Život s Akatsuki - 7. kapitola - Akatsuki se zabydlují

Deidara toho večera spokojeně usnul s rukama pod hlavou. Shenai se vzbudila dřív a chvíli na to blonďaté stvoření hýřící neustále humorem zírala. Pramen vlasů v barvě slunce mu spadl do čela. Opatrně ho odhrnula a naskytl se jí pohled na zvláštní dalekohled, který měl upevněný na pravém oku. Zamrkal. „To už je čas vstávat?“ zamumlal ospale.
„Jen spi,“ zašeptala Shenai a šla zkontrolovat ostatní.
Zetsu znovu a znovu kontroloval své výpočty. „Takže, podle tohohle kalendáře…“
„Nechceš spíš říct: Podle toho slizu, cos napatlal na stěnu?“ zabručel Kakuzu.
Zelený ninja si toho přestal všímat. „Zkrátka, moje propočty říkají, že jsme tu už měsíc,“ uzavřel debatu.
„To nějak uteklo!“ ulevil si Hidan.
„Co si o sobě myslí, zatraceně? Chce nás v tomhle brlohu nechat shnít?“ naštval se Kakuzu.
„Situace bude asi horší, než jsme si mysleli,“ zabručel Kisame. Nikomu z nich nebylo do hovoru.
Deidara se prospal do sytosti. Když se konečně ukázal ostatním, vypadal naprosto stejně jako předešlý den. Itachimu se to nějak nezdálo. „Jak se ti spalo?“
„Přímo skvěle! Shenai mi přinesla snídani až do postele. Heč!“
Uchiha to nechápal. „To je vážně divný. Tohle se mi zatím nestalo.“
„Myslím, že by se k tobě chovala jinak, kdybys k ní byl trochu milej,“ neodpustil si Deidara trochu jízlivosti.
„Nezájem! A jestli to chceš vědět, spal jsem báječně.“
Akatsuki věděli, že tentokrát to opravdu zvorali. Vůdce je možná už úplně odepsal, protože vytoužený vzkaz stále nepřicházel. Hidan si pro klid ostatních chodil ulevovat ven, ale stejně ho muselo být slyšet daleko. Prvních pár hodin strávila skupinka v depresích. Pak jim však došlo, že budou muset k tomu útočišti zaujmout poněkud jiný postoj. Deidara pobíhal mezi chodbami a sepisoval škody. Kisame upravoval vzhled rybníčku a pak si do něj sám zalezl. Kakuzu se šťoural Hidanovou kosou ve skulinkách na stěně doufaje, že nalezne ukrytý poklad. Itachi se rozvaloval na posteli a nic ho nezajímalo. Tobi ještě spal a je ani nenapadlo, že by ho měli jít vzbudit. Shenai seděla na zemi a zírala před sebe. Nějak jí dnes nebylo do hovoru. Zetsu kutil něco venku.
Konečně Deidara zjistil všechno, co potřeboval. „Takže… říkám to fakt nerad, ale budeme to tu muset uvést do obyvatelného stavu. Berme to jako náš nový domov.“
Nikdo se té poznámce nezasmál, spíš bylo všem do breku. Kisame a Zetsu se vydali hledat stromy vhodné k poražení, aby se daly vyspravit poničené dveře. Hidan se domluvil s Kakuzou, že vyrobí nové podestýlky a peřiny s polštáři, látek se tu válelo dost. Tobi se snažil také zapojit, ale ostatní jeho květinovou výzdobu příliš neocenili. Deidara vzal Shenai do kuchyně.
„Co se bude dít?“ ptala se zvědavě.
„Ukážu ti, co jsi ještě neviděla.“ Nejdřív nevěřícně zírala na rozšklebená ústa, která měl schovaná uprostřed dlaní. Pak s úžasem sledovala, jak s jejich pomocí tvaruje hlínu. „Tady mi to podrž.“ Společnými silami vytvářeli hliněné nádoby, které ale příliš nedržely tvar. „Pokaždé se to rozteče, na to sami nestačíme,“ vzdychl Deidara. „Asi nezbývá nic jinýho, než požádat Itachiho, aby nám s tím pomohl.“ Přikývla. „Takže já ještě nějak zkusím udržet ten tvar. Budeš pro něj muset zajít.“ Opět jen kývla hlavou.
Najít Uchihu bylo snadné, ale přesvědčit ho bude rozhodně těžší. Stála před ním jako hromádka neštěstí. „Co zase chceš?“ houkl místo pozdravu.
„Deidara potřebuje pomoct.“
„Tak to já nemám chuť!“
Chtěla něco peprného odpovědět, ale pak pochopila, že by to nemělo cenu. „Všichni se snaží udělat tohle místo lepší. Jen zkouší nějak to tu přečkat, jak nejlépe umí. Prosím, já o víc nežádám!“
Otevřel oči a viděl, jak před ním klečí. To bylo divné. Začínala se chovat dost podivně a ostatní ji považovali… ne, raději to ani domyslet nechtěl. Přišlo mu jí malinko líto. Zvedl se a šel dokončit Deidarovu práci.
Zetsu viděl, že Tobiho nápady nejsou nejlepší, a tak ho zapřáhl do jiné práce. „Sem!“ poručil a on okamžitě začal upevňovat zeleň na stěnu. Zelený ninja pak ještě zařídil, aby rostlina držela tvar.
„Tapetujete?“ podivil se Kisame.
„Spíš zakrýváme ty díry, co nadělal Kakuzu,“ přiznal Zetsu.
Maskovaný ninja mezitím vytrhával peří z polštářů, peřin a podestýlek, počkal, až Hidan naseká dost trávy a pak ji společně nastrkali dovnitř. Kakuzu to pak ještě všechno sešil.
Bylo až s podivem, jak se změnil vzhled téhle skryté ubytovny. A všechny ty změny měli na svědomí hledaní zločinci, kterým nezbývalo nic jiného, než se tu usadit.
„Zvedni zadek, Itachi!“ budil Uchihu Hidan. „Tady máš něco na spaní, ale možná to nebude zrovna měkký.“ Hodil mu naditý polštář. Byl tím poněkud vyvedený z míry.
Poté, co dokončila práci v kuchyni, pustila se Shenai do výroby náhradního oblečení. Šití bylo jednou z mála věcí, které skutečně uměla. A chtěla se těmhle chlapíkům nějak odvděčit za to, co všechno pro ni dělali.
Večer se všichni sešli v provizorním obýváku. Kisame s Hidanem zhotovili dost velký stůl pro všechny. Zahnali tím nudu a nějak zabili čas. Shenai donesla každému hrnek.
„Paráda! Tak tohle si dám líbit!“ Kakuzu nalil každému trochu saké.
„Myslíš na to, co já?“ mrkl na něj Hidan.
„Jo, měli bychom tohle místo konečně pokřtít na oficiální Akatsuki úkryt.“ Zvedli ruce s hrnky k přípitku. „Už smíš pít, holka?“ Shenai se zachichotala. „Beru to jako ano,“ prohlásil Kakuzu a také jí nalil. „Připíjím… na nový úkryt Akatsuki!“
„Na nás!“ ozval se někdo jiný.
„Na Akatsuki!“ Shenai do sebe nalila hrnek saké. Zdá se, že se tu konečně začali zabydlovat…