New generace 7- "My už jsme se viděli, ne?"

Vlezu do domu. Je obrovskej. Takovej mega bejvák bych taky brala. Položím tašku do přijímací haly. Připadám si dost nesvá. Jako chápete, ne? Jsem v úplně cizím baráku a přitom je to vlastně můj druhej domov. Divný. Nějak se tu necítímm takže se převlíknu a vyjdu před dům. Pořád je mi nějak divně. Něco mě táhne pryč. Prostě se rozejdu, přelezu branku a ocitám se na ulici. Bezmyšlenkovitě se rozejdu, kamsi.
Jdu už poměrně dlouho. Už nemám ani ponětí, kde jsem. Přesto šlapu dál. Dojdu až na jakousi skálu. Nahnu se dolů. Ahá, to budou ty hlavy hokage nebo tak nějak to bylo. Je tady dost drsnej výhled. Koukám, koukám a nic nevykoukám xDD. No nic. Neznám to tu a tak nemůžu říct, co vidím že?! Je tady docela zima, páč je tu velkej vítr. Najdu si jeden hezkej vysokej strom a hup šup, dřepim na něm.

Chvilku koukám do dálky a přemýšlím//a pěkně to bolí!//, co všechno se mi dneska stalo. Pousměju se nad cestou. Zamračím se nad tím divným klukem, co jsem ho potkala. Pak na mé málem zatčení. Seznámení s Hokage a následně poznání Sory. Pak trošku zesmutním. Vzpomenu si totiž na její větu o tom, že o mě máma nemluví. Je mi to trochu líto, no. Znovu si vzpomenu na Naruta. Když je Hokge, měl by tu mít hlavu, ne? Teda jako víte, jak to myslim, že jo xDD ? Už skáču ze stromu, když...
„Hej ty! Proč tu seš?“ ozve se za mnou.
Ladně se otočim. Bohužel, kamínku pod mou nohou si nevšimnu a ležim na zemi jak dlouhá tak široká. Úžasnej mega trapas. Co nejrychleji se zvednu a rudá jak rak chci zdrhnout. Přede mnou stojí onen kluk, co se mnou mluvil před vesnicí. Jo, mam na mysli toho namyšlenýho frajírka. Když se na něj podívám, zjistím že nasadil jeden ze svých cool pohledů a pohrdavě se na mě směje.
„Co je?“ vyštěknu a oprášim si oblečení.
„Ale nic, jen koukám, jaký si pako!“ pronese.
Emo jedno ješitný! Ccccc...
„Tak jsem pako a co, vadí ti to snad?“ zamračím se a hodim vlasama.
„Ne, vůbec!“ zašklebí se.
Chvilku jsme oba zticha a on na mě civí.
„Co je zase?“ zaprskám a prohlídnu se, jestli mi při tom pádu něco nevypadlo. Nic, nekoukaj mi ani prsa ani nic jiného a roztrhaná taky nejsem.
„Nic není...“ řekne, ale neodtrhává ode mě oči.
„Hele, víš co, nezačali jsme zrovna dobře, takže, jak se jmenuješ?“ snažím se být milá.
On chvilku mlčí a pak...
„Jsi otravná!“ řekne a konečně se mi podívá do očí.
Já myslim, že tam zkolabuji. Já jsem milá a podle něj otravná? Tak frajere, seš pasé! Hrdě zvednu hlavu, otočím se na podpatku //nebojte, už si dávám pozor// a hrdě odkráčím na okraj skály.
„Ehm, nevim co máš v úmyslu, ale myslim, že tam tudy se pryč nedostaneš!“ řekne ten evendžr.
Mě to bohužel dojde moc pozdě. Přece teď neuznám svou chybu! A tak zkřížím prsty a vyvolám angela. Ruce roztáhnu stejně jako on křídla. Je vidět, že to Emo je překvapený. Super. Vypláznu na něj jazyk. Pak dám mírně prsty k sobě a Angel mě chytí kolem pasu. Pak už se jen trochu nahnu a letim. Je to nádhernej pocit. Bejt tak svobodná. Bejt tak nad věcí! Letěla bych takhle pořád.
„I want will be Air!“ zařvu z plných plic.

Bohužel můj let jednou musí skončit. Dopadnu na zem.
„Téda Ake, to bylo krutý!“ uslyším povědomý hlas.
„Ahoj Soro!“ usměju se.
Vedle ní stojí ta holka..., jak se jmenovala? Nevíte to někdo?
„Ahoj, my už jsme se viděly, viď? Já jsem Leila!“ usměje se na mě a podá mi ruku.
„Jo, já jsem Ake.“ ušklíbnu se.
„Co tu děláte?“ zeptá se Sora a ukáže na Angela za mnou.
„My? Lítáme!“ usměju se a odvolám ho.
„Fakt krutý!“ zase se zazubí Sora a zvedne palec vzhůru. Já jen nasadím zářivý úsměv.
„Hele, mno, mohly byste mi ukázat cestu domů? Já nevim, kudy to je.“ řeknu nesměle.
„Klídek, zavedem tě tam!“ řekne Sora a Leila kývne.
„Jste moc hodný, děkuju!“ jsem upřímně překvapená.
Jsou na mě hodný i když vědi kdo jsem. Je to zvláštní. Asi bych jako Akatsuki měla bejt drsná a tak, ale já bych taky jednou chtěla mít kamarády. Jasně, Deie nemůžu brát jako kamaráda. Je o patnáct let starší než já. To se nedá brát jako kamarádství.

Holky mě vzaly každá z jedný strany a vydaly jsme se nějakým směrem, asi k mému domu.
„Ty Ake, máš kluka?“ vyzvídá Leila a na ústech jí pohrává úšklebek.
„To víš, Leila. Vrchní drbna a dě...!“ ušklíbne se Sora a mírně do ní drkne.
„Ne.“ zavrtím hlavou.
„Neke, ale určitě si nějakého měla...“ nedá se Leila a mrkne na mě.
„Ne, tam kde jsem vyrůstala, no tak tam byl nejmladší kluk třicetiletej.“ Usměju se při vzpomínce na Deie.
„Takže, jsi ještě panna?“ vyvalí oči Leila.
„Jo, ty snad ne?“ vyděsím se.
„Ta? Ta snad nikdy nebyla, vojela tady snad každého, holky nevyjímaje!“ ušklíbne se Sora.
„No dovol, zakládam si na slušný pověsti. Spim jen s klukama!“ vyštěkne naštvaně Leila a naoko se naštve. Sora jí pohladí po rameni. ¨
„Tak promiň, no!“ usměje se.
„A co ty Soro?“ usměju se abych odvedla téma.
„Čeká na prince!“ ušklíbne se Leila a Sora zčervená.
No od ní bych teda fakt nečekala. Hm, každej je holt v něčem stydlivej. A naše milá Sora je asi zamilovaná.
„A kdo to je, čeče?“ drknu do ní.
„Jmenuje se Ichiro. Je to můj bratranec. A ona jen co ho vidí, tak nemůže nic dělat. Vždycky zrudne a jen kýve!“ uchichtne se Leila.
„To není pravda!“ nedá se Sora, ale vypadá to jako by přesvědčovala sama sebe.
Jdeme dál poloprázdnými ulicemi, smějeme se a Leila nám předává sexuální rady. Jen tak pro info. Občas pěkně nechutný ! By jste nevěřili, co všechno tahle miloučká a slaďoučká holčička dělala!