New generace 17- „No tak, já..., neumim to... nikdy jsem se neomlouval, jak...jak se to dělá?“ Jo a to ti mam sežrat ??

Ach jo, vypadá to, že ten úklid je můj osud! Včera u ma*ora a dneska tady. Holky se mě ptaly, jestli na mě mají čekat, ale to by bylo strašně dlouho! Tak jsem řekla, že to nějak najdu. Sice nevim jak, ale to je fuk. Ruce od kliků už necejtim a chce se mi zvracet z těch sklapovaček..., prostě děs! Mno, ale co. Jako ostatní jsem si zašla do sprch, opláchla se, umyla jsem si vlasy a šla hledat mop, abych mohla uklízet.
Namočím si hadr, hodim ho na podlahu a s vzdychánim začnu vytírat. Jsem tu úplně sama. Je to docela mazácký! Už jste někdy byli úplně sami ve škole? No co, ... Začínám hezky až úplně vzadu. Kousek vytřu a začnu si zpívat:
„Včera večer u sila.
Já to prvně zkusila !
Jam ta da dá…
Jam ta da dá…
Mám to za sebou…
Cizí kluk mě políbil.
Vůbec se mi nelíbil !
Jam ta da dá…
Jam ta da dá…
Mám to za sebou !“
Stačilo to zazpívat pětkrát a jsem hotová. Usměju se, když vidím svoje dílo. Uklidim náčiní a hodlám vyléét ven, když...
„Proč? Proč furt seš tam, kde jsem já? Proč mě furt otravuješ? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč?“ vyštěknu.
„Chtěl jsem na tebe počkat a odvést tě domů!“ usměje se Minato. Ještě, že ho nesnáším! Ten úsměv by mě asi položil!
„Jo tááák, ... potřebuješ zase uklidit? Tak na to ti kašlu!“ řeknu a hodlám odejít.
„Můžu, můžu ti vzít batoh?“ předběhne mě. Já se zamračim.
„Chceš mi ho vzít a zase mě vydírat?“ štěknu a strčim do něj.
„No tak, já..., neumim to... nikdy jsem se neomlouval, jak...jak se to dělá?“ zeptá se. Kdybych nevěděla, jak je vych*anej, tak by byl sladkej.
„Jseš trapnej! Soráč, ale já jdu!“ strčim do něj a vylezu před tělocvičnu.
„Ake, prosím!“ řekne a stoupne si přede mně. Hlavou mi bleskne, co všechno v báglu mam. Nic důležitého. A je pěkně těžkej! Sundam ho a mrsknu ho po něm. Trošku rozpačitě na mně kouká, ale pak se rozejde. Jdeme vedle sebe, ale jsme zticha. Jdeme, jdeme, a jdeme. Trvalo to jen chvilku a stojíme před naším domem. Otočím se na něj. Ještě pořád je tu riziko, že mi ten bágl nedá. Podezřívavě se na něj podívám. On hned pochopí a podá mi ho.
„No, tak ahoj !“ řekne. Já na něj jen chvilku koukám.
„Jo, čau!“ řeknu pak a otočím se k odchodu. Přejdu kolem branky. Otevřu dveře. Něco ve mě trkne a já se musím otočit. On se trošku vyděšeně pohne. Pak se ale mile usměje a zamává mi.
Páááání! Je tak sladkej!
Není, nesnášíš ho!
Když ale on...
Žádný ale není! Nemáš ho ráda! Jseš ta protivná, nas*aná a k tomu drsná Akatsuki!
Když ale on je tááák roztomilej!
Ake! Nech toho! Pamatuješ? Nemáš tady mít žádný závazky!
Tohle nebude závazek, jen se na něj vrhnu a ... pak...
AKE! Necháš toho!
Já už se asi neudržim!
Ne! Stůj!
Moje nohy se samy otočí. Najednou se ale otočí i on a odejde. Nevím, co dělat. Chce se mi řvát na něj! Chce se mi vyběhnout za ním. Nakonec se ale otočím a zalezu do domu.