Písečná Karkulka

Za devatero horami a devatero řekami, v zemi, kde dávají lišky dobrou noc (hlavně ty devítiocasé), žil byl v chaloupce se svou sestrou a bratrem malý chlapec. A že měl červené vlasy... a taky že měl takovou zajímavou tykev, ve které měl kouzelný písek, nikdo mu neřekl jinak než Červená Písečná Karkulka. Většinou to bylo proto, že když mu tak někdo řekl, pocítil jeho písek na vlastní kůži a už mu jaksi jinak ani říct nemohl. No ale kromě těchto drobných incidentů byl Červený Písečný Karkulka velmi hodný a mírumilovný chlapec, který všem pomáhal a všichni ho měli rádi. Jednoho dne, zrovna když skončila písečná bouře, řekla Karkulce jeho sestřička:
„Karkulko, dneska má naše babička svátek. Tady máš košíček, jsou v něm koláčky a taky víno, dones je babičce, ať se aspoň trochu poveselí! My s tvým bratříčkem bychom šli taky, ale musíme jít hledat střechu, kterou nám ta bouře někam odnesla.“
„Chm,“ řekl Karkulka a nehnul ani prstem. Jeho sestru to neodradilo a položila košíček před něj.
„Hlavně si dávej pozor v kaktusovém lese, za kterým babička bydlí,“ varovala ho ještě, „Jsou tam divocí fenci a vůbec se tam ochomejtají takoví divní a zlí lidé!“
„Dobře,“ zavrčel Karkulka velmi opovržlivě.
„Tak pozdravuj babičku!“ zamávala mu sestřička a potom popadla zásoby na tři dny, naskočila na velblouda a zmizela za nejbližší dunou.
Karkulka se ani nepohnul, ruce měl stále založené na prsou a nedůvěřivým pohledem si měřil košíček. Nakonec se rozhodl, že snad jeho pověst zas tak neutrpí – i největší tvrďáci musí navštěvoval svoje babičky! Popadl tedy košíček a vydal se na cestu přes kaktusový les.

„Lalalala lalalá,“ zpíval si Karkulka, když si vykračoval na čerstvém vzduchu kaktusovým lesem a co chvíli odkopl zdivočelého fenka. „Óóóó!“ podivil se najednou, když vedle cesty uviděl keřík borůvek. Možná si myslíte, že v poušti borůvky nerostou... tohle ale byly zvláštní pouštní borůvky. S bodlinama. Ano, aby přežily v těžkých podmínkách, kdy se musely s pouštními jahodami rvát o každičkou kapku vody! Nemluvě o těch dotěrných fencích a hadech a vůbec. Musely být drsné! Takže se bohužel nedaly moc jíst, ale to Karkulce nevadilo, stejně si je šel natrhat a těšil se, že je donese babičce. Potom si ale všiml, že ještě dále od cesty jsou pouštní borůvky mnohem drsnější a bodlinatější! Tak zacházel hlouběji a hlouběji do kaktusového lesa a vůbec si nevšímal, že je les kolem stále hustší a temnější a že se na něj ze stínů upírá mnoho párů hladových fenčích očí. Zrovna když se Karkulka skláněl nad jedním borůvkovým keříčkem, píchl se o blízký kaktus. Vzhlédl a konečně si všiml, že asi zašel příliš daleko od cesty! Přemýšlel, jak teď vykličkovat z kaktusů, které se na něj ze všech stran mačkaly, ale už bylo pozdě. Zpoza jednoho kaktusu na něj v tu chvíli vyskočil... asi si myslíte, že vlk, co? Ale to ne, byl to totiž žralok. Ano, a měl podivné, velikánské, zafačované pádlo.
„Hóhó, co to nevidím?“ zabručel žralok a měřil si Karkulku od hlavy k patě, „Kdo jseš, chlapečku?“
„Říkají mi Červená Písečná Karkulka,“ odpověděl Karkulka nebezpečným hlasem. Na poušti žraloci nežijou, to mu bylo jasné. „A kdo jsi ty?!“
„Já... já jsem přece... roztomilá zlatá rybka, co ti splní tři přání!“ zkusil to žralok.
„Ts, tak to už ti věřím,“ založil si Karkulka podle svého zvyku ruce na prsou a stále při tom držel košíček.
„Hmm, no a co to máš v tom košíčku?“ snažil se prohnaný žralok odvést řeč někam jinam.
„Kulový, ty slizká parybo! A jdi mi z cesty,“ zavrčel Karkulka, protože neměl rád hloupé otázky. No, vlastně ani jakékoli jiné otázky.
„Ech, zajímavé, a kampak jdeš, že tak spěcháš?“ nedal se žralok.
„Jdu za babičkou, která má dneska svátek a bydlí za tímhle kaktusovým lesem, a teď už mě opravdu přestaň otravovat, nebo se rozzlobím!“ Vzduchem něco prosvištělo, vypadalo to jako špunt...
„Ohoho, chlapečku, a neměl bych tě radši doprovodit? Víš, tady po lese běhá smečka hladových a zdivočelých fenků...“ nabídl se proradný žralok.
„Sabak sósó!“ bylo jediné, co mu na to Karkulka mohl říct. Potom se bez jediného dalšího pohledu vrátil na cestu a pokračoval v cestě k babičce. Bohužel si nevšiml, že to, co lítalo vzduchem, nebyla krev, nýbrž voda. Ano, žralok byl pěkně vychytralý, a tak na Karkulku poslal svůj vodní klon. Teď už se pravý žralok řítil k babičce, aby tam Karkulku zákeřně přepadl! Žádnou zkratku sice neznal, ale to jeho ofačované pádlo bylo zatraceně dobré k porážení kaktusů, které mu stály v cestě. Brzy už stál u dveří babiččiny chaloupky. Vyrazil dveře, ale pak ho napadlo, že by to možná měl udělat více rafinovaně, tak je zase dal zpátky a zaklepal, jako kdyby byl malá Karkulka.
„Aňó? Kďo jé?“ ozvalo se zevnitř zaskřehotání.
„To jsem já, Karkulka, nesu ti kulový... teda... něco k svátku, babičko!“ zašvitořil žralok změněným hlasem, který vůbec nezněl tak drsňácky a vražedně, jako hlas Karkulky, ale babička asi byla tak stará, že si toho ani nevšimla.
„Ó, to je moje Karkulka! Tak to já už jďu otěvřít!“ zaradovala se babička a přišourala se ke dveřím. Když otevřela, žralok na nic nečekal, řekl: „Báááááááááááááááááf!“ a na jedno kousnutí ji schramstl. „Checheche,“ smál se, když si oblíkal její župan a lezl do její postele, „A teď si počíhám na Karkulku!“

Když Karkulka konečně dorazil k babiččině chaloupce, přál si, aby to už konečně měl za sebou. Bolely ho nohy a taky byl pěkně pokousaný od fenků, kteří na něj stále po cestě dotírali, nemluvě o tom, že se musel na život a na smrt poprat s velkým hadem, který na něj skočil z kaktusu a chtěl ho uškrtit. Karkulka nikdy nechodil rád do lesa, příroda ho moc nezajímala. Zaťukal na dvířka, která k jeho překvapení vypadla z pantů, jako by je někdo před tím vyrazil. Pokrčil rameny. To byla nakonec babiččina věc, koho si zve na návštěvu.
„Kďo je ťó?“ ozvalo se z postele skřehotavě.
„To jsem já, Karkulka!“ řekl Karkulka.
„Karkuličko, vítej, ňo jen pojď ďál, pojď ďál...“ kynula mu babička, aby přišel blíž k posteli.
„Babičko, proč ležíš v posteli?“ podivil se Karkulička a šel blíž.
„Ťo víš, košti už mám šťaré, něchtělo še mi dněska chodit...“ vymlouvala se babička-žralok.
„Aha... a babičko... proč máš takovou divnou barvu?“ zeptal se podezřívavě Karkulka, když si babičku pořádně prohlédl.
„Co, mám uplně normální barvu, ty skrčku! Tedy... těďy... chci říčt... aši jšem něčo špatňého šnědla, no to víš... Aňo, proto muším teď ležet v pošteli...“
„Hm... a co je tohle?“ ukázal Karkulka na ofačované pádlo, které stálo opřené o stěnu vedle postele.
„Ťo je přece... ofačované, páďlo, koupila jšem ši ho, proťože je velmi praktičké v domáčnošti!“ lhal žralok jako když tiskne. No, možná zrovna tohle byla pravda – opravdu bylo velmi praktické!
„Emm... a babičko...“
„Aňó, Karkuličko?“
„Proč máš tak špičaté zuby???“
„TO ABYCH TĚ MOHL LÉPE SNÍST!“ zařval žralok a skočil na Karkulku. Když však kolem ní sevřel čelisti, zjistil, že kouše do kaktusu – byla to náhrada!
„Ech, zatraceně...“ zaklel žralok a ohlížel se, kam zmizel Karkulka. Když to však zjistil, už mu to nebylo nic platné, protože se kolem něj ovinula chapadla z písku a úplně ho znehybnila.
„Chm, to sis myslel, že tohle na mě zabere?“ řekl posměšně Karkulka, „Cos udělal s babičkou?“
„Sežral jsem ji!“ zasípal žralok a snažil se dostat ke svému pádlu, ale marně.
„Ano, výborně.“
„Cože??“
„Ta stará škatule už mě stejně rozčilovala... Takhle si konečně můžu vzít... TOHLE!“ otevřel Karkulka triumfálně šuplík na příbory a vytáhl velmi zaprášeně a důležitě vyhlížející svitky, „A tajemství starodávných technik bude konečně mé...!“
„Ne tak rychle!“ vyskočil ze skříně... Jiraiya. Karkulce poklesla ramena.
„Ech, to jsem si mohl myslet...“ povzdechl si zklamaně a vrátil svitky tam, kde byly, „Zas ne...“
„Cheche, tohle je můj chlapec,“ dokvačil Jiraiya ke Karkulce a pořádně mu pocuchal vlasy, „Rád tě zase vidím, Karkuličko, a také rád vidím, že ke mně stále chováš tak vřelé city!“
„Hej, co to je za chlapa?“ dožadoval se pozornosti nic nechápající žralok, kterému už písek pěkně pomačkal žábry.
„To je moje babička,“ zavrčel naštvaně Karkulka, očividně nespokojený, že se mu vytoužené svitky nedostaly do spárů.
„Co??“
„Chachachacha, vážně si myslíš, že bych ti na ten ubohý trik skočil?“ zachechtal se Jiraiya, „To tě toho v Akatsuki moc nenaučili!“ Žralok už radši nic neříkal. V takovýchhe situacích už ani není co říct.
„A co uděláme s ním?“ obrátil na něj Karkulka chladný pohled.
„Hmmm...“ podrbal se Jiraiya se zlým úsměvem na bradě.
Nakonec ho hodili do studny. Sice v ní nebyla žádná voda, ale on by se beztak asi neutopil, když byl žralok. Tak na něj naházeli ještě ty pouštní borůvky, co Karkulka nasbíral. Potom si otevřeli nanukový dort, vyprávěli si humorné historky a žili šťastně až do smrti.
A to je konec, děti!