Láska a oběti

Slunce pražilo na osobu v jezeře, ozářené slunečními paprsky. Kusy jejího oblečení byly pohozeny na břehu. Dívka si nabrala vodu do rukou a polila si jí vlasy. Tenké pramínky vody jí stékaly po hladké pokožce a vracely se zpět do jezera.
Chtěla zrovna vylézt z vody, když v tom se jí něco otřelo o nohu. Myslela si, že je to ryba, ale když se podívala do vody, spatřila tam jeho. Dotýkal se jejích hladkých nohou, jejích stehen.
Vynořil hlavu a podíval se do zelenkavých očí. Chytl ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Cítil, jak se jí zrychluje tep a srdce jí buší vzrušením.
Přitiskl svoje rty na její a společně se nechávali unášet polibkem. Dívce hlavou probíhalo tolik věcí.
Co tu dělá? A proč? Vždyť si vybral jinou. Proč se k ní tedy vrací?
Jejich rty se rozdělily a dívka otevřela oči. Plakala.
Nevěděla proč. Jestli štěstím, že je opět s ním, anebo kvůli tomu, že je pořád nerozhodný, že stejně zase odejde, že jenom využije jejích citů k němu a zmizí.
Začal ji líbat na krku. Nechtěla to, chtěla, aby přestal, nechtěla zase prožívat tu bolest. Bolest, která ji bodá u srdce. Svými polibky ji zahrnul až k ňadrům.
„Prosím, ne,“ šeptala do ticha. Chlapec ji nevnímal a pokračoval dál.
„Přestaň! Prosím,“ nahrnuly se jí další slzy do očí. Jeho temně černé oči sklouzly na její.
„Nechci, abys plakala,“ pohladil ji po tváři a sjel rukou až k jejím bokům.
„Tak toho nech!“ vykřikla a odstrčila ho. „Stejně zase odejdeš, necháš mě tu… jako každý den,“ sklonila hlavu a na hladinu jezera dopadaly třpytící se slzy.
„Dneska… neodešel bych… já… miluju tě.“
„Tak už mi, sakra, nelži!“ vyjela na něj a mířila si to přímo ke břehu. Chlapec za ní jen natáhl ruku a oči se mu začaly lesknout.
„Víš…,“ sklopil hlavu, „já… zabil jsem ji… chtěl jsem být jen s tebou… ale… když to bereš takhle…,“ otočil se k ní zády. „Asi už zase půjdu…,“ bylo slyšet šplouchání vody.
„Počkej!“ vykřikla. „To… myslíš vážně? Kvůli mně?“ zastavila se a pohlédla na jeho vypracované tělo, po kterém stékala voda.
Chlapec ji nevnímal a šel dál. Rozběhla se k němu a zezadu ho objala. Cítil, jak má láskou horké tělo.
Chytil ji za ruce a obrátil se k ní. Políbila ho. Zmítali se ve vášni a citech mnohem většího rázu.
Jejich těla se propojila. Dávali si vzájemné polibky a něžně se dotýkali.
Teď si poprvé připadala, jako kdyby byla jen jeho, jako kdyby žil jen pro ni. Okolím se rozléhalo sténání a šplouchání vody.
Když začalo zapadat slunce, mladý ninja si odnesl svoji milovanou v náručí domů. Položil ji na postel ve své ložnici a přitulil se k ní.
Jejich romantickou chvilku však vyrušily zvuky zezdola. Oběma to nedalo a šli se podívat. Jediné, co dole našli, byly čáry od krve, které vedly přímo ke gauči.
Ve vzduchu byla cítit pachuť krve. Obešel gauč a pohlédl na krvavé tělo svojí bývalé přítelkyně, která měla být původně po smrti.
Nestihl ani upozornit svoji lásku na schodech a jeho hlava byla oddělena od těla.
„To… to máš za to… za to, že jsi odešel,“ zachroptěla postava a pomalu vstala ze sedačky.
„Hinato?“ bála se dívka a postupovala po schodech nahoru.
„Copak je, Sakuro, copak máš na srdci? Jen to pověz, než půjdeš za tím zrádcem… Zradil nás obě, copak jsi k němu necítila žádnou nenávist?“ zeptala se jí a vydala se pomalým krokem k ní.
Sakuřiny oči sjely na řezné rány na obličeji a celém těle, její zrak se nevyhnul ani ráně v břiše.
Do očí se jí vlily slzy a naposledy pohlédla na Sasukeho mrtvé tělo.
„Tohle… dnešní den… je váš poslední…,“ objevila se přímo před ní a z posledních sil sekla katanou. Sakuřina ruka dopadla tvrdě na zem a místností protékaly litry krve.
„Zemřeš… Jako jsem měla já… Nebýt tebe… Nic z toho se nestalo… měla jsem tě zabít už dřív… Sasuke by byl jen můj… Nechtěla jsem se o něj dělit… teď za to… zaplatíš životem…!“
Katana naposledy projela jejím masem a posadila se vedle Sakuřiny mrtvoly. Uvědomila si, co to vlastně udělala, nelitovala.