Pokušení lásky 04

„Tak, jsme tady.“ Pousmál se na kočičku a vyšel schody před domem. Stál opět na tom samém místě, kde před pár hodinami dostal pár facek a co když to teď nebude jiné? Pomyšlení na další bolestný obtisk její dlaně, ho děsil.

Malinko zaváhal a o krok ucouvl. Co kdyby zaťukal, položil krabici s koťátkem před dveře a utíkal se rychle schovat? To není špatný nápad. Ale, co když ho někdo uvidí a pak se mu bude posmívat, že je zbabělec.
Ne! To nepřichází v úvahu, hezky se jí omluví vrátí nalezené koťe a rychle zmizí. Třeba už ji pak v životě nikdy nepotká? Chmmmm těžko uvěřit, jak by se už neměli setkat, když bydlí ve stejné vesnici, ale možná, kdyby se jí vyhýbal po zbytek života …

„Už dost, seber se Kakashi, je to jenom hloupá holka a nechápe mužské záležitosti.“ Nebo to je naopak?
Popošel ke dveřím , ale už s odhodláním a zaťukal.
Nic.
Zaťukal znovu.
Zase nic.
Zaťukal napotřetí.
Nic.
„Aáááá zvonek …“ Zazvonil, ale nikdo mu stále neotevíral. „Co teď maličký?“
Rozhodl se, že odejde a zkusí to zítra. Vydal se zpátky domů po ulici a celou dobu se díval do krabice na to roztomilé zvířátko. Pohrával si s jeho tlapkami a pak ho napadlo, že by nebylo špatné nechat si doma kočičku. Už by nebyl tak sám, mohl by si s ní hrát a … Jeho myšlenky vyrušil prudký náraz.
„Kruci co …?“ Málem mu vypadla krabice z rukou.
„Gomenasai … já … já nechtěl jsem.“ Začal se omlouvat ženě, kterou právě srazil na zem.
„To jsi zase ty Kakashi? Myslela jsem si, že ti bude trvat dlouho než vystřízlivíš.“ Zamračila se na něho.
„Moc se omlouvám, ale … hledal jsem tě Anko.“ Snažil se usmívat, ale bylo to očividně k ničemu.
„Proč si mě hledal?“ zeptala se ho a Kakashi jí podal krabici.
„Myslím, že je tvoje … náhodou jsem ho našel a pak jsem se dozvěděl, že ti patří tak … jo a taky jsem se ti chtěl omluvit.“ Omllouval se se svatozáří nad hlavou.
„Anko?“ mával jí rukama před obličejem, ale asi ho nevnímala. Se zářícíma očima přímo hltala a silně objímala koťátko. Když se konečně vzpamatovala, pohlédla s úsměvem na Kakashiho.
„Moc ti děkuju.“ řekla a objala ho a možná zapomněla, co se dnes v noci stalo.
Kakashi jen překvapeně kývnul a chystal se odejít.
„Kakashi?“ zastavila ho Anko, „A nemysli si, že jsem zapomněla, co jste s Irukou vyváděli. To koťe, i když jsem ti moc vděčná, to nespraví.“ Ušklíbla se a odešla domů.

Kakashi se vydal (s kapičkou u hlavy) do Ichiraku.
Když přišel objednal si rámen a „dvojité Saké, nebo radši ne, dal bych si … vodu.“ Sklopil hlavu a usadil se na obvyklé místo.
Náhodou (jako vždy musí být v nesprávnou dobu, na nesprávném místě) šel kolem zvrhlý poustevník a přisedl si k němu.
„Jak se máš? Už tě nebolí hlava? Včerejší noc jste nějak přehnali!“ uchichtl se Jiraya a Kakashi mu jen propalujícím pohledem naznačil, ať je zticha.
„Abych nezapomněl, byl jsem dneska za Tsunade a oznámil jí, že mě zastoupíš na misy. Pamatuješ?“ zeptal se a objednal si Rámen.
„Jo asi bych tam měl jít a ujistit se a už nikdy nebudu pít.“
„Dneska tam raději nechoď, má mizernou náladu, vlastně … kdyby měla dobrou, tak bych se divil.“
„Musím tam jít a říct jí, že už jsem vrátil to koťe, co jsem našel … víš co? … zajdu tam hned, počkej tady, už jsem si objednal.“ Řekl Kakashi a zmizel Jirayovi před očima.

V kanceláři Hokage to vypadalo, jako kdyby se tudy prohnalo tornádo, spadl meteorit a vůbec jako po vůbuchu v Černobylu.

Mezi hromadou papírů se ozvalo. „Shizunééééé!!“ skoro nebylo poznat kdo to křičel, protože to znělo mírně (ani náhodou) opilecky.
„Ano princezno Tsunade?“ přiběhla Shizune celá mokrá a začala pobíhat všude kolem.
„Co se tu stalo?“ zeptal se tiše Kakashi.
„Ztratil se nám TonTon a nikde ho nemůžeme najít … navíc už má v sobě osmou skleničku a to je jen začátek.“ Povzdychla si, „a pak na mě ještě vylila láhev se Saké.“ Tiše pípla, otočila oči v sloup a utírala si ručníkem kalhoty.
„Jiraya měl pravdu, příjdu jindy.“ Řekl a už by si to hnal pryč, kdyby na něho Tsunade nekřikla, co tady chce a … nepoužila by pár nevrlých nadávek.
„Už jsem našel majitele koťátka a vrátil jsem ho a taky se chci zeptat, jestli platí, že v pátek zastupuji Jirayu na misi.“
„Coooo … jaká ko-kočka?“ škytla Tsunade a Kakashi jen tupě zíral na to nemožné lidské stvoření.
„To je jedno, ale platí ta mise a s jakým týmem vlastně jdu?“ zeptal se zamyšleně, protože to mu Jiraya neřekl.
„Říkal si v pátek? To je … počkej musím chvilku přemýš-šlet.“ Škytala dál a Kakashi netrpělivě podupával.
„… Půjdeš spolu s Hinatou, Kibou a Shinem a … myslím, že ještě někoho mi Jiraya říkal a
´t k vám přidám, ale zapomněla jsem. Mám to někde … á tady to je … s Anko.“ Kakashi zůstal stát, jako opařený a málem to s ním seklo. „C-co? s ní?“ koktal a nemohl uvěřit, jaká shoda náhod ho potkala.
„Co jsem komu udělal?“ málem se rozbrečel a lítostivě odešel z kanceláře.

Když se vrátil do Ichiraku, Jiraya už tam nebyl. Ani jeho jídlo!
„Kde mám jídlo…?“ vrhl tázavý pohled na kuchaře.
„Vy jste si objednal?“ zeptala se docela připitomněle Ayame a Kakashi pak spatřil účtenku, ležící na stole.
„Pán říkal, že jste ho pozval.“ Oznámila a Kakashi, i když nerad, musel zaplatit.
S výrazem neskutečného zoufalství se vydal domů.

Když přišel, ani neotočil stránku z Jirayovo knihy a šel rovnou spát, nazítří ho čekal velice zajímavý den. Byl totiž pátek xD.

Celá noc uběhla tak rychle, jako by žádná nebyla. Kakashi sice usnul, ale měl problémy s tím se probudit. Nakonec se jako obvykle zdržel a ve spěchu si zapomněl vzít Itcha Itcha ... Musel se vrátit domů a pak už běžel na místo setkání.

Když se objevil pod branou Konohy, všichni už tam byli.
„Dobrý den Kakashi senseii.“ Pozdravila ho Hinata.
„Už jsme na vás čekali, to vám to vždycky trvá tak dlouho?“ zasmál se Kiba.
„To už by snad stačilo, konec tlachání … jde se!“ zavelela Anko a Kakashi vyšel spolu s nimi, vstříct vlastnímu osudu.

Poznámky: vložila jsem to ještě dneska, takže pokračování bylo docela rychle, ale omlouvám se za možné chyby a nesrozumitelný a poněkud divný děj, psala jsem to večer prosím komentíky ....