New generace 28 - Já to dám !!!!!!

„Ake?“
To je tak hezky vzdálenej hlas. Čí asi je?
„Ake?“ Páni... vůbec ho neznám... pomalu otevírám oči a...
„A ! Deidaro! Co ty tu děláš?“ vyhrknu a jsem dokonale probuzená. On sedí u mojí postele a kouká na mě. Pak se lehce usměje.
„Jdu tě vzbudit!“ řekne.

Podezřívavě se na něj kouknu. Odkdy on stává dřív než já? Pak se kouknu na budík. Znova na Deie. Ale pak mi to dojde. Znovu mrknu na budík. Devět pryč. Ááá, kurňa, já zaspala! Rychle vyletim z postele. Bohužel se mi ale zamotá noha, já ztratím rovnováhu a už padám. Dei mě chytí. Hodím na něj děkovný pohled, vymotam se z peřin a už letim do koupelny. Hodim na sebe něco, ani nevim co, umyju se, učešu a seběhnu dolů. Rychle do sebe hodim tři lžičky vloček a už se běžim obout.
“Miláčku, co se děje?“ ozve se máma, která právě vychází z ložnice.
„Musim jít! Zaspala jsem!“ vyhrnu a snažím si zavázat boty.
Najednou se objeví táta.
„Ake! Je sobota!“ řekne.
“Já vim, ale mam trénink s Kakashim!“ vyhrknu a už jsem venku.
Letim celou cestu až k řece. Ty okruhy kolem Konohy začínaj zabírat. Dřív bych se složila, ale teď pohoda a klídek! Doběhnu a rozhlídnu se. Nikde nikdo! Hurá, Kakashi mi zase nedá za trest padesát kliků na místě s jednou rukou! Supeeeer! Dřepnu si na kraj a čekám. Pořád čekám, ještě pořád tu jsem... už tu dřepim přes půl hodiny!.... Když už to táhne na hodinu, zvednu se. Rozhlídnu se okolo. Nikde nic. Takže se svlíknu do spodního prádla a vlezu do vody. Je šíleně ledová, takhle po ránu, ale aspoň budu připravená, až tam zase zahučim. Pomocí chakry vylezu na první kůl. Rozhodnu se to aspoň přeskákat. Zavřu oči a začnu se soustředit. Pak je zase otevřu. První skok. Přistanu ladně na sloupu. Je od toho vzdálenej asi metr, zatímco ty ostatní pak tak po dvou metrech. Zase se připravím a skočím. Co... co to sakra...! Ten sloup se houpe! Je nějakej nestabilní! Oou! Jen tak tak se udržim. Musim říct Kakashimu, že tenhle je shnilej! Radši přeskočim na další, to ne!Tten se hejbe taky! Já to nečekám a žbluňk..., už se čvachtám ve vodě! S nadávkama, který mě naučil Hidan, lezu na první kůl.
Tak to je hustý! Sem si řikala, že je to nějaký moc jednoduchý! Na Kakashiho!
Jdu na to znova.
Hop - hop - hop - hop - hop - hop... žbluňk!
A zase lezu jak vodník nahoru.
Tentokrát to dám !
Hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop - hop!
Dala jsem to!
Mno ale, jako..., běžela jsem tak rychle, že to stejně nemělo cenu. Musím se holt na každym tom kůle zastavit, aby to stálo za něco! A tak na to jdu zas... a znova. A ještě jednou. Doufám, že vám nemusim popisovat, jak dvě hodiny padám jak švestka do vody, která už ani není studená!
Ale zřejmě to k něčemu je! Už jsem jich dala čtrnáct na jeden zápřah! Dobrý, ne? Když zrovna jsem u patnáctého, něco mě vyruší a já žuchnu do vody jako velká hruška, v mým případě spíš rajče! Když se vynořím nad hladinu, vidím Kakashiho.
„Ahoj Ake! Vidím, že trénuješ! To je dobře!“ usměje se.
Vyskočím z vody.
„Kde jste byl?“ vykřiknu na něj.
„Já, no... musel jsem pomoct staré dámě s nákupem!“ řekne.
„Jo, a pomáhal jste jí tři hodiny?“ vyštěknu.
Kakashi se jen nevinně usměje!
„Fajn. Jdeme trénovat?“ vzdám to.
On přikývne. Podá mi pás a já vyskočím nahoru. Zapnu si ho a obmotám se šňůrkou. Pak mu drhej konec hodim a připravim se. Zase prudce trhne. Já vyletim jak raketa a otáčim se tak prudce, že ani tu skvrnu už nevnímám. Když se pás odepne, snažim se zaostřit. Vidím kůl přede mnou. Dvakrát! Kterej si mám sakra vybrat? Zvolim pravej a... letim do vody! Když vylezu, jsem naštvaná. Já to přece zvládnu! Vezmu si pás. Vyskočim nahoru. A najednou, jako by mě osvítila múza! Když zavřu oči, nebudu vidět, jak se točim, třeba pak budu moct zaostřit! S tou myšlenkou se zamotam a čekám. Kakashi trhne, já letim... zavírám oči... cítím, jak se mi odepíná pás a už letím dolů... otevírám oči... hahá, je to lepší! Pořádně zaostřím a... Dopadám na kůl! Zvládla jsem to! Super!
„Kakahi-sensei! Zvládla jsem to! Já to dokázala!“ křičím na něj radostně. Jenže jak sebou vrtím, neuvědomím si, že jsem na tom kůlu a padaám! Když vyplavu, Kakashi se na mě usmívá.
„Ake! Jsem na tebe hrdej! Víš, touhle technikou mě trénoval můj sensei Namikaze Minato! Jinak známý jako Čtvrtý Hokage! Já ji nesnášel...a dodneška mi nejde! Já jí zvládl za týden! Ty za dva dny! Všichni, které jsem se ji pokoušel naučit, selhali. Naruto, Sasuke i tvoje mamka! Jsi vážně dobrá!“ Usměje se.
Asi se rozbrečím! Tohle mi ještě nikdo neřekl!
„Ale... Já chci trénovat dál! Chci si být stoprocentně jistá! Nebát se na to! Tohle bylo štěstí! Já chci, aby to bylo přirozený, můžu trénovat?“ zeptám se.
Kakashi kývne. A tak jdem na to. Už nepadám, zatím jsme se domluvili a trénujeme jen to přistání! Přeskakování kůlů budem dělat později.
Chápete to? Z deseti skoků spadnu jednou! Jednou! No co..., snažim se co nejvíc, abych už to brala přirozeně a už tak nemávám rukama když dopadnu xDD. Začíná mě to bavit a celkem mi to jde!
„Ake! Pojď dolů! Dáme si pauzu!“ zařve Kakashi a trhne šňůrkou. Já vyletím, zavřu oči, odepíná se pás, otevírám oči a ladně, lehce a klidně dopadám špičkou pravé nohy na kůl. Pak udělám jedno saltíčko, naučil mě to Lee, a jsem na břehu. Sednu si ke Kakashimu a vezmu si od něj rýžovou kouli. Cpu se jak nezavřená, mno... od večeře jsem měla tři lžíce müsli!
„Takže, Ake, začneme trénovat běh po kůlech! Kolik jsi jich dala nejvíc?“ zeptá se Kakashi.
„Patnáct, a pak jste přišel a já hodila hubu!“ ušklíbnu se.
„Patnáct? To není špatný! Zatím budeš jen běhat, pak k tomu přidáme i tu rotaci! Jasný?!“ já přikývnu a vylezu na kůl.
„Na každým kůlu se zastav a počítej do dvaceti!“ řekne Kakashi ještě a já skáču.
První... jedna...dvacet - hop
Druhej... jedna...dvacet - hop
Osmnáctej... osmnáct... žbluňk ho!
Vyhrabu se z vody. Vyplivnu nějakou řasu či co to je a znova se škrábu nahoru. A všechno to začíná nanovo...

O čtyři hodiny později...
„Ahoj Ake, přišli jsme se podívat, jak trénuješ!“ ozve se mámin hlas.
Já trhnu hlavou a letim k rybičkám. Když se vynořím, kouká na mě usměvavá mamka a vedle ní otčík ve velikosti čtrnáctiletýho kluka a pak Dei, vypadající podobně. Kde nechali Tobiho, to nějak nevim. Vylezu z vody a dám mámě pusu.
„Broučku, jsi celá studená!“ řekne a přejede mi rukou po rameni.
„Kakashi? Na kterým sem skončila?“ vyhrknu. Kakashi se na mě podívá.
„Osmnáctý!“ řekne.
„Fajn, hodlám dát všech dvacet.“ řeknu a už lezu na kůly.
„Tak jdem na to!“ vykřikne Kakashi a zvedne palec, jako to dělával Lee. Musíš to dát, Ake! Ty to zvládneš! Začnu se pekelně soustředit. Zavřu oči a v duchu se uklidňuju. Pak je zase otevřu. Zvládnu to!
Hop, počítám do dvaceti. Skáču ladně a lehce. Nepočítám to. Skáču ladně a lehce a příjde mi to už úplně v pohodě... strach ze mě dávno opadl. Koukám před sebe a ne na svoje nohy. A najednou... stojím na tom posledním. Ani nevím jak, prostě jsem tu...
„Skvěle, Ake! Já věděl, že to zvládneš!“ slyším Kakashiho. Ale mně se dolů nechce. Otočím se na patě a skáču zpátky...
„Ake, jsi vážně dobrá. Pojď, dáme si pauzu!“ řekne pak Kakashi a já ladným saltem dopadnu na zem. Všichni na mě koukají jak na blázna.
„Kdo tě to naučil?“ probere se první táta.
„Lee-sensei!“ ušklíbnu se.
„No..., bylo to dobrý!“ usměje se Dei.
„My zase půjdem, abys mohla trénovat!“ usměje se máma, dá mi pusu na čelo a odejde.
„No Ake, my pokračujem!“ usměje se Kakashi a podá mi pás...

Večer...
„Takže to shrnem... Umíš už z rotace přistát a běžet po kůlech, že?“ řekne Kakashi.
Já kývnu a zahryznu se do rýžové koule.
„Fajn, takže zítra budem cvičit tuhle věc v praxi!“ ušklíbne se Kakshi.
„Fajn..“ ušklíbnu se na oplátku, „už se těšim!“