Ani po smrti nás láska neopouští ...

Jako první věc k téhle první jednorázovce, kterou jsem splácala je, že jsem ji sem vůbec nechtěla dávat, z důvodu, že mi připadá taková nezáživná a hlavně divná .... nelíbí se mi .... ale když už jsem se odhodlala ji sem dát, tak si jí teda přečtěte, ale jáká byla nálada, tak to taky vypadá, tákže se prosím vážení čtenáři nezlobte ....

malé upozornění: nečtěte, pokud nejste příznivci SasuHina
kurzíva: vzpomínky
tučná kurzíva: řádky v dopískách

Mladá dívka si procházela dopisy, které jí kdysi posílal on, milovala ho. Milovala ho natolik, že by za něj položila vlastní život. Bylo už ale pozdě. Tehdy, kdy mu naposledy pohlédla do očí, do očí zaplněných slzami a bolestí, si uvědomila jak moc pro ni znamená jeho láska.
A on?… miloval ji tak jako ona jeho a proto pro ni zemřel.

Každé ráno, když vstala, udělala to samé. Opět přistoupila k malinkému stolečku, otevřela ho a pak si vzala dopisy, které tam leželi několik let. Pročítávala si jeden podruhém.

***

Milá Hinato,
scházíš mi … scházíš mi tolik, že touha uvidět tě, jen na malý okamžik, mě přivádí k šílenství. Pojď, pojď se mnou, utečeme spolu, daleko … víš přeci, že pokud se budeme scházet potají dál, příjdou na to, ať už zítra, za měsíc nebo až za rok, nakonec odhalí naše tajemství a oba dva budeme navždy odloučeni. Pojď, přijď ke mně a utečeme spolu.

To byli jen začátky. Začátky plné radosti a naděje, aby zůstali pohromadě, aby spolu žili a sdíleli lásku.

Prosím přijď a utečeme, daleko, kde nás nikdo nenajde.

Scházeli se potají a po pár měsících Hinata otěhotněla. Byla to holčička, věděla, že na to někdo příjde a tak jí s děťátkem pomáhala Kurenai. Na ní jedinou se mohla spolehnout. Než se narodila, pomáhalo Hinatě genjutsu a díky němu všechny klamala. Klamala i jeho.
Chtěla, aby byli šťastní, tak moc s ním chtěla být. Snažila se, snažila se tolik, aby zapomněla a mohla s ním utéct, ale nešlo to. Nešlo opustit pouto mezi jí a rodinou, i když ji odmalička vychovával otec … ano zanedbával ji … žil v pomyšlení, že se z ní nikdy nestane genin nebo chunin a k tomu všemu i jonin. Žil v představě, že její mladší sestra bude lepší, mnohokrát lepší než Hanabi ale je to ona, opomíjená dcera Hinata, kdo je teď silnější.

***

Tvůj otec a celý tvůj klan je jako rána vyplňující mezeru v naší lásce a v našich životech, jediná možnost jak jí zacelit je utéct. Pochop prosím …

Bylo těžké ho pochopit. On nebyl jako ona.Byl úplně jiný, byl jejím opakem a nikdy by si ani nepomyslela, že by se oni dva mohli do sebe zamilovat …

Když jsem byl malý, bratr mi zabil rodinu. Vyvraždil můj klan a tak jsem doposud, dokud tě nepoznal, žil sám a cítil to osamnění. Nemůžu posoudit, co bych udělal na tvém místě, vím že asi nepochopím, že nedokážeš opustit svojí rodinu, ale doufal jsem, že by si možná ty ….

„pochopila????“vykřikla. Slzička putovala po bílé, mokré tváři a na okraji obličeje spadla do tmy.
Další slza ukápla na poškozený papír od častého otevírání a skládání a barvička, kterou bylo napsáno písmo, se rozpíjela.
Honem skvrnku utřela.
Její zesláblé tělíčko se sesunulo k zemi, na kolena.
„dokud růži neutrhneš, neucítíš, jak voní a dokud lásku neochutnáš, nepoznáš, jak bolí, a proto zapomeň na pomstu a zapomeň i na bratra … to jsem ti jednou řekla Sasuke kun a ty jsi se obětoval pro mě, pro naší lásku a zapomněl jsi na pomstu …. a já? Nedokázala jsem to co ty, neopustila jsem rodinu a zaplatila jsem za to. Kdybych tě tehdy poslechla …. a teď budu litovat do konce svého života.“

Už mi neodepisuješ … proč????
Myslíš si, že bych snad dokázal zapomenout????To je už nemožné, protože jsi mě pobláznila, miluji tě Hinato a jediné co by nás dva dokázalo rozdělit, by byla ….

„Smrt ….“špitla. Už jenom při pomyšlení, na ten den ronila další a další slzy.

***

Byla už skoro tma a ona stále četla a celé dny strávila nad čtením oněch dopisů. Nechodila ven, už dva roky dělala to samé … četla a plakala.
Ač za jednu věc byla přeci jen malinko ráda, že mu ještě v jeho poslední chvíli stihla říct to nejdůležitější. Když umíral, když mu říkala poslední slova, která uslyšel, byla o děťátku..

„Máme holčičku …“
„Holčičku? My máme dítě?? Proč proč si mi o ní neřekla ...." Sasuke lapal po dechu a pak začal vykašlávat krev.
„Pšššš …nemluv si zraněný.“ Přiložila mu své prsty na zakrvácené rty. Nechtěla, aby marnil ten maličký zbytek síly zbytečnými slovy.
„Ale jak? Kdy?“ měl tolik otázek.
„Nevím … sama jsem …“ nevěděla, co má říct.
„Jak se jmenuje?“
Byla to poslední chvíle jeho života a nakonec i ta nejšťastnější.
Hinata plakala, slzy padali na jeho tělo potřísněné krví a pak se rozplakal i on. Plakali štěstím. Plakali proto, že nakonec oba našli lásku, lásku, kterou budou nosit v srdci až do úplného konce a pak i ona, jejich malá holčička.
„Jaké jméno jí dáš ty, tak se bude jmenovat…“
„Bude to Mikoto …….. po mé matce.“ Bylo pro něho těžké vydat ze sebe sotva pár slov.
„Krásné jméno …“další slzy se mísili s kapičkami padajícího deště a jejich poslední polibek byl vším, co mohli v tuto chvíli udělat. Dali do něj všechnu lásku, všechno štěstí, které provázelo jejich smutný, ale i šťastný život a pak … naposledy se na ni usmál, pohladil ji po pousmívající se tvářích „Miluji tě Sasuke, nevzávej se prosím.“ Plakala …. „Miluji tě Hinato.“ Řekl a naposledy uviděl plamínek v jejích očích …

***

„Už dost …“
„Už doooost!!!!“zakřičela. „Už nebudu plakat slz už bylo dost a všechno to skončí, bylo to naposledy.“ začala vzlykat.
„Naposledy.“ zopakovala …. napsala dopis. Ano psala v tuto chvíli ona … komu patří?

***

Už nedokáži žít pouze neustálým čtením tvých dopisů. Když jsi odešel myslela jsem, že po čase zapomenu, zapomenu na to utrpení, že už se nikdy nepodívám do tvých krásných očí … do tvého hlubokého pohledu, a že nikdy neucítím tvůj tlukot srdce, které se otevřelo pouze mě a nikomu jinému, pomyšlení že se tě už nikdy nedotknu, nikdy tě nepohladím a neucítím horkost tvojí kůže, při tomto pocitu už nechci být.
Nemůžu bez tebe dýchat a dělat, jako že jsem zapomněla a že se nic nestalo. Byl si má útěcha, má opora a naučil si mě … věřit si.
Má cenu žít život bez toho, koho milujeme? Má cenu zapomenout na tvé polibky, nežné dotyky a společné chvíle citů a vášní? Je mi smutno, když vím, že nikdy nezazvoníš u mých dveří, že mě nechytneš za ruku a že spolu už nikdy nemůžeme utéct. Kdysi mi někdo řekl, že by bylo lepší zapomenout a zamilovat se znovu …. byla to tvá poslední slova, pamatuješ? Snažila jsem se, abych zapomněla, ale marně …

miluji tě …….. Sasuke kun.

Mikoto, má milovaná dcero,
Naruto, mlůj nejlepší příteli, svěřuji ti svou maličkou dceru a až se tě jednou bude ptát, proč jsem jí opustila, řekni, že jsem odešla kvůli tomu, koho jsem milovala a abych jí ochránila,řekni jí že se jednou setkáme, slibuji.
Neji, vzpomínáš na naše příbuzenské hádky, byly to krásné chvíle?
Kibo, Shino, Sakuro, Hanabi a … tati …….. odpusďte mi. Musela jsem se rozloučit, protože odcházím za svojí láskou.

***

Jakmile dopsala dopis, naposledy vyšla ven. Procházela ulicemi, tak dlouho už nevykročila z domu.
„Hinatoooo?“ volal za ní překvapeně ten známý hlas. Byl to Naruto … „Hinato, kam jdeš, už je ti líp?“ … „Hinato?“ volal na ní stále Naruto, cítila jeho úsměv, byl rád, že konečně vytáhla paty z domu, ale ani se nepootočila, ani neodpověděla …. Šla dál až do zahrad, zastavila krok a ulehla do trávy na místo, kde lehávala se Sasukem, kde se drželi za ruce a společně vnímali vůni sakurových květů. Naposledy se dlouze nadechla a vybavila si před sebou Sasukeho, pak zavřela oči a přestala dýchat …

***

„Hinatoooo?“ volal stále Naruto, „Hinatoooo???“ utíkal za ní, když ji uviděl. „Hinato, proč si se neotočila?“ usmíval se na ní…. „Hinato?“ dotkl se jí, ale ona už nevnímala. Nehybně tam ležela. „Hinato, co je s tebou?“ třásl s ní Naruto stále dokola. „Hinato, néééé ….“ …. pochopil, že už to nemá smysl …. bylo už příliš pozdě. Spatřil dopis, který svírala ruce. Vzal si ho a otevřel. Řádku po řádce, slovo po slově, písmenko po písmenku, přečetl jedním dechem. Začal plakat … nechápal, … „H-h-i-na-to ….“ Plakal a pohladil jí po vlasech. „Co má říct ostatním? Co jim má říct? Že umřela žalem?“ nemusel o tom přemýšlet, protože ho uviděla kolemjdoucí Sakura. „Naruto? Co tu …. stačilo jí dívat se déle, aby pochopila. „Hinato ….“ sklopila hlavu a posadila se do trávy k Narutovi, zarytě mlčel a sledoval Hinatu, neodvrátil od ní oči, Sakura byla v šoku stejně jako on. „Sakura chan …. Ona odešla, šla za ním ….“ Sakura objala Naruta a plakala spolu s ním.

***

Pár hodin uběhlo od její smrti. Na pohřbu se sešli všichni její přátelé, všichni koho znala, ale nejvíc plakali Kiba a Shino, za ta překrásná léta spolu v týmu a pak i Naruto, který se stal jejím nejlepším přítelem.
„Byla pohřbena vedle Sasukeho, protože ho milovala ze všech lidí na světě nejvíc, nic by je v životě nedokázalo oddělit, ani smrt, zůstanou tu ležet společně,vedle sebe, spojeni až na vždy, Hinato vím, že by jsi si to tak přála …….. dattebayo!“ smutně se pousmál Naruto, položil bílou růži na náhrobek a zopakoval. „Navždy.“

***

"Narutoooo!" křičela malá holčička, "Narutoooo!" utíkala na rozlehlém prostranství. "Ahoj maličká." obejmul holčičku Naruto, která se zastavila před velkým náhrobkem. "Tady leží maminka?" zeptala se Naruta. "Ano spolu s tvým tatínkem." řekl a pohladil holčičku po vláskách. "A proč odešla?" optala se smutně. Naruto chvíli přemýšlel, ale pak si nakonec vzpomněl ... "Tvá maminka odešla za tím, koho milovala, odešla za láskou." zasmutněl Naruto. "Já tě taky miluju ...." řekla malá a Naruto se na ni pousmál. "Já tebe taky a moc Mikoto." políbil jí na drobné čelíčko a podal jí jednu z dvou bílých růží. Obě růže položili na náhrobek a pak uchytil Mikoto za ručičku a naposledy se poohlédl. "Navždy spojeni." pak s úsměvem odešli.
*****************************************************************************
konečně konec že???? prosím komentáře, budu za ně moc ráda i když to bude jen kritika ....