Chránit 14

Část třináctá - Tady

Část čtrnáctá - Prach budoucnosti

„Nesmíš,“ zaznělo tvrdým, mužským hlasem.
Kushina ztuhla a nevěřícně se dívala na muže, který stál za Minatovými zády. Očkem se podívala po Sueko a zahlédla i její udivený výraz … Nebylo v něm zděšení, spíš … Touha bojovat? Postavit se tomu cizinci? Sueko-san byla zvláštní a Kushina to moc dobře věděla. Přesto v sobě ale ona sama cítila touhu bojovat … Teď, když už je ninja. Tedy … Alespoň trošičku. Byl by to její první poražený nepřítel! Sice vůbec netušila, jestli je dobrý, zlý, nebo je to jenom náhodný kolemjdoucí (to jí ale nepřišlo pravděpodobné), chtěla zkusit boj. To jeho „Nesmíš“ … Znělo to tak tvrdě a … Velitelsky! To je to slovo! Určitě to bude velitel nějaké jednotky, kterou poslal feudální pán … Jenom ať si posílá! Oni se zachrání!
„Hej, vy,“ zakřičela najednou, zatímco pořád seděla na zemi, která byla navlhlá od kapiček deště, které sem mířily z vodopádu.
Měla bych mu tykat nebo vykat? napadlo ji najednou. Když mu budu tykat … Jenom ukážu, že z něho mám respekt. A to přece nemůžu dopustit!
„Ehm,“ zakašlala a znova se na něho vzdorně podívala. „Teda, hej, ty! Ty s tou katanou a s tím divným výrazem!“
Samuraj se k ní doopravdy otočil a upřel na ni svůj pohled. Byl to hodně nepříjemný pohled, jako kdyby se díval skrze ni. Rozhodla se neuhnout a dívat se mu do očí stejně jako to dělal on …
„Nám nic neuděláš! Budeme se bránit! Já jsem … Zkušená kunoichi! Umím lozit po skále a …“ až teď si uvědomila, co říká, „ehm … Nevím jak, ale určitě tě tím porazím!“
Vůbec ji nenapadlo, že by mohla jmenovat ty dva, kteří byli s ní. O moc zkušenější Sueko, která na ni nechápavě pohlédla a Minata, který jenom seděl o kousek dál a vůbec nevypadal na to, že by chtěl bojovat.
To je divný … Vždycky se hnal do všeho, kde by se mohl ukázat, ale teď …
„To je dobrý, Kushino,“ usmál se chlapec najednou a vstal. Stoupnul si po bok nepřítele, ale pořád tak, aby byl kousek za ním, a ukázal na něho prstem. Přitom udělal nějakou zvláštní grimasu. Jako kdyby chtěl ukázat, že … Ruce zvedal nahoru a dolů … mají zůstat v klidu? A potom otevřel ústa a něco hláskoval … Divnej? a přitom na muž zase ukazoval.
„Jedinej, kdo je tady divnej, budeš asi ty,“ zamračila se Kushina a vstala taky. Postavila se vedle Sueko, která měla připravené obě ruce, aby mohla udělat co nejrychleji pečeť, a v očích měla zvláštní odhodlání …
Samuraj se na Minata otočil a ten se začervenal.
„Já … Já jenom …“
Asi mu zkazila jeho nenápadné zprávy. No co, on jí zkazil trénink …
Jsem nefér …
„Ehm,“ odkašlal si Minato a položil ruku na mužovo rameno, „tohle je … Samuraj … no … Jak že jste to říkal vaše jméno?“
„Aikoku,“ obrátil se na něho cizinec a Minato pochopil, že by se k němu neměl chovat jako k příteli. Ruku okamžitě sundal.
„Jo, Aikoku … Říkal jste ho vůbec? No, to je jedno … Prostě, Aikoku se mi zjevil tam nahoře. Byl tam … A já nevím jak se tam dostal,“ vyslal k němu tázavý výraz, samuraj ale jenom zavrtěl hlavou.
„To ti teď není souzeno vědět.“
„No, jasně,“ pokračoval Minato a nervózně se zazubil, „Byl tam … A teď asi bude pokaždý hodně blízko nás, protože …“
Může to vyzradit? Může se přiznat k tomu, že něco ukradl?
Nemůžu … Musím to nějak zatlouct, pomyslel si.
„Protože …“ Ale já si neumím vymýšlet … Sakra!
Po čele mu stekla kapička potu.
„No dobře, z toho chrámu jsem si vypůjčil jeden náhrdelník a Aikoku říká, že s ním musí být. Hlavně si o mě nemyslete nic špatnýho, já to chtěl vrátit, ale vchod se přece schoval a já-,“ vychrlil ze sebe, ale najednou se zastavil. Uvědomil si, že Kushina, ani Sueko nemají nic proti tomu, že vzal tak cennou věc. Ne, ony se vyděšeně dívaly přímo do tváře toho muže a zřejmě je něco vylekalo. Úplně zkameněly
„Ai … Aikoku?“ odvážila se Sueko jako první, ale stále překvapeně stála.
Kushina se zhluboka nadechla.
„Aiko … Aikoku … Vážně, řekli to …“ přikývla a bylo vidět, jak zrychleně dýchá.
„Prostě … Je to … Duch!“ poslední slovo téměř zakřičela a couvla o krok dozadu.
Sueko zavrtěla hlavou.
„Blbina … Duchové neexistujou … Ale …“
„Je to samuraj. Prý hlídá náhrdelník z chrámu Prvního císaře. A … Jmenuje se … Aikoku,“ pípla v posvátné hrůze.
Sueko pootevřela ústa. „Jenom jeden člověk měl přezdívku ‚vlastenectví‘ ...“
„Aikoku je moje jméno, ne přezdívka,“ zahučel samuraj. Jeho hlas byl hodný respektu, hrubý, ale zároveň upřímný …
„První … První císař,“ zalapala po dechu Sueko a také ustoupila.
Minato se usmál.
„Já už se ho ptal, jestli to je První císař. A on mi řekl, že není.“
„Vážně?“ pípala pořád Kushina.
„No … Řekl, jestli prý vypadá jako mrtvola a ještě něco, a z toho jsem usoudil, že není … A víte proč? Mrtvoly by si s námi nepovídaly. Podle mě je to třeba .. Dědic toho vašeho císaře. Chápete? Dědic, kterej ale žije.“
Sueko horlivě zakývala hlavou.
„Určitě! To by všechno vysvětlovalo …“
„Podle mě to je on! Vy … Vy nechápete! První císař si chrání svůj náhrdelník, kterej mu někdo ukradl! Vlastně … Minato! Já tě viděla! A ty … Ty zloději!“ naštvala se najednou. Už přestala myslet na otázku, kdo je nebo není ten muž před ní. Teď přišel čas na to, aby mu ukázala, že ona ví …
Minato jenom zakýval hlavou. S pocitem viny.
Jak, jak mě viděla? pomyslel si a ani nestačil zareagovat a Kushina k němu přiběhla. Sáhla mu svrchu pod tričko a zašmátrala tam.
„Hej … To … To lechtá,“ neudržel se, za chvíli ale její ruka našla, co hledala. Vyndala tři zelené kameny a nechala mu je viset na krku. Aby byly vidět.
„Proč to nezahodíš? Já s tím … Duchem … Já s ním vážně nechci chodit celou tu dobu …“ řekla tiše, ale Minato zavrtěl hlavou.
„Nemůžu. On mi řekl, že ho chrání. A když jsem se ho zeptal, jestli to chce zpátky, řekl že ne.“
„Ale proti zahození nic nenamítal! Zkus to hodit do jezera!“ rozsvítily se jí oči.
Ale samuraj se ani nepohnul, jenom v posvátné hrůze, která kolem něho panovala, otevřel ústa.
„Nesmíš,“ pronesl zase.
„Tohle mi říká už asi po pátý. Prostě jsem pochopil, že bych to jenom měl nosit na krku …“
„A ve správné chvíli použít,“ doplnil ho Aikoku.
Kushina se jenom bázlivě podívala vedle sebe a zjistila, že když se hnala za náhrdelníkem, stoupnula si přímo vedle toho ducha. Zděšeně o krok ucouvla a přikrčila se za Minata.
„Použít?“ pozvedl chlapec obočí. „Jak?“
„To …“ začal Aikoku, ale chlapec ho přerušil.
„… Ti teď není souzeno vědět. To taky říká pořád,“ přikývl Minato.
„Ty k němu nemáš vůbec žádnou úctu?“ zaklepala mu Kushina na rameno, zatímco se pořád krčila za jeho zády, „Vždyť je to První císař! Legendární bojovník a vládce …“
„Není,“ přikývla Sueko. Snad aby tomu sama uvěřila.
„Proč si myslíte že není? Nebylo by to úžasný, že ta legenda je mezi náma?“ nadchla se dívka a narovnala se, když si ale všimla pohledu mužových očí, znova se přikrčila.
„Sice je to duch, to je pravda …“
„Není to duch. Je snad průsvitnej? Nebo se tu vznáší? Nebo přes něho prolítávají ptáci?“ zavrtěla Sueko důležitě hlavou a založila si ruce.
Kushina se zamyslela. „Ptáci ne …“
Sehnula se ještě níž, najednou se ale s úsměvem narovnala.
„Ale bota by mohla!“ hodila svou botou přímo na samurajovo brnění. Ten se ani nepohnul a nechal ji s hlasitým plesknutím dopadnout a spadnout na zem.
„Pa-pardon,“ ozvala se celá rudá. Tohle nebyl dobrý nápad.
„Vidíš?“ usmál se Minato přívětivě, Kushina ale zavrtěla hlavou.
„Tak … To dělá to brnění. Duchové navíc můžou být … pevní …“
Všechno vyrušil Suečin výkřik.
„Flaška! Kde mám ksakru tu flašku?“ rozhlížela se kolem sebe a Kushina se nevinně usmála.
„Teď není vhodná doba pít alkohol, Sueko-san. Někdo nás musí bránit … Nebo alespoň mě …“
„Ale ne, já myslím čutoru …“
Sehnula se k vodě a natáhla ruku k lahvi, která plavala po hladině, ale bylo to marné. Byla příliš daleko. A láhev se najednou potopila … Už bylo pozdě dojít si pro ni po hladině. Byla zkrátka moc těžká, čerstvě naplněná vodou.
„Jak jsem se lekla, upustila jsem ji. Nejste První císař a proto můžu směle říct, že mi dlužíte novou, Aikoku-san,“ podívala se na muže mrzutě. Ten jenom přikývl.
„A protože ji nedostanu hned, můžu alespoň vědět, proč tu vlastně jste a jak jste nás našel?“ pokračovala dál se založenýma rukama.
Samuraj znovu přikývl.
„Jistě. Ale můžu vám to říct po cestě?“
„Po cestě kam?“
„Do civilizace. Myslím, že tu nechcete zůstat napořád.“
Sueko přikývla hlavou a usmála se.
„To ne …“
„Tak pojďte,“ pokynul rukou Aikoku a udělal první kroky mezi zelenavé stromy. Přímo do té záhadné mlhy, která se vznášela u jejich kořenů. Kushina se tázavě podívala na Minata, ale ten jenom mrkl a dal si ruce za hlavu.
„Myslím, že nás nevede do pasti,“ pochopil její otázku v očích, „kdyby nás chtěl zabít, už by to dávno udělal … Takhle se odsud třeba dostaneme rychleji. A nevím proč, mám ale takový tušení, že to vyprávění bude zajímavý …“
Kushina se na oplátku taky zazubila. Věděla, že bylo na čase, trošku víc tomu muži věřit. A sama moc dobře netušila, kdo to vlastně byl … A to vypravování by jim mohlo alespoň trošku pomoct… Oba dva vykročili na Sueko, která si před chviličkou zřejmě uvědomila to samé. Nebojácně přímo tam, kam je cizinec vedl …

„Takže?“ zazubila se Kushina najednou. Už uběhlo asi deset minut od té doby, co opustili jezero a nikdo ani nepromluvil. Všichni zřejmě čekali, až ten důstojný muž vepředu začne, on zatím ale neřekl ani ‚nesmíš‘. Tak se Kushina rozhodla popohnat ho. Minato se na ni udiveně podíval. Ani ho to nenapadlo … Popravdě, pořád jenom čekal na to, až Aikoku sám začne. Čekal a čekal … Tohle byl rozhodně lepší nápad.
Muž pochopil.
„Jestli dovolíte, zastavíme se tady. Rád bych vám něco ukázal,“ kývl hlavou a všichni sešli z mostu, na kterém právě stáli. Postavili se vedle řeky, třpytící se jako všechny ostatní vody Uzu no Kuni a čekali, co se bude dít dál. Polední slunce jim neúnavně pálilo do zad a Kushina se ošila. Popoběhla kousek dál, aby se schovala ve stínu blízkého stromu. Stejně si říkala, že ho odsud uslyší …
Ale on udělal něco zvláštního. Něco, co ji přinutilo vrátit se zpátky a pochybovat, moc pochybovat … Natáhl ruku nad vodu, která čistá a zářící protékala kolem a ta voda se najednou zatřásla. Ne celá řeka, to ne. Jenom kousek, asi metr okolo toho místa, kde tu ruku držel. A potom ji spustil zpátky a podíval se po třech lidech, kteří se zvědavě nakláněli kolem něho … V očích se jim odrážely vlnky a údiv … Protože se dívali na obraz. Vážně, v té hladině byl nějaký obraz … Zatím se ještě moc vířil, takže nedokázali říct jaký, ale vyjasňoval se a samotná Kushina dostávala čím dál víc husí kůži.
„Jak…“ vydechla, ale samuraj znovu jenom přikývl.
„To ti teď není souzeno vědět.“
No dobře, všichni se s tím smířili. Namlouvali si, že je to nějaké speciální jutsu … Sice moc dobře věděli, že před nimi nestojí shinobi, ale obyčejný válečník … Jinak si to ale nedokázali vysvětlit. Nikdy předtím to neviděli … Odraz vody, který něco ukazoval … Minulost?
„Rád bych vám chvíli vyprávěl o historii, která se stala,“ řekl klidným hlasem a sedl si do trávy přímo před ‚svůj‘ kousek vody. Řeka tudy neúnavně protékala, ale odrazu to ani v nejmenším nevadilo …
Ale teď, obraz se zatřásl a změnil se. A oni se dívali na nějakého mladého muže. Mladý muž, který neúnavně cvičí katanou … Naunavně. První sek do dřeva … Druhý sek … Třetí, čtvrtý … Dýchá, zrychleně dýchá, ale pokračuje dál…
„Tohle je Hakari,“ začal Aikoku. „Hakari, který byl vyučený samurajem. A byl to jeden z nejlepších samurajů, jaké naše země přinesla. Tvrdě dřel, aby se stal dobrým a nakonec překonal svoje cíle …“
„To jméno znám,“ ozvala se tiše Kushina a přemýšlela o obličeji, na který se ve vodě dívala.
„Učil tvého otce, Uzumaki Manateho.“
„Ano! A proč ukazujete zrovna jeho?“ podivila se a přivřela nechápavě oči.
„Všechno se dozvíš,“ přikývl muž a pokračoval dál, zatímco se na vodě vytvářel obraz přesně podle toho, co říkal. „Tohle byl tedy Hakari. Samuraj. A jako samuraj, který neuměl ovládat chakru, nenáviděl všechny shinobi … Protože oni byli lepší. Stačilo jim málo slov, málo soustředění a už tu měli jutsu, které ho dokázalo smést za jednu chvilku. Nebyl to podle něho rovný boj … Bál se jich. Ano, bál se jich, ale ještě víc je nenáviděl. Kdyby nebylo jich, samurajové by byli vážení. A kdyby nebylo samurajů, feudální pánové by neexistovali, protože právě oni tvořili jejich stráže, osobní ochranu. Ale ti si to neuvědomovali.“
„Vy taky nemáte rád shinobi?“ skočil mu do řeči najednou Minato a samuraj se na něho krátce podíval.
„Křivdil bych jim, kdybych tvrdil, že je nemám rád. Měl jsem hodně přátel z jejich řad … Jsou to skvělí a odhodlaní bojovníci, stejně jako my. Jenom silnější … A tohle Hakari nedokázal pochopit. Když nastal čas, zanechat tréninku, zanechat učení nových žáků, vydal se do armády. Jako skvělý válečník byl povýšen do osobní stráže, ale on chtěl víc. Jednoho dne, jako stráž, která má přístup všude, obrátil na svoji stranu několik mužů a feudálního pána svrhl. Zabil ho a sám se učinil novým vládcem.“
„Cože? To není možný! Já věděla, proč ho nemít ráda …“ mumlala Sueko a třásla hlavou, ale Aikoku pokračoval.
Najednou se odraz změnil a Minato si toho všiml hodně dobře. Protože místo které teď ukazoval …
„Konoha,“ zašeptal.
„Jenomže nevěděl, že zrovna on bude mít prokletou vládu. Krátce po jeho dosednutí na trůn, dozvěděl se o proroctví. Tajemném proroctví, které vyvěštili o jeho zemi.
‚Chlapec, žlutý blesk, k jehož rodinnému jménu budoucnost se váže. S darem, jako jediný, se silou, kterou nikdo nepoznal. Najít moc náhrdelníku Prvního, jenom on je schopen.
Číslo šest, smolné pro jeho nositele. Chlapec šestku svrhne, pro dobro země naší. Chlapec, který historii změní. Chlapec, oslavovaný. Namikazeho pozdravme! Namikazeho z listů!‘‘
„Já?“ zblednul rozpačitě Minato.
„Ty,“ přikývnul Aikoku.
„Chlapec … Ale … Co znamená ten žlutý blesk? A ta šestka?“
„Žlutý blesk nevím. Ale Hakari je šestý vládce vírové země. A proto je logické, že proroctví mluví o jeho pádu.“
„Ale … Můj táta je přece taky Namikaze-,“
„Příjde ti tvůj táta jako chlapec?“ zavrtěla hlavou najednou Kushina. „Sice ho neznám, jestli je ale stejně starej jako ty, tak to musíte být teda rodinka …“
„Hej!“ podíval se po ní Minato, ale přiznal, že má pravdu. Sedí to na něj, přesně. Ale proč zrovna on?

***
Proč zrovna on? Někdo by si mohl říct - Protože ho má Minata ráda, to je jasný ... Ale představte si ten úryvek ...

POZOR! Spoiler!

"Ale proč já?" divil se Minato.
Sueko ho poplácala po rameni.
"Protože ti Minata fandí," zazářila.

Eh ... Ne ... Vážně to bude mít jiný vysvětlení
Vymyslet básničku na téma Proroctví mi vážně nešlo, snad to stačí takhle Mám jet na tři dny pryč, chtěla sem to sem dát celý, tu historii, ale holt jedu za deset minut xD Tak počkejte, ještě tam sou nějaký zajímavý věci ... Který nikdo netušil
Pokračování: Odpovědi