Legenda o Větrném démonu

„Před dávnými časy, kdy tu ještě bývali skryté vesnice a démoni, se narodila dívka s pozoruhodným darem, který dobře využívala, ale přece ji nakonec zničil. Stal se z ní Větrný démon. Chcete slyšet ten příběh děti?“ zeptal se stařeček dětí, které seděli kolem něho.
„Chceme, chceme! Povídej dědo!“
Muž se usmál a začal vyprávět „Bylo to v době kdy vládl v Ohnivé zemi zemský pán Date Musame a toho ochraňoval čestný samurajský pán Joshicure Minamoto…

V té době přijal pan Joshicune od chudých rodičů jejich mladší dcerku, slíbil jim, že ji vychová a až dospěje bude moci u něho sloužit. Dívka se jmenovala Shikarawa a když přišla do samurajovi domácnosti, bylo jí teprve šest let. Moc povinností neměla a tak se mohla toulat po domě a přilehlých zahradách. Jednou když zas bloudila po domě, nakoukla do jedné místnosti, kam vždy chodili jen muži a uviděla tam Joshicuneho, jak vyučuje své dva syny v boji s katanou. Dívala se na ně a byla jako u vytržení. Chodila se koukat do té místnosti každý den, chtěla taky zkusit šermovat a tak si počkala až jednou odejdou všichni z místnosti a proklouzla dovnitř. Po místnosti šla skoro po špičkách, bála se aby jí někdo neodhalil, první co udělala jemně pohladila katanu která tam byla položena, protože nikomu nepatřila. Pak vzala do ruky cvičnou dřevěnou tyč a zkusila si pár pohybů, které si zapamatovala. Najednou uslyšela kroky, lekla se a rychle utekla. Ačkoliv si slibovala, že už tam nikdy nepůjde, další den zkoušela trénovat znovu. Byla malá a mrštná, měla bystré oči a protože měla nakrátko ostříhané vlasy, vypadala skoro jako chlapec a s chlapci si také hrála. Jejich nejoblíbenější hra byla ta na samuraje, bojovali proti sobě s klacky a Shikarawa vždy vítězila. Když už několik týdnů chodila tajně trénovat do cvičební haly, načapal jí tam sám pan Joshicune. Rozlobil se na ní a vynadal jí. Řekl jí, že ona se jako dívka má držet od zbraní co nejdál. Dostala týden domácího vězení a hromadu povinností navíc. Tehdy Shikarawa dlouho do noci plakala, tajně totiž snila, že jí jednoho dne bude pan Joshicune s katanou učit.

Po týdnu, když už mohl ven, potkala Joshicuneho mladšího syna.
„Otec tě prý načapal jak si hraješ s katanou v tréningovém sále.“
„Ano, Micuo-dono.“ odpověděla uctivě.
„Tak pojď. Bojuj!“ řekl Micuo posměšně a hodil jí klacek. „Stejně si určitě slabá.“
To Shikarawu naštvala, vzala klacek a postavila se do bojového postoje. Micuo se zasmál a zaútočil ze shora, Shikarawa pohotově ránu pohotově vykryla, ale pod silou té rány podklesla v kolenou. Bojovali spolu asi čtvrt hodiny než byl Shikarawě vyražen meč z rukou a Micuo jí ještě vší silou trefil do boku, tím ji donutil se zhroutit na zem.
„Si slabá. Cha, cha, cha… Si jen slabá holka, táhni radši vařit do kuchyně.“ Zasmál se povýšeně a odešel.
„Teď si silnější, ale jednou to budu já, kdo bude mít navrch.“ Řekla s odhodláním v očích Shikarawa.
„Opravdu?“ ozvalo se za ní. Byl to pan Joshicune, oblečený v domácím kimonu, nejspíše se byl projít po zahradě a narazil na bojující dvojici.
„Ano.“ odpověděla i když se bála pánovireakce.
„Jsi odvážná a odhodlaná. Uvidíme se zítra ve výcvikovém sále až skončím s tréningem svých synů. Doufám, že mě nezklameš.“
„Děkuji vám, pane. Nezklamu!“ rozzářily se Shikarawě oči. Otevřela se jí cesta k jejímu snu a také její zhoubě.