Stínový ninja 07

„Její kekkei genkai?" užasl Mikuri. „To vysávací?"
„Ano. Poznal jsem že ho chce použít a chtěl jsem jí v tom zabránit. Ale už je pozdě. Podívej." Kasumi se zrovna narovnávala, ale do úst jí stále tekl pramínek chakry. Ten ale za chvíli skončil. Kabuto se přestal hýbat. Oči měl strnule vytřeštěné.
Takezo se konečně sebral ze země a zamířil k Mikurimu se Sakumem.
„Kdo je to?" zajímal se jeho Mistr.
„To je Takezo. Můj přítel. Pomohl mi utéct z toho vězení a tady skvěle bojoval s tím druhým klukem Sasukem." představil ho.
„Tohle je Sakumo. Můj mistr." představil mistra Takezovi. Kasumi také zamířila k nim.
„A tamhleto je Kasumi. Je se mnou v týmu. Velice nebezpečná osoba." Kasumi jeho poslední poznámku naneštěstí slyšela.
„Co jsi to říkal?" osopila se na něj.
„Nic nic." ujišťoval ji honem rychle Mikuri aby se náhodou neprolétl jeko jeho sensei.
„No proto." prohlédla si Takeza od hlavy už k patě a pak se na něj usmála. „Kasumi." podala mu ruku.
„Takezo." jinchuriki nabízenou ruku stiskl.
„Ehmm sensei...." otočila se na Sakuma. „budeme tu čekat na ty ANBU?" zajímalo ji. Chtěla se vrátit domů a odpočinout si.
„Nooo. Měli by jsme ale nebudeme. Nevíme jak dlouho budou pryč a my bychom se měli co nejdříve vrátit. A ti dva snad nezabloudí. Jsou to ANBU. Takže, vemte někdo tělo toho bídáka a jde se. Takezo pro něj poměrně ochotně skočil a pak vyrazili.
***
Do Kusy dorazili za tři dny, protože museli nést břímě v podobě Kabutovy mrtvoly. Když procházeli vesnicí, otáčelo se za nimi hodně lidí. Zčásti proto že jeden z ninjů nesl na zádech mrtvolu a zčásti protože chtěli pozdravit Mikuriho. Nakonec stanuli před kanceláří vůdkyně Kusagakure. Zaklepali a ani nepočkali na výzvu a vpadli dovnitř.
„Neumíte počkat na vyzvání?" rozčílila se Azumi. Byla sice moc ráda že je všechny vidí, ale chtěla je zpeskovat protože přišli o den déle než měli a ona měla strach jestli se zase do něčeho nenamočili.
„Alee..." začal Sakumo.
„Žádný ale! Já jsem vůdkyně a tak v mé kanceláři musí vládnout disciplína! Kde jste vůbec nechali ty dva nemehlácký ANBU? Nechtějte mi říct že jste je ztratili?!" štěkala na ně jak kulomet.
„Ne prosím." vpadl jí do řeči Mikuri. „Oni pronásledují nepřítele." pokračoval podle discipliny.
„Tak mluvte. Co se stalo?" uklidnila se Azumi a posadila se za svůj stůl.
„Tak fajn." Mikuri byl rád že se uklidnila a začal s občasnou pomocí Takeza vyprávět.
Když domluvili, opřela se Asumi s rukama založenýma za hlavou a křeslem na dvou nohách o okno.
„O tom Orochimarovi jsem už slyšela." začala. „Je to prý zvrácený legendární sannin z Listové." Sakumo sebou při zmínce o rodné vesnici bezděky trhl. „Prý založil někde na severu svou vlastní skrytou vesnici. Skrytou Zvučnou. Prý tam se svými zvrácenými kumpány dělá pokusy na lidech. Tomu jsem moc nevěřila, až doteď.
Nějak mi nejde do hlavy proč by si nechával v krytu díru. Ale to je vedlejší. Hlavní je, že jste se vrátili a navíc všichni zdraví." pohledy všech sklouzly k mrtvému Kabutovi.
„Tohohle jsem namysli neměla. Takže.... chtěla bych poděkovat Takezovi za pomoc jednomu z geninů které mám na starosti. Nebýt jeho, asi bych musela feudálnímu pánovi Stínové země hodně věcí vysvětlovat. Takže Takezo, moc ti děkuji." usmála se na vytáhlého jinchuurikiho.
„Za další, musím potrestat Kasumi. Chápu, že jsi jednala v návalu emocí." upřela na ni svůj pohled a mluvila jen s ní. „ Ale neuposlechla jsi svého mistra. Za trest budeš tři dny uklízet celou naši akademii." mohly jí samozřejmě vymyslet horší trest, ale po těch třech dnech jim hodlala svěřit další, poměrně důležitou misi.
„Jinak to bude asi všechno. Můžete jít." propustila je.
Mikuri zůstal sedět. „Rád bych si s vámi promluvil."
„Ale jistě, není problém"
„Ten kluk co mě zachránil, Takezo nemá kam jít. A já mu slíbil že se vás zeptám jestli by tu mohl zůstat...." začal opatrně Mikuri. S tím že Takezo je jinchuuriki se rozhodl počkat.
„No, myslím že s tím by nemusel být problém." odvětila mu, ale podívala se na něj pohledem kterým mu dávalo najevo že ví, že jí neřekl vše.
„Je tu ještě jedna maličkost..." teď se začínal Azumiiny reakce přímo děsit. Na to jak vyváděla kvůli tomu že nezaklepali je tak nezapomene.
„Maličkost? Jen povídej." vyzvala ho, ale bylo na ní vidět že jestli to opravdu není maličkost, má se na co těšit.
„No.... on... je... ehm mhm nooo...." najednou se mu vůbec nechtělo jí to říct.
„No? Co je?" v jejím hlase bylo slyšet že když jí to neřekne, dopadne velice špatně. Mikuri nasucho polkl.
„Jinchuuriki." nastala chvíle ticha. Azumi byla připravena celkem na všechno, i to že je masový vrah. Jenže tohle nečekala.
„Eh. Opravdu?" chtěla se ujistit že se nepřeslechla.
„Jo. A ještě je tu jedna věc. Pochází se Sněžné země."
„Opravdu? A proč tam tedy není?" rozhodla se že s tím že má ve vesnici jinchuurikiho se chtěla vypořádat potom.
Mikuri jí tedy vyložil to samé co Takezo řekl jemu, když se ho vyptával tehdy v lese na útěku.
„Ah. No dobře. Teď k tomu že je to jinchuuriki. Chci aby bylo jasno. V mé vsi žádný jinchuuriki nebyl a nikdy nebude." zvýšila hlas.
„Proč ne?! Pokud ho nikdo nerozčílí, nebo emočně netooo ne.... To je jedno. Prostě pokud ho někdo nevytočí natolik aby démonova chakry začla prosakovat, není čeho se bát." také on mírně zvýšil hlas.
„A co když ano? Nehodlám ohrožovat životy vesničanů jen tak!" už začínala ječet.
„Abyste věděla! To že má v sobě démona z něj dělá velice silného ninju! A Neříkejte že by se vám takový nehodil!" Mikuri už vysloveně křičel.
„To je sice fakt, ale prostě to jen tak nejde!" teď se Azumi ještě nasupeně zvedla a zlostně shlížela na sedícího Mikuriho.
„Víte Co?! I když mu zakážete aby tady byl, já ho stejně vezmu k sobě! Je to můj přítel! Nenechám ho zase bloudit jen tak od vísky k vísce! Zvlášť po tom, co pro mě udělal!" Mikuri vstal taky a zlostně hleděl do Azumiiných nasupených očí. Kdyby teď do prostoru mezi jejich očime vlétl nějaký neopatrný hmyz, pravděpodobně by se zřítil k zemi v plamenech. Azumi si povzdechla a posadila se. Mikuri jen s údivem zíral na prázdný vzduch, kde se předtím tyčila jeho velitelka. Pak si sednul taky.
„Dobře tedy. Dovolím mu aby tady zůstal." rozhodla se Azumi. Mikuri si oddychl.
„Ale kdyby se něco stalo, je to na tvoje triko a tvoji vesnici, jasné?!"
„Jo. Naprosto. Mohla by jste nám ale přidělit větší pokoj na ubytovně? Obávám se že do toho ve kterém jsem teď bychom se nevešli." požádal ji když už tu byl.
„Jistě. A vlastně, ušetřil jsi mi takhle docela dost práce." poznamenala Azumi.
„Jakto?" nechápal Mikuri.
„Tím, že zemřel Kagetsu jsem povinna dát vám do týmu někoho dalšího. Tímhle jsi mi usnadnil volbu. Třetím členem vašeho týmu bude Takezo. A teď jdi, než si to všechno rozmyslím." pobídla ho. Mikuri poslušně vstal a opustil kancelář.
Takže teď budu mít ve vesnici jinchuurikiho. Je to velká posila. Jen doufám že mi bude loajální. A když ne mě, tak aspoň Mikurimu. Achjo, z toho kluka se asi jednou zblázním.
Mikuri vyšel před budovu vůdkyně Kusy. Sakumo, Kasumi i Takzeo na něj čekali a pátravě si ho prohlíželi.
„Proč jste se hádali?" byla zvědavá Kasumi.
„Jak víte že jsme se hádali? Užasl Mikuri.
„Byli jste slyšet až sem. Akorát nebylo slyšet co jste říkali. Škoda." ušklíbl se pobaveně Takezo.
„To neřešte. Jo a abych nezapomněl. Kasumi, Sakumo-sensei, od téhle chvíle je Takezo členem našeho týmu." vyklopil jim, dokud měl jistotu že si to pamatuje a nevakouří se mu to z hlavy.
„Vážně?" užasl Sakumo. Byl si stoprocentně jistý že tenhle kluk není z Trávové.
„Super!" zajásal Takezo. To že byl členem Mikuriho týmu znamenalo že bude moct zůstat ve vesnici.
„Jo. Azumi-sama říkala že je ísto Kagetsua a že by nám stejně musela složitě shánět náhradu." Kasumi při těch slovech kapku posmutněla. Vzápětí se jí ale rozjasnil. V jejím srdci sice byla stále díra po Kagetsuovi, ale už se začala zaplňovat. Částečně díky Takezovi, částečně díky tomu, že začala pracovat na tréninku nového jutsu jejího klanu.
„Tak jo pastvo, dneska vám dám volno, ale zítra budete deset na cvičišti." oznámil jim Sakumo a zmizel v oblaku dýmu. Trojice v čele s Kasumi vyrazila směrem k hlavní bráně do vesnice, protože tamtudy vedla cesta k ubytovně a k sídlu klanu Hanada.
„Sakumo-sensei se po cestě zmiňoval že by chtěl u tebe začít s tréninkem chakrové podstaty, Mikuri." prohodila Kasumi po chvilce bezsmyslového klábosení.
„Fakt? To je super!" zaradoval se Mikuri. „U tebe vlastně nemusí co?" zeptal se celkem zbytečně Kasumi. „Ty máš větrnou podstatu."
„Jo, to máš pravdu. Víš jakou máš ty, Takezo?" otázala se nového člena týmu Kasumi.
„Já? Jistěže to vím. Já mám ohnivou, větrnou, elektrickou, kamennou i vodní." odpověděl jí, jako by na tom nebylo nic divného a byl to jev zcela běžný. Jenže nebyl.
„Cože?" podivila se Kasumi. „To přece nejde nebo jo?"
„Hmm. Vím zatím jen o jednom případu jak by to možné bylo." zachmuřil se Takezo.
„Vážně? Povídej jsem zvědavá. Ty ne Mikuri?" otázala se svého kamaráda.
„Já to vím." odpověděl jí vyhýbavě. „Řekneš jí to nebo to mám udělat já?" chtěl vědět po Takezovi.
„Řeknu jí to sám. Ale díky za nabídku." odmítl s díky Takezo.
„Tak dozvím se to nebo ne?" hořela nedočkavostí Kasumi.
„Věc se má tak, že tohle je možné v případě, že je člověk jinchuuriki pětiocasého." vyklopil pravdu ven Takezo.
Kasumi se překvapením rozšířili oči a zastavila. Mikuri nestihl zastavit a ve snaze vyhnout se jí o ní zakopl a upadl.Kasumi si ho ani nevšimla jen třeštila oči na Takeza. Ten si smutně povzdychl.
„Takhle reagují všichni, pokud se to teda nedozví objevením chakry." poznamenal smutně.
„Ty jsi to skutečně věděl? A ví to Azumi-sama?" chtěla vědět po Mikurim.
„Jistěže. Souhlasila s tím, že tu zůstat může, protože je to díky tomu velice silný ninja." odpověděl zatímco se škrábal na nohy.
„A s tebou to ani nehlo?"
„Ne. Proč taky? Je to můj přítel. On nemůže za to co v něm je.
„Možná máš pravdu. Promiň že jsem tak tupě zírala." omluvila se Kasumi. Vzpoměla si na předsudky kvůli kterým museli její rodiče odejít.
„Nic se neděje." ujistil ji Takezo. Trojice se vydala dál na cestu. Za chvíli došli k odbočce do ulice, ve které byla ubytovna.
„Tak Ahoj. Uvidíme se zejtra." rozloučila se Kasumi.
„Ahoj."
„Měj se." chlapecká část týmu zatočila doleva.
„Tak jsem zvědavej jak se budou pokoje lišit." řekl Mikuri se zájmem Takezovi.
„Tak to naprosto netuším." to už byli na recepci.
„Dobrý den Hanako." pozdravil s úsměvem ženu na recepci. Byla to milá paní se kterou si často povídal když měl volno a neměl co dělat.
„Áá, ahoj Mikuri. Takže konečně doma co?" neninjovská část obyvatelstva Kusagakure zřejmě nevěděla o jeho únosu.
„Ano. Jsem strašně rád." odpověděl jí popravdě. Hanako si pozorně prohlédla Takeza stojícího za ním.
„Tvůj nový spolubydlící že? Ráda tě poznávám chlapče."
„Já také. Jsem Takezo." napadlo ho, jestli by také měla takový vstřícný výraz kdyby se projevil Houkou a on něco zjistil.
„Tak ať se ti tu líbí chlapče. Váš nový pokoj je ve třetím patře. Číslo 313." podala Mikurimu klíček od jeho nového pokoje a s ním i od starého který musel vyprázdnit.
Jejich nový pokoj byl doslova stejný jako ten předešlý, akorát že ložnice byla větší a naproti sobě byli dvě postele.
„Tak se tady uveleb. Asi tady budeme žít celkem dlouho." doporučil Mikuri Takezovi.
„Jasně." přikývl Takezo a šel si zabrat postel. Mikuri vylétl z postele jako neřízená střela. Vběhl do svého starého pokoje a naházel věci do batohu. Ovšem všechno se mu tam nevešlo,protože si začal pokoj zůtulňovat, tak svléknul povlečení z polštáře a zbylé věci naházel do povlečení. Jen fotku jeho týmu s Kagetsuem tam položil opatrně. Přitom si povzdychl.
„Promiň Kagetsu. Za to můžu já." omluvil se Kagetsuově památce. Vrátil se do pokoje a věci si tam porůznu rozmístil. Pak s Takezem vyrazili ven, aby mu ukázal jeho novou vesnici.