Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 02.

Bonusový text pro všímavé: Tohle by teda měla být Sakura. No, nemám ji rád, doslova ji nesnáším, ovšem tato kapitola začíná právě Sakurou, tak jsem sem prskl tudle fotku. Z deviantartu, samo:-D

Byla hluboká noc, kterou svým nočním voláním připomínaly sovy. Hleděla vstříc hvězdám, hledala tu jejich, která, jak doufala, je provede životem plným štěstí a lásky. Životem plným dětí, starostí ale i radostí, které přináší život s milovaným...

Seděla sama, na TÉ lavičce, kde se před léty probudila aby zjistila, že ztratila velkou část svého srdce, velkou část své tehdy bezbřehé duše. Trvalo ji dlouho než si to uvědomila...
Od toho rána přestal její život být tou snovou dětskou pohádkou plnou šťastných konců a návratů.
Její zmučené, utýrané srdce ronilo velké krvavé slzy smutku.
Její mysl byla ztracená.
Její tělo od toho dne bloudilo životem jako potulný umělec, nevěda kam patří, s touhou přinášet lidem radost, sám ale navěky zatracen a odsouzen k vnitřnímu neštěstí.

Každý den bojovala sama se sebou, s vypětím všech sil nacházela odvahu opět ráno vstát a přivítat nový den.
Nový den ztracených snů a přání.

Všichni jí už dávno odpustili, i on, blonďatý neposeda, střapatý muž plný nezdolné síly a touhy po životě, její nejlepší přítel.

Ale ona sama sobě nikdy.
Nikdy jej neměla nechat odejít.
Nikdy ho ani za cenu jejího i Narutova života neměla ...

Každý večer, dlouho do noci, seděla zde, na tomto pro ni absolutně posvátném místě, vzhlížela k temným nebesům, jakoby v očekávání, že ji ta jejich nešťastná hvězda ukáže cestu ven z jejího vnitřního pekla, ve kterém se dobrovolně ocitla.

Toto místo, a tento každodenní obřad, ji dával sílu do dalšího dne.
Toto místo, kde se jí naposledy dotkl, kde ji naposledy poděkoval.
Toto místo, kde spolu naposledy mluvili jako přátelé, snad i víc...
Místo, kde mu poprvé a naposledy řekla, jak moc ho miluje.

A kde ji definitivně opustil...

...Sasuke...

Chtěla jen zachránit oba muže, na kterých ji kdy záleželo...

A teď...

Slzy jí stékaly po tvářích, plakala tiše, tak jak se to za ta léta naučila.

...Jsem k ničemu...

************************************************

Gaara se posadil do pohodlného křesla v Shikamarově domě, a zcela nezdvořile zívl.
„Jsem rád, že už máme ty oficiality za sebou.“
„Jo, je to pruda, ale patří to k věci. Rada Starších tak má dobrý pocit ze své důležitosti. A mně tím pádem dají pokoj a nestrkají nos do věcí, které se týkají správy Vesnice. A nejen toho. Bože, jak Ti dovedou být někdy otravní...“
„Zcela souhlasím, ale jak říkáš, patří to k věci. A někdy, zdůrazňuji někdy, musím uznat, že občas mají dobré rady, občas z nich hovoří moudrost a zkušenosti, nejen senilita a touha po důležitosti. Ale jen někdy.“

Gaara se protáhl a s povděkem přijal nabízenou sklenici teplého Saké.
Shikamaru dal nohy do své oblíbené pozice, kterou zdědil po Asumovi – tedy na stůl-, a udělal si pohodlí.

„Eeeh, proto furt říkám, že dělat Kageho musí být fakt záběr“ prohlásil Kankurou, který právě sundal přivolávací svitky loutek ze zad a hleděl se rychle chopit láhve a skleničky.
„Už několikrát jsem tady v legraci bratrovi nabídl, že z Rady nadělám poslušné loutky, ale nechápu, co se mu na tom nezdá. Kdyby jen souhlasně pokyvovali, to by se přece muselo líbit každému Kagemu.“ prohlásil a nalil si plnou skleničku.
„No jo, asi Tvých služeb, Kankurou, rád využiji, tedy pokud nabídka platí i pro mně.“ prohodil Shika a každý se napil důkladně ze sklenice na počest úmluvy.
„Bohužel, nechme žerty stranou. Jak už jsem řekl tady Tvému bratrovi, Gaaro, pokud nejsou informace ANBU mylné, čeká Listovou asi nejtěžší zkouška.“
„Nejtěžší?“ povytáhl obočí Gara, „myslel jsem, že nic horšího než to s Akatsuki a Takou nemůže už přijít. Přežili jste to, dokonce víc než úspěšně, tak co tedy může být horšího?“
„Pravda, Madara a Sasuke nám dali zabrat, díky bohu ztráty byly minimální. Ani nevím, dodnes, jak to mohlo tak dobře dopadnout. Vše hrálo proti nám. Naštěstí nás velmi podcenili. Hlavně Naruta. Kdyby jsme se utkali někde jinde, asi by to dobře nedopadlo, no naštěstí zaútočili sami na Listovou, a my byli připraveni. Jenže...“

Gaara netrpělivě poposedl a nalil si další sklenici.
„Jenže?“
„Jenže vše má svá pro a proti. Jak to říci... To, že Listová ztratila své přirozené a největší protivníky, nám dovolilo uvrhnout samy sebe do malicherných sporů.“
„Ano?“
„No. Když ten proklatý Pain zabil Tsunade a Shizune, Listová zůstala bez Kageho.“
„No ano, to vím. Taky vím, že jsi se stal nejmladším Hokage v historii Listové, ale stále nevím, kam směřuješ.“
„No to ano, ale na Tebe, Gaaro, stejně nemám. Ty jsi to zvládl už v patnácti. Ale zpět k tématu.“
Shikamaru shodil nohy ze stolu a napřímil se. Dolil si sklenici z láhve, jejíž obsah povážlivě mizel.
„Vítězství v té válce bylo jen další cestou, jak si nadělat nové nepřátele a otevřít staré rány, které, jak se zdá, byly hlubší než si kdo mohl pomyslet.“
„Danzou?“
„Kdeže, toho senilu pajdavého jsme zavřeli a odsoudili za velezradu takřka ihned po té, co vřava ustala. Hodně nám v tom pomohl Sai, dobrovolně nám prozradil, kde se asi skrývá. A mnohem víc. Zůstal loajální především Listové, ta u něj měla větší cenu než Root a Danzou. Paradoxně, víc mužů nás stálo porazit Root samotný, nežli Akatsuki a Taku. Ten všivák starý měl plány a prostředky, až mi z toho dodnes vstávají vlasy hrůzou.“
„Pak tedy?“

Kankurou pozorně sledoval Shikamara, Saké už začínalo působit, přesto měl stále čistou hlavu na to, aby si dal dvě a dvě dohromady.

„Myslím, bratře, že vím, co se snaží Shikamaru naznačit. Nevšiml jsi si, že nás jedna osoba nepřivítala, ba že se doposud neukázala?“
Shikamaru se otočil na Kankura a s úsměvem na rtech prohodil:
„Vidím, že Loutkař nejen že ovládá skvěle své loutky, ale navíc dostává čest svému jménu. Umíš nejen ovládat a hlavně číst hry neživých loutek, ale i těch které provozují lidé, viď?“
„Heh, proto mám funkce jaké mám. Mezi nimi je i velení kontrarozvědky.“
„Ah, tak vidím, že i vy ji potřebujete. Ano, kontrarozvědka není úřad, za který by mohl být někdo hrdý, ale je potřebný. Danzou mě o tom přesvědčil. Není nutné špehovat jen nepřátele, ale dokonce ještě nutnější sledovat přátele. Je to tak, Kankurou?“
„Přesně tak, informací není nikdy dost.“
„Čili jsem to nyní pochopil, “ řekl Gaara a odmítavým posunkem naznačil Shikamarovi, že další Saké už nechce. Podíval se pohledem, jaký umí jen on přímo na Shikamara.
Ta otázka visela ve vzduchu.

„Kde je Naruto?“