Dozvědět se pravdu

Tak jsem dostala zase další nápad na novou povídku.Ovšem musím přiznat, že není nic moc.Moc se mi to nelíbí, ale už jsem dlouho nepsala a tak jsem to chtěla napravit.Bohužel se mi to asi nepodařilo :-D

Ach, kdybych mohl tak jednou, jednou jedinkrát pocítit. Na malou chvíli, chviličku, okamžíček. Na setinku sekundy pocítit, jaké to je. Copak to nikdy nepoznám? Doopravdy nepoznám nikdy ten pocit? Můžu si jenom myslet, že to tak je. Představovat si, že takové by to mohlo být. Ale já už nechci. Nechci!
Mladý shinobi se ubíral v myšlenkách zhoubným směrem. Pocit’oval, že to tak nemůže nechat. Přece se ještě nikdy nesnažil přijít na pravdu. Ještě nikdy se nikoho neptal.
Jak vypadal můj otec? Mám po něm oči? Vlasy? Postavu? Nebo jsem snad po něm tak odvážný? Tak vytrvalý? A co matka? Jaká byla? Kdo vlastně byla? Mám po ní něco? Zdědil jsem něco z její podoby? Z její krásy? Byla vůbec krásná? Byla hodná? Byli mí rodiče také vytrvalí a odvážní? Pomáhali ve vesnici? Nebo to byli jen chladní nijak se nevyjadřující občané, kteří se nezasloužili ani o uznání nebo snad řádný pohřeb? Jak vlastně umřeli? A kde jsou pochováni?
Bylo toho příliš. Až přespříliš. Mladý shinobi nad sebou kroutil hlavou.
Copak mě nikdy nenapadlo se zeptat? Zjistit něco o svých rodičích?
Zahnul směrem k vesnici. Zeptá se. Někdo musí vědět o jeho rodičích. Někdo ano.
Jako první zamířil k hlavní budově vesnice. Pomalu vystoupal schody, prošel chodbou a zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a mladý shinobi vstoupil.
„Bábi Tsunade, chtěl bych se vás na něco zeptat,“ řekl mladík.
„Promiň Naruto, ale mám spoustu práce. Nevidíš těch papírů?“ ohradila se Tsunade a zabořila hlavu do papírů.
Naruto pokrčil rameny a odešel z kanceláře.
Zeptám se někoho jiného.
Loudal se vesnicí a rozhlížel se kolem sebe. Uviděl mistra Iruku. Rozběhl se za ním.
„Iruka sensei!“ zakřičel, když přibíhal.
„Á Naruto, jak se vede?“ zeptal se mistr Iruka a přitom dohlížel na své žáky.
„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ řekl Naruto.
„Máme pochod se žáky Naruto. Musím je hlídat a dávat pozor, promiň,“ odpověděl mistr Iruka.
Naruto se zastavil a díval se na mistra Iruku a jeho žáky, jak pokračují v cestě. Pak se rozběhl zpátky a hledal jednu osobu. Byl si jist, že on mu pomůže. Nedalo to Narutovi ani moc práce, než ho našel. Stál celý uslintaný u výlohy a hleděl na nové vydání své oblíbené knihy.
„Kakashi sensei,“ zamával na něj Naruto a přistoupil k němu blíž. Kakashi se na něj otráveně podíval.
„Promiň Naruto, ale mám něco na práci,“ řekl rovnou Kakashi.
Naruto sklopil hlavu a pomalu odcházel.
Copak tady není nikdo, kdo by mi aspoň něco málo pověděl o mích rodičích? Není tady nikdo, kdo by si na mě udělal čas a na chvíli si se mnou sedl? Copak každý radši pracuje? Ví snad, co bych nich mohl chtít? Vyhýbají se odpovědi? Copak mi nikdo neřekne, kdo byli moji rodiče?!!! Nikdo mi nepopíše pocit, jaké to je, mít otce? Bratra? Matku? Můžu si to jen představovat, jenže to mi není nic platné. Chci vědět pravdu. Musím se ji dozvědět! Ale jak? Všichni jsou zaměstnaní nebo mimo Konohu.
Naruto se beznadějně opřel o zed‘. Díval se na oblohu a nažil se představit si nějakou podobu svého otce. Představil si jen usměvavou tvář. Vlídný pohled, plný naděje. Ano, tak si Naruto představoval otce. Hodného, milého a plného lásky k němu. Ale nemohl vědět, jestli takový byl. Měl jen svou představivost a sny. Opravdu snil o tom, že by se se svými rodiči mohl setkat. Kdyby se stal třeba jen malý zázrak.
„Naruto?“ ozvalo se kousek dál od mladého shinobi. Otočil hlavu za hlasem. Uviděl stát opřeného velkého muže o zed‘. Měl založené ruce na prsou, dlouhé bílé vlasy a velké, pevné tělo.
„Ero-sennin?“ usmál se Naruto a rozběhl se k němu.

The end by Haya