Akatsuki & Hyuuga I.

Byl normální den, pro mě a ostatního z Akatsuki jako každý jiný. Za čtyři dny mi bylo být dvacet let, ale nic neobvyklého nečekám. Bude menší oslava, všichni se opijeme a bude to. Skoro jako každý rok.

Jdu po chodbě a najednou uslyším výkřik.
"Itachi, sakra už. Co zase děláš?" Itachi už mě štve s tím jeho mučení vězňů. Ale co nadělám? Nic. Uslyším další výkřik. Je mi zvláštně. Jako bych ten hlas, ten křik, už někde slyšela. Deidara říkal, že máme nového zajatce, ale nic určitého jsem nevěděla. A znovu ten výkřik. Je mi víc jak povědomí. Na 100% už jsem ho někde slyšela. Je to zvláštní a pořád mi to vrtá hlavou. No co mi zbývá? Zeptám se Peina a mám po starostech.
Vyrazím si to chodbou jeho pracovně a zaklepu.
"Dále!"
Ozve se z poza dveří. A já pokojně vstoupím.
"Á, ahoj Hinato, co tě sem přivádí?"
"Peine. Slyšela jsem, že máme nového zajatce a zajímalo by mě kdo to je. Slyšela jsem jeho výkřiky a zdá se mi ten hlas hrozně povědomí." Nevím, jestli se mi to jenom zdálo, ale myslím, že se Pein zarazil.
"Hinato, prosím zavři dveře." Pein mě tímto gestem velmi přivedl do rozpaků.
"A prosím zamkni."
Au, a teď mě dostal do rozpaků úplně. Poslechla jsem ho.
"Takže tebe zajímá, kdo je náš nový zajatec." Začal Pein.
"A-ano," odpověděla jsem.
"Hin, musím ti připomenout, že už jsi v Akatsuki sedm let, a že jsi můj nástupce."
"Jistě, já vím!" Řekla jsem a polkla.
"Hin, jsi tu hlavně z nenávisti ke svému klanu."
"Ano, to jsem." Do těla a mluvy se mi vrátila odvaha, dokonce jsem si všimla Peinovo milého úsměvu.
"Je to Hanabi Hyuuga!"
Touto větou se mi znovu všechna naděje a odvaha vytratila!
"Ha-hanabi…?" Dostala jsem ze sebe a klesla na kolena.
Pein ke mě přišel a objal mě.
"To bude dobré."
Cítila jsem jeho dech ve svých vlasech. Málem jsem se rozbrečela. "Pro-promiň Peine."
"Pšš, to bude dobré!" Konejšil mě a hladil ve vlasech jako malé dítě. "V pořádku?" Zeptal se mě milým hlasem.
"Uhm!"
"Ok, hele já zajdu za Itachim, ať jí šetří."
"Ehm!"
"Dobře, ať jí nechá být."
"Díky." Řekla jsem a schoulila jsem se mu zpět do náruče. Více méně mu to vůbec nevadilo.

"Tak já jdu." Řekla jsem a chtěla jsem odejít. Bohužel jsem zapomněla na jednu takovou důležitou věc. Bylo zamčeno! Sakra!
"Ehm, Peine, prosím odemkneš?" Zeptala jsem se a čekala Peinovu reakci.
"Hm, Něco za něco."
"Jak to myslíš?" Řekla jsem naštvaným hlasem a snažila se zakrýt strach. Pein na nic nečekal a opřel mě o zeď.
"Jako bys nevěděla." Řekl a chystal se mě políbit.
"Ne." Řekla jsem, ale to už mě Pein umlčel svými ústy.
"Můžeš jít." Řekl sladce a odvrátil se.
Samozřejmě neodemkl.
"Peine!" Řekla jsem rozčíleně.
"Odemkni!"
"Ne-e! Buď se dostaneš ven sama, nebo…"
"Nebo co?"
"Nebo další pusu." Řekl slizky a já už se opravdu naštvala.
"Super, čau!" Zařvala jsem a vykopla dveře. Pein jen hvízdl a dál zasněně koukal.