Minulost si nevybírá - 6. kapitola - Akatsuki zlobí

Dveře sídla se prudce otevřely. Ninjové ztuhli a zároveň se zarazili. Šéf vypadal, jako když ho něco kousne, takže dost podrážděně. „Jste tu všichni, pánové?“ zeptal se hrozivým hlasem.
„Jo.“ Uchiha přepočítal přítomné.
„Mám pro vás „dárečky“!“ Schválně protahoval každé slovo a pak pokynul modrovlásce rukou. Ta s kamennou tváří prošla kolem ninjů a rozdala jim obrázky. „Máte mi k tomu co říct?! A nechtějte mi tvrdit, že za to může Sasoriho duch!“ Pein se vztekal až hrůza. Ostatní po sobě vrhali divné a možná trochu zmatené pohledy. „No…?!“ naléhal Vůdce.

Deidara s láskou v očích zíral na svou věrnou podobiznu. Kakuzu se díval na své papírové dvojče, které sešívalo k sobě dva kusy látky a drželo jehlu v ruce. Namalovaný Hidan leštil svou kosu a pod ním se skvěl nápis: Práce čeká! Nesmrtelný ninja se k ostatním otočil zády, aby si nevšimli, že vzdychá. Itachi nevěřícně zíral na svůj portrét, na němž se samolibě usmíval. Nemohl odtrhnout oči od slov: Úsměv ti sluší, pane Uchiho! Kisame na obrázku pral prádlo a bylo mu tím předáno moudro: Existují daleko horší nepřátelé! Vytrvej, Rybičko!
Tobimu ukápla slzička, když se díval na svůj dáreček. „Jsi hodný chlapec, Tobi,“ zajíkl se, když si opět přečetl ta slova.
Poselství pro Zetsua bylo nejpodivnější. „Zetsu, kytičky pláčou!“ četl mu Kisame přes rameno.

Pein už začínal být netrpělivý. „Já pořád čekám!“ vyštěkl na ně.
„To… totiž tohle kreslil Deidara,“ řekl Hidan a šťouchl do blonďáčka, Uchiha jen protočil oči v sloup.
„Jo… já.“ Vykouzlil svatouškovský úsměv.
„Skutečně?“ Ninjové horlivě přikyvovali. „Itachi! Řekni mi pravdu! Ty nelžeš!“
Černovlasý zíral na obrázek a rozmýšlel se, co říct. Cítil na sobě vražedné pohledy ostatních, ale konečné rozhodnutí je pouze na něm. „Byl to Deidara,“ zašeptal nakonec.
„A záhada je vyřešena!“ zašklebil se Kisame.
„To tedy ještě zdaleka není!“ vykřikl Pein. A pak spustil… „Říká vám vůbec něco pojem absolutní utajení? Co jste to tam vyváděli? Víte vy vůbec, co jste…“ Když konečně řekl vše, co měl na srdci, položil poslední otázku: „Nevyhazovali jste čirou náhodou nějaké hustě popsané papíry?“
Deidara uhnul pohledem. „No… Možný to je,“ přiznal.
„Kdybych mohl, tak vás všechny do jednoho odpravím!“ zařval nakonec a pak se začal bavit s Konan.

„Válečná porada! Jdem do Itachiho pokoje!“ zavelel Zetsu.
„Proč do…?“ namítl Uchiha.
„Tobi, neloudej se!“ okřikli zakuklence.
Všichni se stěsnali v Uchihově a Kisameho pokoji. „Ti dva… neslídí?“
Zetsu zavětřil. „Nikdo v dohledu.“
„Uf,“ oddychl si Hidan.
„Vidíte to? Vzpomíná na nás,“ usmál se Deidara.
Vyměnili si mezi sebou obrázky. U žralokova portrétu poprskali smíchy podlahu.
„To je narážka na ten tvůj sajrajt?“ podivil se Kakuzu a znovu zkoumal nadpis na Zetsuově dárku. Mlčel, ale přikývl.
„Vystihla to dobře. Všichni víme, že Tobi je hodný chlapec,“ ušklíbl se Hidan a ninja v oranžové masce se rozzářil jako sluníčko.
„Musíme dohrát tuhle komedii až do konce. Šéf ani Konan o tomhle nesmí vědět. To platí především pro tebe, Uchiho!“ připomněl mu Kakuzu. Kývl hlavou, že rozumí.
„Sasoriho duch. To bylo vážně trefné!“ ušklíbl se nesmrtelný ninja.
„Jo, to je fakt,“ přikývl Deidara a posmutněl.
Zetsu se podivně uculoval a nepřestával zkoumat Uchihovu podobiznu. „Ty, Itachi?“
„Co je?“ opáčil černovlasý.
„Umíš číst mezi řádky?“
„Proč se ptáš, Zetsu?“
„No… mám takový dojem, že je v tom poselství skryto něco víc.“
„A co jako?“
„Pokud jsi na to ještě nepřišel, tak já ti prozrazovat nebudu, Itachi.“ Zetsu se zatvářil tajemně.

Pein se pokoušel uklidnit. „Mnoho dní práce přišlo vniveč, na těch lejstrech byly všechny mé ďábelské plány!“ bědoval. Šel chodbou a vstoupil do dveří, co ninjové nechali pootevřené. Všechno ukazovalo na to, že je to Hidanova a Kakuzova ložnice. Pohledem zavadil o stěnu a okamžitě se mu zvýšil tlak. Visela tam jeho vlastní podobizna propíchnutá kunaiem. „Tatíček… Šéfík…,“ slabikoval. Strhl obrázek ze zdi. Tohohle budou ještě litovat!