Další kapitola část 6

mno dalsi dilek, ponekud kratsi... poslední dobou se utápím v pepsi a mam nervy v kýblu, podle toho to tak vypadá... pro odvážné, tady to je:

„DOST! OBITO PŘESTAŇ!!!“ Zakřičela Kazumi a běžela k Saburovi.
„Bože, musíme s ním rychle do nemocnice!“ Vyjekla a roztrhla mu tričko. Měl popálenou celou hruď.
Opatrně ho vzala do náruče a běžela do nemocnice.
„Kazumi?“
„Tsunade- sama, Obito, on….“ Koktala zadýchaně. Tsunade jí vzala z náruče Sabura a položila ho.
„Kriste pane, jak se mu to stalo?“ Zhrozila se a dala se do léčení.
„Takové zranění…“ Pomyslela si.
„Bojoval proti Obitovi a on ho nalákal k potoku. Pak použil Suiton aby vytvořil kaluž, která by se vlévala do potoka. A potom se opřel o vodu a z dlaní mu vytryskli blesky. Jednoduše, využil vodivosti vody aby se skrz ni dostala elektřina…“
„Tohle že udělal Obito? Taková zranění byl schopen udělat?“
„Tsunade-sama, Saburou i Miyu mají talent, ale Obitovi se nikdy vyrovnat nemůžou. Sice jsou o 6 let starší než Obito ale….. Obito nemá schopnosti gennina. On by v klidu zvládnul vést Anbu jednotky a plnit mise S… A to nám ještě neukázal všechny jeho schopnosti.“
„Ale co s ním?“ Šeptla Tsunade.
„Myslím, že v našem týmu by týmová práce byla k ničemu. Všechno by udělal za ně. Navrhovala bych aby měl individuální trénink. S někým, kdo by mu pomohl se zlepšit.“
„A kdo? Za měsíc bude polovina Konohy proti Obitovi nic.
Kazumi, ten chlapec neví, jakou má doopravdy sílu.“ Sklopila zrak Tsunade a povolala lékaře aby ho odvezli na pokoj.

„Proč jsi to udělal?“
„Hm..?“
„Proč jsi ho tak spálil?“
„Já.. měli jsme bojovat ne? Pro vás jsem malej prcek co? Musel jsem mu dokázat co doopravdy jsem…“ Zadíval se Obito na své boty. Neměl rád nemocnice. Nesnášel ten hrozný pach a ticho.
„Obitio, Miyu..“
„Kazumi- sensei! Jak je Saburovi?“ Vyjekla Miyu.
„Chvíli si tady poleží, ale bude v pořádku.“ Usmála se Kazumi.
„Miyu, už bys měla jít domů. A s tebou Obito potřebuju mluvit.“
„Ne, to je dobrý, ještě za ním zajdu. Nashle“ Zazubila se a zmizela v chodbě.
„Nechtěl bys jít třeba ven? Víš, já nemám ráda nemocnice…“
„Jo, rád.“ Řekl a vyskočil ze židle.

„Obito, mluvila jsem s Tsunade… Víš, myslíme si že jsi na vyšší úrovni… Proto jsme se rozhodly že budeš mít osobního trenéra..“
„Heh, vy se bojíte abych je třeba náhodou nezabil co?“ Ušklíbnul se Obito.
„Ne, jde o to, že oni během misí i chunninské zkoušky se musí neustále zlepšovat. Totéž samozřejmě platí i o tobě, ale protože jsi o hodně silnější, všechno bys udělal za ně…“
„Jednoduše řečeno, jsem prostě divnej a proto mě taky nikdo nechce co? Tak vám s tím pomůžu a uklidím se sám!“ Rozběhl se pryč.
„NE! Obito… Tak to není….“ Zastavila se a pozorovala běžící dítě jak mizí za obzorem.
Obito neměl chuť chodit domů. Chtěl být sám… Naprosto sám. Bylo to na něj příliš. Nekamarádil se se svými vrstevníky, ale ani ne se staršími… Neměl moc přátel.
Po tvářích mu stékaly slzy, ale ani to ho nezastavilo. Běžel dál, bylo mu jedno kam.
Najednou do něčeho prudce narazil.
„Vy?!“ Vyjekl Obito a měl co dělat aby nespadl.
„Co?“ Opáčil dotazovaný.
„No jasně, jste to vy!“

další dílek nwm kdy bude, mam spoustu rehabilitaci tkze vubec nestiham a jak na potvoru, napady dosly... tk snad se tadyta matlanina aspon krapet libila