Ninja z Listové - 8. kapitola - Rozhodnutí

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 25 - 27

Čekání v místnosti s jedním stolem a dvěma židlemi se zdá být nekonečné. Nemám se ani o co opřít, abych mohla začít nabírat síly. A dost mne sužuje nervozita. Jestliže první zkouška byla tak těžká, pak nechci ani pomyslet na obtížnost té druhé.

Nová zkoušející, Mitarashi Anko, předstoupila před skupinu Jouninů a předávala jim listy se jmény těch, které Ibiki pustil dál. V davu stál i Ebisu. Kakashi trpělivě čekal na svůj papír. „Tady jsou další,“ podala mu ho Anko. Tak oni to tedy dokázali – a všichni. Neuvěřitelné! Jounina Ebisu si nechala přísně vyhlížející žena až nakonec. Bez bázně jí hleděl do očí. „Ta tvoje chudinka se tam přede všemi zhroutila,“ sykla. „Měl bys jí to raději rozmluvit. V Lese smrti nepřežije možná ani minutu.“
Byl ohromený, ale nedal to nijak najevo. „Věřím v její schopnosti a nechám to rozhodnutí na ní.“
Anko se ušklíbla. „I když víš, co všechno tam číhá? Mnoho se jich už z lesa nevrátilo. To ji chceš obětovat, aby sis splnil své sny? Opravdu jí tak moc věříš?“ Při vyslovení poslední věty malinko zvýšila hlas. Mlčel, snad se rozmýšlel, co říct.
„Takový je úděl Shinobiho,“ řekl nakonec.
„Pche!“ zachechtala se žena. „V tom případě si to tvoje děvčátko vychutnám.“
Kakashi je celou dobu poslouchal. Takže ona také prošla. Je v ní zřejmě víc, než se zdálo.

Lianna seděla na židli a unavené černé oči upírala na stěnu. Když dovnitř někdo vešel, prudce sebou trhla. Byl to ten drsňák, Ibiki. „Jdu ti jen představit tvou další zkoušející. Jistě už chápeš, že být Shinobim není nic jednoduchého.“
„Ano, pane.“ Zvedla k němu uslzené oči.
„Nemám právo tě soudit, ale nikdo z akademie skutečně nevěří tomu, že jsi pro další zkoušku dost zralá. Už teď se třeseš jak vyděšené štěně.“
Lianna od něj pomalu odvrátila zrak. „Podceňujete mne, pane. Ještě… ještě jsem ze sebe nevydala vše.“ Byla to jen prázdná slova a on to musel tušit, cítila to. Odešel a do dveří vstoupila žena s o něco méně pichlavýma očima.
Hleděla na ni s nic říkajícím výrazem ve tváři. Krátké fialové rozježené vlasy měla vyčesané nahoru. Přišla za ní v dlouhém béžovém kabátu a už od pohledu nevypadala sympaticky. „Tak ty jsi Lianna Maraki?“
„Ano,“ špitla.
„Než ti začnu vysvětlovat pravidla další zkoušky, měla bys vědět, že se ještě nikdy nestalo, aby se jí někdo zúčastnil jako jednotlivec. Je to výjimka udělená vůbec poprvé, tak si toho náležitě važ!“ Mlčky přikývla. „Prošlo celkem dvacet šest týmů. Každý dostane buď nebeský, nebo zemský svitek. Budou mít za úkol najít ten druhý a do pěti dnů se dostat do věže. Ty nebudeš mít nic, jen svou hlavu a schopnosti. Tvým úkolem je přečkat těch pět dní v Lese smrti a my pak pro tebe přijdeme.“ V očích svitla Lianně naděje. „Myslíš si, že to bude tak jednoduché?“ vyštěkla Anko. „Že si prostě jen někam zalezeš do úkrytu a v klidu tam ty dny přečkáš? Ale vůbec ne, holčičko! Teď poslouchej pozorně. Nikdo ze soutěžících neví, že ty jsi mezi nimi nadbytečná. Budou tě považovat za nepřítele a chtít od tebe získat svitek. A protože chceme zredukovat počet vítězných týmů na minimum, zabíjení je povoleno!“
„Ach!“ vydechla zděšená Lianna.
Žena, ze které měla hrůzu, vytáhla nějaký formulář. „Podepsáním tohoto lejstra souhlasíš s tím, že akademie a vesnice nenesou zodpovědnost za to, když během plnění druhého úkolu zemřeš. Nechám tě teď o samotě. Na rozhodnutí máš pět minut. Tohle je tvoje poslední šance odstoupit!“ Předala jí formulář a vyšla za dveře.

„Musím říct, že se překonáváš, Anko.“
„Takže jsi poslouchal, co, Ibiki?“ mrkla na něj.
„Vím, co máš za lubem, ale… nedělej té holce v hlavě ještě další zmatek.“
Anko se pousmála. „Vlastně jí prokazuju laskavost. Ti zbylí ještě nevědí, že tenhle úkol může být jejich poslední. A navíc… ta holka to stejně nepodepíše. Příliš si cení života.“
„No, jak myslíš. Ale abys nakonec nebyla překvapená.“

Stojím s nevěřícným výrazem ve tváři a v ruce držím papír. Souhlasit s tím, že dávám všanc svůj život? Bude se zabíjet! Mám chuť to vzdát, ale… pak si vzpomenu na všechny ty lidi, co do mě vkládají důvěru. Lord Hokage, Ebisu, Kakashi… Nesmím se bát. Zbabělý ninja je k ničemu!
Vrátila se. Podávám jí podepsané lejstro.
„Tak dobře.“ Její úsměv se mi vůbec nelíbí. „Ještě jedna věc. Vyšleme za tebou dva elitní ninji. Oni ví, jak vypadáš, ale ty je neznáš. Aby tě zmátli, mohou se přeměnit v kohokoli. Mají za úkol tě sledovat, případně i zastavit. Nesmíš věřit nikomu! A teď si sbal věci! Jdeme!“
Hned? Sotva se držím na nohou. Musí to přece vidět, ale zdá se, že ji to absolutně nezajímá. Zvedám se a pomalu jdu za ní. Její výkřiky: „Přidej!“ „Tak kde se loudáš?“ „Chudinko!“ mne dopalují.
Jsme na místě, před nějakou branou, číslo vidím rozmazaně. „Poslouchej mě, skrčku. Uvnitř jsou nebezpečná zvířata, rostliny a spousta pastí. Půjdeš tam hned, ostatní dostanou ještě trochu času. A pokud bys přece jen získala svitky, jejich otevření, dřív než se dorazí k věži, je přísně trestáno. Teď jdi!“ Pobaveně se ušklíbla a otočila se zády. „A vlastně ještě něco… Nemám rozhodně v úmyslu nechat tě projít!“ Má ruka se po těch slovech vymrštila, chtěla jsem ji zasáhnout. Strhla ji okamžitě stranou a vzápětí jsem dostala takovou facku, až jsem odlétla na zem.
„Proč tohle děláte?“ Namáhavě se zvedám ze země, rukama se opírajíc o měkkou hlínu. Ta žena je nebezpečná, není o tom pochyb. Vůbec jí nezáleží na tom, kolik studentů tam přijde o život.
„Zmiz, než si to rozmyslím!“ sykla a otevřela bránu. „Odteď tě sleduju!“
Sbírám poslední zbytky sil a kráčím branou vpřed. Po tváři mi stéká pramínek krve, ale ránu si nechci zacelit. Tohle místo je příliš nebezpečné na to, abych tolik plýtvala chakrou. Je mi jasné, co se teď po mně chce. Nesmím si dopřát odpočinek, musím obhlédnout terén. Ale k tomu bych potřebovala víc energie. Mohu si jí část dobít, ale… Nemám asi jinou možnost. Teď musím být ve střehu a jsem strašně zesláblá. Mé kekkei genkai je léčivé a dokáže vrátit do těla asi tak polovinu vyčerpané energie, což zrovna teď potřebuju. Ale měla bych to udělat, dokud tu ještě nikdo není. Ale raději támhle ve stínu, zde by si toho mohl někdo všimnout. Našla jsem vhodné místo. Usadila jsem se na zem a rukama se dotkla kolen. „Vyvolávám svou chakru.“ Cítím, jak mi tělem začíná probíhat energie. Ještě chvíli, už ji vidím… je zářivě zelená, zřetelná, obtáčí se mi okolo rukou. Nesmím hlavně přerušit spojení. Zmizela a já cítím příval nových sil. Opatrně se zvedám ze země. Sevřu v ruce svůj kunai a vrhám ho po nejbližším stromě. Zásah je rychlý, mám jasno, ztracená energie se vrátila. Beru si zpět svou zbraň a přes oči uvážu černou masku. Je načase prozkoumat terén!