Akatsuki & Hyuuga IV.

Už jsme s mým bývalým týmem a Ino pomalu, ale jistě blížili ke Konoze.
„Ahoj, jak je? Dlouho jsme se neviděli.“ Pozdravila Izuma a Kotetsa. Ideální pozdrav po tolika letech, mé originální nápady mě nikdy nepřestanou udivovat.
„Hinato?“ Zmateně si vyměnili své pohledy a přeměřovali si mě od hlavy až k patě. Jejich pohled mě docela znervózňoval, kývla jsem a zazubila jsem se na souhlas.
„No co?“ Řekl jim Kiba a já se začala smát. Dnes je mi dvacet let, jsem dospělá a přesto se chovám tak hloupě. Obyvatelé Konohy mě svými pohledy přiváděli do rozpaků. Dařilo se mi je sice úspěšně ignorovat, ale v hloubi duše jsem se cítila zase jako to ustrašené dvanáctileté děvčátko. Náhle jsem si na něco vzpomněla.
„Neji!“ Zakřičela jsem a vydala jsem se na místo, kde jsme se viděli na posledy. Vzpomínka mi vířila hlavou a nohy mě vedli s naprostou jistotou.
Doběhla jsem na místo do několika minut. To co jsem viděla mi vyrazilo dech. Uprostřed louky stál nádherný pomníček a mojí fotografií a jménem vytesaným italikou. Všude byly nádherně naaranžované mé nejoblíbenější květiny, lilie. Slza se mi dojetím přehoupla přes víčko. Bohužel ten, kterého jsem si přála vidět nejvíce, tu nebyl. Lehla jsem si do trávy mezi sedmikrásky a nechala se ukolébat zpěvem větru.

„Neji.“ Zakřičela jsem.
„Hinato-cha.!“ Odpověděl. Skočila jsem do náruče a přitiskla jsem si ho co nejtěsnější k sobě.
Objímali jsme se strašně dlouho když jsme najednou uslyšely kroky.
„Tak tady jsi Neji. Ale, kohopak to máme? Ty žiješ? Ale bohužel ne na dlouho, ubožačko." Hiashiho hlas byl krutý, rozběhl se proti mě s napřaženou katanou.
„Otče, ehm, strýčku. Ty jsi ten poslední, koho bych si přála vidět.“ Zakřičela jsem a vrhla jsem se na něj kunaiem.
„Nejsi moc milá Hinato.“
„Nápodobně Hiashi.“ Zařvala jsem a řítila jsem se na něj kunaiem. Najednou se Nejimu aktivovala prokletá pečeť Hyuuga klanu a on se začal svírat v hrozných bolestech.
Náhle jsem s probudila.

„Hinato-chan, jsi to ty?“ Uslyšela jsem známý hlas a otevřela oči.
„Neji." Hlas mi selhal, oči mi radostí zaslzely. Zvedla jsem se ze země a schoulila jsem se mu do náruče.
„Hinato, ty žiješ, mé modlitby se vyplnily.“ Křičel a byl štěstím bez sebe.
„Ty se modlíš?“
„Jen kvůli tobě.“ Zašeptal.
„Všechno nejlepší k dvacetinám.“ Popřál mi.
„Děkuji. Jsi vlastně jediný, kdo si vzpomněl.“ Dodala jsem.
„Proč si se vůbec vrátila? Byla ji u Akatsuki, jak vidím.“ Hlas měl chladný.
„Vrátila jsem se kvůli tobě. Hanabi mi řekla, jak se ti po mně stýská, tak jsem tady.“ Vylila jsem si city.
„Hanabi je u Akatsuki? Oni jí unesli?“ Strachoval se.
„Neboj je v naprostém pořádku, postarala jsem se o ní, zbytek nevím.“ Dál už jsme jen mlčeli. Jen jsme se objímali, užívali si svojí přítomnost a byli zase šťastní.