Řetízek

Ten den bylo zamračeno, ale přesto se jedna dívka vydala ven... Vydala se za osobou, kterou milovala. Byla pro ní vším, co kdy měla. Oblečení měla smuteční... Konečně tam dorazila...
Tou bolestí, kterou nosila v srdci si klekla a její slzy dopadaly na náhrobek, kde bylo vyryto její jméno. V ruce se jí něco zalesklo. Ano, v jedné ruce svírala bílou růži a v druhé byl její dárek, který jí dala těsně předtím, než dodýchala. Další slaná kapka dopadala na její hrob.

Před 3-mi lety

Byla strašná válka, její matka bojovala také. Byla velmi známá jako nezkrotná bojovnice. Tato bojovná kunoichi zachránila několik životů. Sakura to doma už nemohla vydržet a přes matčin zákaz se ji vydala hledat.
"Mamíííí... Mamíííí!" zoufale křičela a její růžové vlásky se jí draly do obličeje, aby zakryly její slzy.
Potřebovala vědět, že její maminka je v pořádku, potřebovala ji aspoň na chvíli vidět. Ale viděl ji ten nesprávný. Neznámý ninja vyslal mnoho kunaiů, ale do cesty se postavil někdo jiný, její maminka, obětovala se pro její život. Pomalu se sesunula k zemi.
"Maminko... Maminko... Prosím neopouštěj mě... Já... Já tě potřebuju..." *kap* její slzy dopadaly na tvář někoho velmi blízkého a při pohledu na její zkrvavené tělo se rozvzlykala ještě víc.
"Sakuro... Sa-ku-ro, já teď musím *kuck* mu-sím odejít... Na jinou cestu, než po které krá-číš ty... Na, vem si to-hle," s velkou námáhou si z krku sundala řetízek.
"Vem si tohle, ja-ko památku na mě... Je-dnou s-se určitě se-jde-me..."
Její ruka bezvládně spadla na zem... V ruce svírala řetízek. Sakura si jej vzala.

Současnost

Na obloze se objevily černé mraky. Jakoby věděly, co se stane. Mladá dívla položila tu bílou růži na hrob. Byla stejná jako její maminka, čistá, nevinná a hřála u srdce stejně jako ta, která již zemřela.
"Maminko, vím že na mě někde čekáš, ale už velmi brzy se sejdeme, budeme opět spolu, tak jako dřív. Můj smysl života skončil ve chvíli, kdy jsi mě opustila a vydala se cestou, kam já nemůžu. Ale teď... Teď odejdu za tebou, už budeme navždy spolu..." *Vzlyk*
Pořád pevně v ruce svírala její dar. Ten řetízek. Vytáhla kunai a zabodla ho tam, kde jí to už příliš dlouho bolelo. Její bolest byla tak veliká, že ji nedokázala někomu říct. Velká a nevyřčená. Zabodla jej do svého srdce, vyprahlého po lásce. Pomalu se skácela k zemi a s úsměvem na rtech zemřela.
Byla pohřbena hned vedle ní.
A na náhrobku bylo napsáno "Matka s dcerou byly, jsou a navždy budou spolu."