Vodník ala Gaara

Jak Sakura ráno vstala,
čelenku si závazala:
„Půjdu matičko k jezeru,
špinavé prádlo si vyperu.“

„Nelži tak hloupě, moje dcero,
vím že nejdeš na jezero!
Říkám tito každý den:
Ty jdeš zase za Sasukem?!“

Nemá Sakura, nemá stání -
za Sasounem už uhání.
Však Gaara za rohem schovává se,
podivujíc se její kráse.

Hned jak z domu vykročila,
písečná paže ji obtočila.
Projela s ní houští,
odtáhla ji k poušti.

Dvůr Gaarův sic prostorný,
bohatství v něm dosti,
ale nikdy v celý čas,
nechodí tam hosti.

Když tam jednou Sakura
branou z písku vkročí,
prý ji nikdy nespatří
Sharinganské oči.

A v té poušti obrovské
všude hrozný hic.
Co má z toho Sakura?
Mimo děcka nic...

„Hajej dadej mé děťátko,
můj písečný synu -
tatínek celou noc prospí,
já tu nudou zhynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě,
já bych se radš viděla,
tam v Konoze v hrobě.

Tam v Konoze pod Hokagy,
u černého kříže,
aby můj Sasounek zlatý,
měl to ke mně blíže.

S Ino jsme se hádaly,
komu se vzdá, komu?
Ani jsem se nenadála -
poušti říkám domů.

Vdala jsem se, vdala již,
vše však bylo špatně -
lásky jenom po málu,
vášně pouze matně.

A můj muž, bůh polituj,
chová se tak suše.
Kéž bych byla u Sasounka -
pláče moje duše...

Hajej dadej, můj synáčku,
s červenými vlásky,
nevdala se tvá matička,
nevdala se z lásky.

Obluzena, polapena,
do písečné sítě,
netěší mě tady nic,
ani ty, mé dítě.“

„Co to zpíváš, Sakuro?
Zanech toho zpěvu!
Tvoje píseň plačtivá
popouzí mě k hněvu!

O kom zpíváš, Sakuro?
V tykvi písek kyne -
roztrhám tě na kusy,
jako mnohé jiné!“

„Nežárli, o, nežárli,
Kazekage milý,
zpívám si jen o tom,
jak má samota sílí

Celé roky zůstávám tu
v nudě s tebou kvůli,
dítěti, co spolu máme
proti mojí vůli!

Stokrát jsem ti slibovala
masírovat nohy,
aby jsi mě na čas krátký,
pustil do Konohy.“

„Rád bych Saku, rád bych já,
věřil tvému slovu,
ale seno v kupce jehel,
kdo ho najde znovu?

Nezbraňoval bych ti já,
do Konohy chůze,
ale toho Uchihy,
obávám se tuze!

Nuže – dovolím ti já,
propustku ti dám,
ale musíš do večera,
vrátit se zpět k nám.

Vyvaruj se Sasukeho,
jeho velké lože,
nezapomeň, domovem tvým,
je písečné moře!“

V konoze. Sakura samozřejmě hned skočila do rezidence Uchihů....

Jaké je to léto,
bez sbírání jahod?
Jaké je to shledání,
bez sundání kalhot?

Když po mnoha hodinách,
na posteli seděla,
přiznal Sasuke, že se bojí,
moc se bojí večera.

Sakura jen usmála se,
jak je Sasuke drahý,
obavy se rozplynuly,
už je zase nahý.

„Neboj se ho, Sasounečku,
zhasni strachu svíce!
On čeká že na dítěti
záleží mi více!“

Noc se snesla, smutný Gaara,
stále čeká na dvoře,
mezitím, co SasuSaku,
užívaj si v komoře.

Pak se náhle ozve tiché
zaklepání na dveře,
Pouštní Gaara nechce zas jíst
jen instantní večeře.

„S tvým manželstvým se Sakurou,
už je dávno Amen!
Jako dřív si s horkou vodou
dej instantní Ramen!“

Za pár hodin ťuk, ťuk zase,
na ty dveře zpukřelé:
„Pojď, Sakuro, pojď už domů,
neumím stlát postele!“

„Tak si pořiď uklízečku,
vždyť máš peněz dosti!
Nechej už Sakuru se mnou,
žít v její radosti!“

A potřetí klep, klep zase,
když přicházel ranní svit:
„Pojď, Sakurko, prosím se mnou,
dítě pláče dej mu pít!“

„Když mu neumíš dát napít,
tak si ho měl s jinou mít!
Já už nikdy nevrátím se,
nech mě se Sasounkem žít!“

Po pár probdělých nocích:

Gaara v zástěře:
„Drž hubu, ty fakane,
ty pitomý fracku!
Kdybych tušil, dal bych mámě,
místo volna facku!“