nejsem hezký jako většina dívek ve vesnici. Neumím tak skvělé taijutsu jako Rock Lee, nemám ani jeho rychlost a sílu. Neovládám žádné oční techniky jako Neji, Hinata a Sasuke. Nemám v sobě zapečetěného démona jako Naruto. Zvířecí ani hmyzí řeči nerozumím na rozdíl od Kiby a Shina.
Jsem jen tlustý kluk, který pořád jí a nedokáže nic jiného.

Motýl se usadil chlapci na ruku.

Chlapec se usmál. Alespoň ty mi rozumíš.

„Hej Chouji, jdeme se koupat. Půjdeš taky?” ozvalo se za ním.

Shikamaru, Neji, Ten Ten, Ino, Rock Lee, Naruto, Sakura, Hinata, Kiba, Shino..
Oni všichni. Čekají na mě. Neumím toho moc, za to mám něco, co mi můžou mnozí závidět. Své přátele.

„Jasně, počkejte na mě.” rozběhl se chlapec za svými přáteli.