New generace 10- "…máme se vypravit do školy sami!" Škola? Nééé!

Pak se oba sebereme a vyběhneme schody. Zabouchnu za náma dveře a nadechnu se.
„Fajn, tohle je moje půlka...“ začnu a ukážu na skoro celej pokoj.
„A tohle zase tvoje!“ a ukážu na dvě křesílka až v rohu. Pak se přesunu a skočím na postel. On se ale asi nehodlá řídit mými pokyny. Vleze do pokoje a začne mi prohrabávat věci. Nakonec dojde k mojí truhličce. Vyskočim na nohy takovou rychlostí, že i on se lekne.
„NESAHAT!“ vyjeknu a seberu mu ji.
„Sim tě….co tam máš ??“ řekne otráveně a svalí se na postel. Já mírně zrudnu.

„No, to... ten, no...“ začnu, ale nechce se mi to říkat.
On je zticha a kouká na tu krabičku.
„Ty o mě píšeš do svýho deníčku?“ řekne posměšně.
„Jak... jak to víš?“ zakoktám a nechápu jak to může vědět. Mám ho v zamčený truhle spolu s dalšími věcmi.
„To víš, tak proč?“ zopakuje předchozí otázku.
„To není pravda!“ snažím se vykroutit.
„Ale jo, vidim tam!“ nedá se a kouká dál.
„Minato, Ake, pojďte na večeři!“ slyším zezdola mamku.
Díky bože! Takovou rychlostí jsem ještě neběžela xDD.
Když dojíme, jdeme všichni k televizi. Pohodlně se usadím do křesla a hodím si nohy na stůl. Zapnu telku a chvilku přepínám programy, až zjistím, že stejně nic nedávaj. Hodim ovládání na stůl a vzdychnu.
Tidididink tidididink….
Ozve se z kuchyně. Máma mi podá Sarutobiho a jde zvednout to pádl... ehm mobile xDD.
„...cože? Tolik?“ slyšíme z kuchyně její výkřik.
„A puťu ´tuťu,“ dělám legrační ksichty na Sarutobiho. Ten jaksi zaprská a... pobleje se. No super! Mám to všude, i ve vlasech! Minato vyprskne smíchy. Já se na něj vražedně otočím.
„Podrž ho!“ vyštěknu a podávám mu malýho.
„Ani náhodou! Nejsem takový střevo jako ty!“ směje se dál.
„Pitomče!“ vyštěknu.
"Káčo!" vyštěkne on.
Já se na chvíli odmlčím, ale poctím ho nádhrným úšklebkem.
"Barbíno!" ušklíbne se.
"Kene!" zasyčím a jdu ke koupelně, abych vyčistila mimi, ale hlavně sebe!
„Ake! Minato! Pojďte sem!“ zavolá máma.
Oba se teda rozejdem. Minato v úctyhodný vzdálenosti ode mě.
„Volají mě z nemocnice! Nějaký dva kluci se poprali a jeden má meč skrz na skrz plícemi a ten druhej rozdrcený obě nohy! Příjdu až někdy v noci. Jděte spát brzo, něco k jídlu je v lednici a postarejte se o Sarutobiho, jasný?!“ vyhrkne, zabouchne a už slyšíme jen křupání větví.
„Proč bože?“ zaúpim a nakvašeně dupu zpět ke koupelně.
Po asi půlhodinovim koupání Sarutobiho a dvouhodinouvim drhnutí sebe se konečně objevím znovu v obýváku. Minato si hezky pohodlně hačá v křesle, nožičky nahoře a cpe se popcornem.
„Kde má spát Sarutobi?“ vyštěknu na něj.
„Co já vim...“ odpoví a pohybem ruky mi naznačí, abych mu šla z dohledu. To mě tak nas*re, že mu tu televizi vypnu. Cccc ,to je jak nasr*ná manželka xDD.
„Co děláš? Zrovna měla vylejzat Samara!//Kruh xD//...“ zaskuhrá a naštvaně se postaví.
„Tak hele, frajere! Jsem stejně šťastná jako ty, že tu musim bejt zrovna s tebou, ale na rozdíl od tebe já jdu spát, takže okamžitě mi řekni, kde to dítě spí nebo ti ho tady nechám a dělej si s nim co chceš!“ vyštěknu a nadechnu se.
„Já nevim! Sakura ho má vždycky v pokoji!“ zařve na mě.
Pak mě surově odstrčí a znova to zapne. Tak teď mám chuť ho zabít. Vytáhnu kunai, trošičku zamířim... a nožejček je v televizi.
„Ty jsi snad úplně blbá, ne?!“ zařve a znova vstane.
„Dobrou noc, sladce se vyspi a nádherný sny!“ řeknu medově, otočím se zabouchnu dveře a pomalým krokem vyjdu nahoru. Ještě pěknou chvilku slyšim jeho nadávky, že mě zabije atd., jen se tichounce zachichotám a jsem spokojena se svým dílem. Uložim malého do jeho postýlky u Sakury v pokoji a pro jistotu se uvelebím v její posteli.

„HEJ TY! VSTÁVEJ!“ řve na mě kdosi a prudce se mnou zvedne a následně pustí, takže si dam ďahu do hlavy.
„Jakej debil!“ vyštěknu a pohladim si bolavou bouli. Pak otevřu oči. Ježiši kriste! Co jsem ti udělala?
„Co chceš?“ vyštěknu na Minata.
„Volala Sakura, už nás nestihne, máme se vypravit do školy sami!“ řekne a vypadne.
„Co...cože? Do školy? Já nikam nejdu!“ řvu za nim a snažím se vymotat z pod peřiny.
„Počkej! A co Sarutobi?“ řvu za ním, když běžim po schodech.
„Máme ho tu nechat, máma příde prej chvilku po nás!“ houkne a seběhne dolů.
No to je super! On si odešel a já tu školu mám najít asi sama, ne? Krucinál! Jsem strašně nervózní. Co mám jako teď dělat?!