Loutkař XIII.

Skupina ninjů, v čele s Matsuri, se pomalu blížila k Písečné. Celou cestu nikdo nic neřekl. Každému se honily hlavou různé otázky, na které neznali odpověď.
„Matsuri, kdo je ten únosce?“
„Abych řekla pravdu, Kankurou-sama, neznáme jméno. Odmítá nám říct, kdo je. Buď jenom ječí, že nic neudělala a nadává, nebo si něco povída pro sebe. Nic jsme z ní nedostali. Od Sasoriho také nic nevíme. O té doby, co ho dovedli zpět do vesnice, odmítá s kýmkoliv mluvit. Když se ho někdo na něco zeptá, tak na něj jenom kouká a mlčí. Za celou dobu neřekl ani slovo.“
Zatímco vpředu diskutoval Kankurou s Matsuri, Shikamaru zpomalil, aby mohl mluvit s Narutem. Ten si všiml jeho zmateného výrazu ve tváři.
„Děje se něco, Shikamaru?“
„Naruto, vážně... vážně jsi s ní mluvil?“
„Jo, samotnýho mě to překvapilo. Dyť byla prohlášená za mrtvou. Zničehonic se prostě objevila u mě v kanceláři. Napřed jsem ji nepoznal, pak jsem myslel, že vidím ducha. Ale když promluvila a řekla kdo je, nemohl jsem tomu uvěřit. Ale čemu nerozumím teď je, proč se neobjevila. Muselo se něco stát.“
„Snad je v pořádku.“
„Doufám, že ano. Nemyslím si, že by se jí něco stalo tak lehko, vypadala docela silně. Už to nebyla na malá potvůrka.“
Dorazili k bránám Písečné.
„Sejdeme se za dvě hodiny u mě v kanceláři. Tam vyřešíme zbytek.“ prohlásil Gara a odešel.

Maira seděla ve stínu, zírala na protější zeď a povídala si sama se sebou.
„Už je určitě po poledni. Snad tam ten tupej ANBU někoho pošle. Jestli ne, co bude Naruto dělat, když se tam neobjevim? Možna jsem mu měla říct důvod, proč jsme se tam měli sejít. Teď už je pozdě. Nejspíš tady strávim zbytek života. Z toho ticha mi tu asi hrábne. Ten flegmatik se za celou dobu ani nepohnul, sedí tam jako socha. Dejchá vůbec? A co Sasori? Paměť už má nejspíš zpátky, a na mě časem zapomene. Měla jsem ho tam nechat ležet. Nemusela bych teď dřepět tady a čekat, co se bude dít. Jestli vůbec něco.“ Uslyšela zarachotit klíč v zámku. Otočila se. Někdo otevřel dveře a vešel dovnitř. Přišel až k ní.
„Kazekage-sama s tebou chce mluvit.“
„A co když odmítnu jít?“
„Nedělej si to ještě těžší, než to máš.“
„No tak fajn.“ postavila se a následovala ženu, co pro ní přišla. Ta se však ve dveřích zastavila.
„Co zas?“
„Je mi líto, ale musím tě spoutat, nemůžeme riskovat, že se pokusíš o útěk.“ Maira jen nahodila otrávenej výraz a nijak neprotestovala. Vydali se na cestu ke Kazekagemu. Asi v polovině cesty je někdo zastavil.
„Matsuri, můžeš jít. Dál ji odvedu sám.“
„Ale Kakurou-sama...“
„Jdi.“ poslechla ho a odešla.
„Kakurou? Takže to ty seš Sasoriho otec? Tak to ho upřímě lituju.“
„Drž zobák, holčičko, s tebou mám ještě nevyřízené účty. Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy, že?“
„Jsou to tři roky. A nevyřízené účty můžeme vyřídit klidně teď a tady. Nemám proti tomu námitky.“ nastavila mu ruce, aby jí mohl sundat pouta, pokud nabídku přijme.