Stínový ninja 05

Mikuri zaslechl kroky. Rozhlédl se po chodbě ale díky mřížím měl dosti omezený rozhled. Raději odstoupil ode dveří, kdyby ten někdo šel náhodou za ním. Otevřely se dveře. Tentokrát v nich stál mladík, s šedými vlasy a kulatými brýlemi. Nesl tác s jídlem.
„Ááá, takže můžeš chodit? Moc lidí po mé ráně nechodí hodinu po tom." zatvářil se překvapeně.
„To tys mě sem donesl? Cos udělal ostatním?!" chtěl vědět Mikuri.
„Hmmm, myslím že nic, ale nemůžu to zaručit. Přes tu kouřovou bombu nebylo moc vidět." pokrčil rameny.
Tou jeho lhostejností Mikuriho naštval. Rozeběhl se proti němu. Vrazil do něj ramenem. Tác s jídlem spadl a všechno spadlo na podlahu. Brejlovec se ani nepohnul a vrazil mu pěst do břicha.
Mikuriho vnitřnosti zahořely bolestí. Bolest ho přinutila sklonit se a vykašlat krev. Neznámý bez jakéhokoli slova odešel a zavřel mu dveře. Z protější kobky se ozval hlas.
„Hej ty tam!" zvuk se tu moc nerozléhal, což bylo divné, v kamenné chodbě. Mikuri přemohl bolest a vykoukl z okénka. V druhém uviděl také tvář chlapce. Vypadal vysoce a měl delší hnědé vlasy.
„Kdo jsi?" zajímalo Mikuriho.
„Takezo Kensei. Ale to teď není podtstatné. Jedl jsi?" vyptával se Takezo.
„Ne. Proč. Je nějaký speciální důvod proč bych neměl?"
„Jasně. Do toho jídla přidávají drogu která znemožňuje používat chakru." vysvětlil mu to jednoduše .
„Aha. Jak jsi na to přišel?"
„Zkoušel jsem udělat nějaký jutsu ale neměl jsem chakru. Pak jsem to zkusil bez jídla, ale chakry kterou bych mohl použít bylo málo. Ale už je to dlouho co jsem to zkoušel."
„Jak dlouho už jsi vlastně tu?" nechtěl tu strávit mnoho času, zvlášť, když nevěděl co se stalo jeho přátelům.
„Nevím. Nepočítal jsem to. Myslíš že bys dokázal otevřít ty dveře?" napadlo Takeza.
„Nooo. Snad jo." Mikuri se styděl že tohle nenapadlo trochu dřív. Začal dělat pečetě. „Kage Dango no jutsu!"(stínová koule).
Mezi prsty se mu objevila fialová koule o velikosti pomeranče. Mohl ji hodit, ale držel ji mezi prsty a udeřil do dveří. Dveře se s ránou roztříštily na kousky. Mikuri nastražil uši jestli něco neuslyší. Neslyšel nic a to ho znepokojovalo.
„Bezva. Teď ty moje." radoval se Takezo a ustoupil.
„Kage Dango no jutsu!"(stínová koule). Tentokrát kouli hodil. Nechtělo se mu chodit. Z protějších dveří zbyly jen třísky. Ze stínu vyšel Takezo. Mikuriho odhad o jeho výšce nebyl mylný. Byl o hlavu vyšší než on. Měl dobrosrdečnou kulatou hlavu, větší nos. Oči měl modré, ale kolem panenek byly rezavo-hnědé. Ta rezavo-hnědá nebyla pravidelná, takže to vypadalo vcelku normálně, a ne jako kdyby měl pruhované oči. Vypadal dost hubeně, ale to mohl způsobit pobyt zde.
„Poběž, nevím sice kde je východ, ale jednou jsem viděl obrovskou díru ve stropě. Můžeme tamtudy projít. Rychle!" rozeběhl se Takezo chodbou. Mikuri ho následoval.
Velice by byl nerad aby se tu ztratili. „Jak moc se tady vyznáš?"
„Moc ne, ale kde je ta díra si pamatuju." přiznal se Takezo.
„Ah, kdo jsou ti dva podivíni?" chtěl je znát, aby to pak mohl říct Azumi-sama.
„Orochimaru a jaho sluha Kabuto."
Odporný jména. pomyslel si Mikuri. Stejně jako jejich majitelé. Ta díry nebyla moc daleko. Oba chlapce oslinilo sluneční světlo. Mikuri si teprve všim jak vlastně vypadá Takezovo oblečení. Bylo špinavé a na mnoha místech potrhané. Proskočili dírou a dali se na útěk směrem na jih. Přitom se Mikuri snažil udržovat konverzaci.
„Proč tě tam vlastně drželi?" chtěl vědět Mikuri. Jaho samotného zajímalo proč tam vlastně drželi jeho.
„Řeknu ti to později. Ještě nejsme dost daleko. Víš proč jsi tam byl ty? Tuším že to nevíš, vypadal jsi celkem zmateně." chtěl vědět a vysvětloval proč se ptá.
„Co? Já? Ne." odpověděl Takezovi a začalo ho nesmírně zajímat kolik toho vlastně může vědět.
„Slyšel jsem ty dva jak se spolu o tobě baví. Kabutovi se nezdálo že měl přinést právě tebe. Nepřišel jsi mu zrovna nějak extra. Orochimaru mu ale oponoval. Prý jsi jediný žijící Stínový ninja a jako jediný se můžeš naučit extra silné stínové techniky svého lidu."
„C-c-cože?" zalapal po dechu Mikuri. Poslední? To není možné? Zabili všechny ninji Stínové země? Nebo co? Proboha, ten kluk si snad vymejšlí. „Říkal něco o Stínové zemi?" musel to vědět, jinak.... nevěděl co by mohl dělat.
„Ne. Vůbec nic. Mluvil o tobě a o nějaké zkáze. Pak se vzdálili."
„Aha. Víš vůbec kde jsme?"
„Noo, měli by jsme být v zemi Zvuku a teď jdeme směrem do země ohně, ale nejsem si jistý."
***
Kagetsuův pohřeb byl hned další den. Jeho hrob byl na hřbitově Trávové vesnice, kde už pěkná řádka hrobů byla. Hrob měl prostý, z šedého kamene, jeho jménem a znakem trávové. Nebylo tam mnoho lidí, protože Kagetsu neměl ani klan, ani rodinu. Foukal vlahý vánek a trochu tak sušil slzy přítomných. Někde krákaly vrány.
Kasumi, celá v černém měla skloněnou hlavu a z očí jí kanuly slzy. Zprava vedle ní, také v černém byl Sakumo. I on plakal. Zleva pak stála Azumi-sama. Snažila se neplakat, ale i tváři se jí zračil nemírný smutek. I ona měla docela ráda mladého ninju. Za nimi stáli Kagetsuovi přátelé a jejich spolužáci. Všichni v černém. Shora vypadali jako slet vran, jejichž krákorání se rozléhalo krajinou. Pod nimi vlhla zem. Nevěděli jak dlouho tam stáli, ale bylo to dost dlouho. Všichni vzpomínali. Azumi-sama pak také tekly slzy, i když věděla, že by jako vůdkyně neměla projevovat pocity.
***
Zastavili se až k večeru. Cestou se o sobě docela dost dozvěděli. Mikuri zjistil že Takezo je uzavřený a moc toho nenamluví, ale když se zmíní jeho oblíbené téma, pusa mu jede neuvěřitelně rychle. Dozvěděl se také že je původně sněžným ninjou.
„Říkal jsi mi, že mi řekneš proč jsi tam byl až bude lepší čas. Mám dojem že teď je ten nejlepší čas." nadhodil Mikuri. Byl opravdu velice zvědavý, proč tam Takezo byl.
„Ah. Jo jasně." Takezo se pohodlněji usadil u jejich malého ohníčku a vytáhl si potrhané triko. Byl velice hubený. Mikuri měl dojem že by mu mohl spočítat žebra. Pos prsy se mu dokonce kosti prohýbali, takže tvořili mističky. To však nebylo podstatné. Podstatné bylo, že Mikuri náhle pocítil ohromnou sílu, pramenící z toho hubeného vytáhlého ninji před ním. Podíval se mu do očí. Měl dojem, že teď jsou bílé, ale možná za to mohl oheň. Na břiše se mu zničeho nic objevil obrazec. Byla to černá spirála, kolem dokola obepsaná a bylo tam pět větších symbolů, jimž nerozuměl. Věděl, co to však znamená. Učili se to na Akademii.
„Ty jsi Jinchuuriki?" zeptal se opatrně.
Rozhodně si ho nechtěl znepřátelit. Věděl že tihle lidé mohou být velice nepřátelští. Takozo mu však takový nepřišel. Měl dokonce dojem že mezi nimi vzniká přátelství. Pečeť zmizela a Takezo si triko zase shrnul.
„Jo." odpověděl prostě. „Pětiocasý." dodal jako by uhodl na co se chce zeptat.
„Aha. Takhle jsi zhubnul z toho co tě tam drželi?" snažil se změnit téma Mikuri.
Takezo se zasmál. „Nee. Takhle hubený jsem od přírody. Mám prostě hodně rychlý metabolismus. Ať toho sním kolik chci, není to na mě vidět. Ale to bude asi tím, že místo abych přibíral, rostu." Mikuri jen zíral jak se mu jeho záměr podařila jak Takezo bere svou napohled ne moc silnou tělesnou schránku s nadhledem.
„Hele, když jsi sněžný ninja, neměl by jsi být ve skryté Sněžné?"
„Možná měl. Začali mě učit různé techniky už když mi bylo šest let. Díky Houkouovi můžu používat všech pět živlů, plus ledová jutsu mojí země. Šlo mi to velice dobře, během čtyř let jsem uměl od každého živlu dvě techniky. Pak jsem se učil ledová jutsu. To mi trvalo rok. Pak jednou, k nám přišel na návštěvu vůdce Sněžné. Mluvili o tom, jak dobudou další severské země, aby naše země měla podstatnou velikost. Pak že prý bude požadovat, aby se Sněžná země stala jednou z velkých shinobi zemí. Dokonce už jeho sluhové mu museli říkat Hyokage, ledový stín. Poté se bavili o mě. Otec říkal že už jsem skoro připraven. V tom okamžiku mi to došlo. Chtějí mě využít jako zbraň. Využíval jsem všechny živly a tak jsem mohl ninji ostatních zemí, používající převážně led a vodu snadno porazit. Tahle myšlenka se mi absolutně nezamlouvala. Tak jsem si zabalil pár věcí a utekl jsem. Ukryl jsem se na lodi a odplul na jih. Tam jsem se snažil zůstal v nějaké vesnici, ale v každé se našel někdo kdo mě dokázal vytočit. A to se pak začal projevovat Houkou. Vždycky mě pak vyhostili, jednou mě málem ukamenovali. Potuloval jsem se porůznu kolem dvou roků. Pak se to stalo. Jednou, uprostřed pustiny měl zajali. A od té doby jsem byl u Orochimara, který se mě snažil přesvědčit k spolupráci. Mě to ale nezajímalo. Nechtěl jsem být zbraň. Tak si mě tam aspoň držel v zajetí." rozhostilo se ticho.
Za dva dny dorazili do nějaké vesničky. Oba byli rádi že jsou zas mezi lidmi. Už jim nechutnalo jíst zvěřinu a dopřáli si oba bohatý oběd, který platil Mikuri, kterému nechali peníze, kdežto Takezo neměl nic. Oba po dobrém jídle se procházeli ulicí. Najednou se Mikuri zničehonic zastavil.
„Co je?" podivil se Takezo nad Mikuriho náhlým zastavením.
„Podívej." ukázal Mikuri na sloup co stál poblíž.
Byla na něm vylepená jeho fotografie s nápisem že se pohřešuje.
„Hledaj mě."
„Znamená to že se rozdělíme?" posmutněl Takezo.
„Nemusíme. Můžeš jít se mnou do Trávové." navrhl Mikuri.
„Myslíš?" zeptal se pochybovačně. „Nerad bych zas pak odcházel."
„Joo. Určitě. Azumi-sama je v pohodě. a nevíc tě budu hlídat." uklidňoval ho.
Ani jeden netušili, že je celou cestu pozorují dva páry očí.