Společně

„Bylo to všechno zbytečné?“
„Mělo to všechno nějakou cenu?“
„Bylo to k něčemu?“
„Proč? Proč Sasuke…“ zašeptal modrooký, blonďatý mladík.
Díval se na špičky svých nohou. V pravé ruce kunai a v levé pásku, promočenou, modrou a na kovové destičce... znak Vesnice ukryté v listí, přeškrtnutý tím samým člověkem, který ji drží.
Naruto se podíval na pásku v ruce a usmál se.
„Sasuke, tolikrát jsem tě chtěl zachránit. Přál jsem si, doufal jsem, že se jednou vrátíš, že zapomeneš na svou pomstu, na svého bratra a že se vrátíš. Upřímně jsem si myslel, že jsme jako dva bratři,“ řekl a pozvedl hlavu. Podíval se do černých očí svého bývalého přítele. Černé, havraní vlasy, bílé triko a černé kalhoty.
„Sasuke, jednou jsi mi řekl, že jsi ty pouta mezi námi přetrhal a já ti nevěřil,“ pokračoval dál, „teď už ti asi budu muset uvěřit,“ dokončil větu Naruto a do očí se mu draly slzy.
„Sasuke, jak jsi mohl? Zabil jsi Orochimaru, zabil jsi Itachiho a i přesto, že jsi vykonal svou pomstu, ses nevrátil. Proč, Sasuke? Jak dlouho?!“ křičel nešťastný Naruto.
Před ním stál Sasuke, za ním jeho tým Taka a Kisame s Uchiha Madarou.
„Proč?“ uslyšel Naruto arogantní hlas svého přítele, svého spolubojovníka a nyní svého nepřítele.
Před ním stál samotný Naruto v roztrhaném obleku, promočeném a zkrvaveném. A za ním... probořená zeď v černých neuhasínajících plamenech a v dálce se rýsovaly v černých návalech kouře hlavy Hokagů. Domy byly proměněny v suť, kameny, sklo, pokroucené trubky,... v ruiny.
Jeho dílo, které po smrti bratra chtěl vykonat. Veliká pomsta vesnici za to, že přikázala povraždit jeho klan jeho vlastním bratrem. Jeho úžasná pomsta, kterou završí zabitím Uchiha Madary. Ta vesnice se už nikdy nestane tou samou, je konec a on je vítěz.

„Protože za všechno, co jsem kdy prožil, co jsem kdy byl nucen udělat, za tím vším byla tahle zpropadená vesnice, Naruto!“ zavrčel Sasuke a pomalým krokem přicházel k Narutovi. To je poslední člověk, který mu připomíná minulost. Minulost, jeho začátky tady v této vesnici, tedy... bývalé vesnici.
„Naruto, nic o mně nevíš. Nic! Ta tvoje vysněná vesnice, kterou tak chráníš, byla pouhá zrůda. Donutila mého bratra, donutila Itachiho, aby vyvraždil celý klan, aby mi zabil rodiče, aby sobě zabil rodiče, byl nucen všechny zabít jen proto, že se báli! Báli se nás! Báli se Uchihů!“ křičel Sasuke.
Naruto se podíval za sebe na ty smutné trosky a potom zahlédl obličej čtvrtého. Podíval se na Sasukeho.
„Sasuke!“ vykřikl, oči se mu rozšířily a už nebyly blankytně modré, ale rudé vztekem.

„Devítiocasá liško!“ řekl Narutův hlas.
Kolem něj se tvořily rudé bubliny v šeru jeho nitra. Před sebou měl mříže a uprostřed byla pečeť.
„Ale Ale, nejsi to ty, Naruto?“ uslyšel potěšený hlas Kyuubi.
„Chci, abys mi pomohla! Chci se pomstít!“ řekl a podíval se na ni.
„Chci, abys mi pomohla!“ řekl a sáhl po pečeti.
„Přísahej mi věrnost! Přísahej, že znovu vybudujeme vesnici! Slib to!“ křikl. Liška se podívala na Naruta a potom se usmála.
„Samozřejmě,“ řekla a Naruto škubnutím odstranil pečeť, mříže se rozletěly a Kyuubi byla volná.

Naruto se podíval na běžícího Sasukeho, v levé ruce měl vytasen svůj meč a hnal se k němu.
„Špatná volba!“ zavrčel Naruto. Rty mu zčernaly, Naruto se sesunul na čtyři. Oči přímo hořely. Celé tělo hořelo, na venek z jeho těla prosakovala rudá chakra lišky. Kůže se mu začala roztrhávat a pod ní byla rudá srst. Naruto se náhle roztříštil a před Sasukem stála devítiocasá liška.
Devět hrůzostrašných ocasů, rudě žhnoucí oči a drápy tak ostré, jako kalená ocel.
„Sbohem, Sasuke Uchiho!“ řekla Liška, vzala kus zdi do jednoho ze svých ocasů a hodila to po něm.
Uhnul.
„Nevyvázneš!“ řekla a chytila jej do spárů. „Sbohem!“ Ozvalo se křupnutí.
„SASUKE!“ uslyšela Kyuubi ženský výkřik.
„Půjdeš hned za ním!“ řekla a temnou oblohou, mokrými lesy se ozýval strašný jekot.

Liška se podívala na své dílo a potom se otočila na trosky bývalé prosperující vesnice. Pohlédla na obličeje Hokagů a pohled jí utkvěl na té první.
„Naruto!“ ozval se vyděšený a překvapený hlas.
Otočila se a uviděla čtyři malé postavy na skále. Přimhouřila oči a uviděla je.
Mladíka. Bledého, černé vlasy, nepřítomný výraz. Další byl muž, veliké oči, zelená vesta, černá košile, ruce, jakoby vykonávaly nějaké jutsu, hnědé vlasy.
Další byla menší dívka, růžové vlasy, ta vykřikla.
Čtvrtá osoba byla mužská, stříbrné vlasy, zelená vesta.
Liška zavrčela a podívala se pod sebe. Kolem sebe mrtvoly ninjů, dětí, matek, otců a dcer, strýců... Potom se podívala do lesů, tak svěžích, po dešti. Podívala se vzhůru. Déšť ustal, ani si toho nevšimla.
Potom se ozval divný zvuk a kolem ní se tvořily zvláštní kůly s hroty. Cítila, jak její síla slábne, jak se zmenšuje.
„Ne, nechci zpátky, ne, nechci!“ řvala.
„Nechci znovu do toho vězení, ne!“ křičela dál. Ale nebylo jí to nic platné, opět se vrátila do těla Naruta.
Naruto, bez života, ležící uprostřed hromady bezvládných, mrtvých těl.
Přibíhá k němu dívka s růžovými vlasy, zelenýma očima a nešťastným, zoufalým pohledem. Pouští se do léčení.
„Naruto, neumírej mi!“ šeptá a soustředí se.
„Společně obnovíme vesnici, Naruto, hlavně neumírej,“ zašeptala a dál se soustředila na léčení jeho ochablého těla.
„Naruto, prosím, ty musíš žít!“
„Myslím, že se mu splní sen,“ řekl Kakashi a podíval se na Naruta.
„Jak to myslíte, Sensei?“ vyjekla Sakura.
„Stane se Hokagem a největším ninjou, jaký kdy existoval,“ řekl Kakashi a přehlédl trosky vesnice...