Tenshi

Tenshi

„Neji? Co tady zase děláš?“ blížím se tichou nocí k postavě ležící v trávě, která mlčky hledí na měsíc. Přisednu k němu.

„Nic... jen přemýšlím...“ odpoví s pohledem stále upřeným na měsíc. Podívám se stejným směrem. Zvláštní... je úplněk... a měsíc je tak velký... kolem něj spousta hvězd...

„Krása...“ zašeptám do ticha. Neji ke mně obrací svůj zrak. Cítím jeho pohled, ale nereaguji. Jen pozoruji měsíc...

„Proč jsi tady?“

„A proč ty?“ odpovídám otázkou. Pousměje se a oči zase zvedá k obloze, která se mu v nich odráží.

„Je tu příjemný klid... rád tady přemýšlím... Zauvažuju si nad životem, nad osudem... nad minulostí, budoucností...“

„Baka...“ povzdechnu si.

„Hm?“ tázavě se na mě dívá a nejspíš přemýšlí o mém duševním zdraví. Já nic neříkám... Jen stále upírám oči k nebi, jako bych se snažila něco najít... On se dál nevyptává, jen čeká co povím dál.

„Nemyslíš, že je na čase konečně se přestat zaobírat těma kravinama? Osud, minulost, budoucnost...“ odmlčím se. Obracím se k němu a upřeně mu hledím do očí. „Nemyslíš, že je načase začít žít přítomností?“ zeptám se. Vpíjí se mi do očí a pomalu uvažuje o mých slovech. Odvracím se od něj.

Ten baka... pořád mu to vysvětlovat...

Mračím se a zároveň je mi do smíchu. Najednou zatajím dech.

„Spadla hvězda...“ řeknu si spíš pro sebe a rychle uvažuji co si přát. Nestihla jsem to... hvězda zmizela dřív, než jsem na něco pomyslela... Ale to je jedno, stejně si něco budu přát... Ale co?
Zatajím dech podruhé. Ucítím teplo na své ruce. Cítím, jak jeho dlaň tiskne moje zápěstí. Překvapeně se na něj podívám.

„Tenshi...“ tiše šeptá a pomalu zavírá oči. „Ty jsi můj anděl...“