Marnivost-Oči Estéta

První ze sedmi smrtelných hříchů.

Ino byla vždy krásná a vždy si byla vědoma síly, kterou jí to poskytovalo. Kvůli své kráse dostávala vždy plno darů. Nejdříve od otce, který pro ni měl slabost, pak i od svých nápadníků. Vlastně je jen využívala, jejich snahu po úsměvu, po polibku a po něčem víc. A ona odměny dávala tak, aby jich nebylo moc, ale aby jich nebylo málo. Prostě aby byl každý její úsměv pokladem. Dárky se mezitím hromadily v jejím pokoji. Zůstávala vždy chladná ke všem vážnějším pokusům. Její oči, zvyklé na neposkvrněnou krásu květin, našly na každém chybu. Měla pravé a sobecké oči estéta a nejvíc se bála, že i ona pro ně někdy nebude vhodná. Tak se starala vlastně jen o svůj vzhled. A na všech ostatních nehledě na dárky a malé laskavosti nacházela pouze chyby. Tak se kupa zlomených srdcí u jejích nohou zvětšovala. Pak potkala Saie.

Asuma její sensei vzal její tým ještě spolu s novým týmem 7 na barbecue. Ona seděla vedle jejich nového člena. Jmenoval se Sai. Její oči na něm hned našly několik nesrovnalostí, ale stejně ji zaujal. Jeho chladné chování, na které od kluků nebyla zvyklá. Sama ho oslovila.
„Ahoj Saii“ usmála se na něj. Snad poprvé od chvíle kdy zjistila, že úsměv jde dávat jako odměnu za dárek, se na někoho usmála jenom tak.
„Ahoj hmm krásko“ řekl naprosto nezúčastěně. Stejně ale byla ráda a znova se usmála.
Pak jen nechápala proč Sakura tak vyletěla.
K zlosti všech jejích nápadníků se s ním začala vídat čím dál častěji. To protože nechápala jeho chlad k ní. Nebyla na to zvyklá a její marnivost a oči estéta ji nedovolily nechat to jen tak. A tak se snažila roztopit led kolem něho. Používala všechnu svou krásu a všechny ty triky, co se naučila, když chtěla dostat nějaký dar. On se ale tvářil, jako by se ho to netýkalo. Jeho ANBU výchova byla příliš silná i na ní. Pýcha jí to přeze všechno nikdy nedovolila vzdát.

Až jednou se všechno změnilo. Ino a její tým byli zrovna na misi. Obyčejné misi typu A (jaké poseldní dobou dostávali často), kde měli ochránit velmi bohatého obchodníka a zjistit, kdo ho chce zabít. Obchodník byl celkem milý muž a hlavně což zajímalo Ino nejvíce, byl doopravdy hodně bohatý. A ona se mu líbila, jako ostatně skoro každému, a tak jí daroval nádherně vonící parfém. Dostal zato jeden z nejzářivějších úsměvů a jakoby omylem se jí vyhrnula sukně nahoru a postaršímu pánovy se naskytl pohled na její stehna. Ne však dál, jak by si jistě přál.
Hlídat ho měli dnem i nocí a ona měla poslední hlídku první noci. Vlastně nehlídala. Uvědomila si, že bude první, koho uvidí po ránu a tak vzala zrcátko a začala se upravovat. Tím byla vždycky schopná trávit hodiny a hodiny. Přitom si dělala plány na další den. Jak toho důvěřivého muže vezme na nákupy a on ji bude kupovat drahé šaty a šperky. Pokud to bude stát za to, tak mu dá, to po čem tolik touží.
Naprosto přestala dávat pozor a to se jí vymstilo. Někdo jí ze zadu přitiskl na obličej ruku. Strašně to pálilo, jako by ji na obličej někdo přitiskl rozžhavené železo. Chtělo se jí schovat se do klubíčka a utéct od té bolesti někam daleko. Tenhle pocit jí vydržel jen několik málo okamžiků, pak převzal iniciativu její výcvik a ona bleskově vytáhla nůž a vrazila ho tam, kde předpokládala jeho obličej. Cítila, jak křupe kost a jak jí jeho teplá krev stéká po ruce. Ruka ji pustila a postava za ní se sesunula na zem. V té chvíli si znova uvědomila bolest v obličeji, a tak vykřikla, načež ji pohltila temnota.

Probudila se až v nemocnici, kterou tak dobře znala jako lékař. Na obličeji měla obvazy a strašně ji bolela hlava.
„Jsem ráda, že už si se probudila“ ozvala se z druhého konce pokoje Sakura.
„Co se my stalo?“
„Nic vážného, jen v klidu lež a za chvíli budeš fit“ usmála se na ni Sakura a odešla z pokoje.
Ino nedbala příkazu, že má ležet a vstala z postele. Hledala zrcadlo a taky ho našla nad umyvadlem. V obavách ze sebe ztrhala obvazy a podívala se na sebe do zrcadla. V první chvíli se jí chtělo zvracet z toho, co tam uviděla, ale pak si uvědomila, že ten obličej s vypálenou dlaní je její. Pod nosem a přes ústa měla obrovskou spálenou skvrnu, ze které se na levou tvář táhlo 5 spáleních výběžků.
„Néééé!“ Výkřik Ino bylo slyšet po celé vesnici a všem s toho zoufalství v něm musel přejet mráz po zádech. Její krása byla zničena a s ní i její život. Jako střela, nehledě na bolest, vyrazila z nemocnice. Brečící běžela přes Konohu a lidé se za ní otáčeli. Jí to bylo jedno. Běžela dál do lesa. Na své oblíbené místo plné jí zasazených květin. Tam si sedla, skryla hlavu v dlaních a brečela. Možná hodinu, možná dvě a možná ještě víc. Čas nevnímala.
„Jsem zničená, teď mě nikdo nebude chtít. Co si počnu“ myšlenky se nedaly zastavit a tak dál jen seděla a naříkala na svůj osud.
„Ahoj krásko! Zrovna jsem maloval a slyším, jak někdo brečí. Tak se jdu podívat kdo to je a tady ty“ znenadání ji oslovil Sai.
„Jdi pryč Saii.“ Vyštěkla na něj a potichu dodala „Navíc už nejsem kráska.“
Její plačící oči vyhledaly jeho zářivý úsměv. Neodcházej a polituj mě, prosily ho.
„Ty ale pořád si kráska.“ Řekl větu, kterou si ji získal.
„Nemusíš být tak hodný“ řekla mu a odměnou jí byl jen jeho nechápaví úsměv, který jí dřív vždy dováděl k zuřivosti. Teď ji potěšil. Utřela si oči od pláče. „Nikdo už mě nebude chtít. Zůstanu až do konce života sama. S nikým nezaložím rodinu. Nikdo si mě nevezme.“
Uslzeně na něj pohlédla a ztratila se v jeho nic neříkajících černých očích.
„Já si tě třeba vezmu“ zase řekl jakoby nic naprosto závažnou věc.
„Cože? Proč by to dělal, když teď jsem škaredá.“
„To myslíš vážně?“ zeptala se Ino a usmála se.
„Naprosto vážně“ odpověděl větou odkoukanou od ostatních. „Chci poznat jaké to je. Láska, manželství a všechno o čem jsem zatím jen četl. Ano vezmu si tě! A nevezmu to zpátky!“
Ne nadarmo se říká, tonoucí se stébla chytá a Ino se chytila. „Ano. Já si tě taky vezmu!“ Chystala se ho obejmout, když se lesem rozlehl řev.
„Ino, co si jako myslíš, že děláš?“ Nesl se lesem mohutný hlas páté Hokage.
„Ještě se ti do toho dostane infekce a já to nespravím do původního stavu.“ Napomínala jí, když se dostala blíž. Ino jen zírala na Tsunade.

Tsunade se nakonec povedlo dostat Ininu tvář do původního stavu. Teda skoro. No a za 3 měsíce se konala svatba, do které byla vlastně Ino natlačena. Nakonec ona, která celí svůj dosavadní život využívala mužů, byla využita mužem, co chtěl poznat co je to láska. Nešťastná nebyla, za ty 3 měsíce si na myšlenku svatby docela zvykla. Kráčela k oltáři s úsměvem a své zrcátko zahodila někde po cestě.