Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 01.

Bonus pro všímavé čtenáře. Ano, ano. Shikamaru je Hokage, Temari jeho manželka. Osud našeho hrdiny Naruta je prozatím neznámý, tedy Vám čtenářům, nicméně mohu slíbit, že sehraje zásadní roli v celé sérii a to již velmi brzo. Takže přeji příjemné počtení.

„Dnes je to deset let, sensei, co jsi nás opustil...“ Shikamaru stál před náhrobkem, na němž bylo vyryto jméno Asuma Sarutobi.
„Deset let... A mně to připadá jako včera. Stále občas cítím ten hrozný kouř, když jsem tady...“ Usmál se svým nenapodobitelným úsměvem a zaklonil hlavu vzhůru. Pozoroval mraky na nebi a hlavou mu vířily vzpomínky spolu s událostmi, které nastaly poté, co ten nechutný Jashinův poskok ukončil život jeho učitele. Nikdy nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, ale čím byl starší, stále častěji a intenzivněji si uvědomoval, jak moc Asumu zbožňoval a jak mu stále chybí.
„Chci Ti jen říci, že Král je v bezpečí. Tak jak jsem Ti slíbil, když jsi umíral. A jak jsem slíbil sobě, když jsem ho poprvé spatřil.“
Sklonil hlavu zpět k zemi, k nápisu na náhrobku.
„Naučil jsi mne mnoho, sensei, a za mnoho Ti vděčím. Tvůj odkaz žije ve mně stále dál. Učíš mne i když jsi už pryč. A já udělám vše pro to, aby jsi nezemřel nadarmo, a Tvůj odkaz mohl dále být součástí Listové. Aby Tvůj syn, sensei, Tvůj syn mohl říci: On byl můj otec. On byl Asuma Sarutobi, hrdina Listové a ten nejlepší shinobi, jakého si Listová mohla přát ve svých službách. A já jsem jeho syn. Chci být jako on. A jsem na to hrdý...“

Opodál stojící Temari pozorovala svého muže a nesnažila se ho jakkoliv vyrušit. Věděla, že je to jeho rituál. Chodil sem často, na místo, kde odpočívali hrdinové, kteří položili svůj život v boji, v boji za správnou věc a za bezpečí svého lidu. Ale vždy jednou za rok, v den jako tento, sem přišel před něj skládat výsledky své práce a své Cesty ninji, kterou se naučil právě od něj. Osobně ho moc neznala, pamatovala si jej jen mlhavě, nebýt fotografií v Shikamarově pracovně, asi by nedokázala popsat ani jeho tvář. Ale vážila si svého muže, znala jeho schopnosti a jeho přání a plně je respektovala. Pochopila, že to, co na Shikamarovi miluje, je práce a zásluha jeho bývalého senseie, a tak respektovala i jeho.

Z druhé strany parku se však chvatně blížili jejich směrem dva členové Rady starších, a měli namířeno právě k Shikamarovi. Temari přemýšlela, má-li je zastavit a ušetřit tak svému muži alespoň další chvíli s jeho mistrem. Nakonec tuto myšlenku zamítla, přeci jen, dva Starší, osobně, a ve spěchu, to mohlo znamenat jen jediné.
Čas vrátit se ke svým povinnostem.

Starší přistoupili uctivě k Shikamarovi, věděli, komu náhrobek před ním patří. Přesto jeden z nich ho oslovil.
„Je čas, Hokage-sama. Předvoj delegace ze Suny právě dorazila. Kazekage Gaara zde bude co nevidět.“
„Já vím. Pojďme tedy.“ Shikamaru se naposledy podíval na náhrobek a pomalým krokem se vracel zpět do vesnice. Neodpustil si ještě jednou se pohledem přes rameno rozloučit a se slovy v mysli „Brzy zase příjdu, sensei...“ přidal do kroku.

****************************************************************************

„Eeeh, je to už dlouho, hmmm, co jsme se neviděli,“ Kankurou plácl po rameni Shikamara, „a koukám, z Tebe je Hokage jak má být. Pěknej morous, bych řekl, jen co se na Tebe kouknu.“
„Kankurou, Ty se prostě nezměníš. Trochu ceremonie, nebo Tě přetáhnu bratr nebratr,“ smála se Temari.
„To je v pořádku, Tem, myslím, že tady švagr měl příjemnou cestu. Co si pamatuji, nebýval vždy takový vtipálek, když dorazil z cesty. Spíš se tvářil, jakože velká pruda...“ Usmál se i Shikamaru a podal Kankurovi pravici.
„Rád Tě zase vidím, mistře loutkaři, jen nevím, jestli si právě netisknu pravici s Karasu.“
„Néééé, jsem to já. Karasu je na zaslouženým odpočinku. Popravdě, od TÉ doby už nikdy nebyla taková frajerka jako dřív...“ Kankurou se zamračil, když si vzpomněl na Sasoriho a trosky svých loutek...
„Eh, to už je pryč. Tak povídej, co novýho. Proč jste nás pozvali? Gaara byl hodně překvapenej, když mu došel dopis s pozváním přímo od Hokageho. Pravda, naposledy jsme tu oficiálně byli před téměř třemi lety, když ses tehdy zbláznil a vzal si tuhle tady,“ a prstem ukázal na Temari. Ta už začala pomalu ale jistě rudnout a skřípat zuby...
„Kankurou, ty...“
„Tem, prosím, myslím že trocha odlehčeného tónu po takové době neuškodí.“ Klidnil svou ženu Shikamaru. Moc dobře věděl, jaký tajfun dokáže doma rozpoutat, a rozhodně ho nechtěl zažít tady a teď.

„Přeci jen je to Tvůj bratr a myslím, že jsi i Ty ráda, že ho zase vidíš...“
Kankurou se rošťácky zašklebil na Temari, už chybělo jen vypláznout jazyk a tůdle nůdle...
Shikamaru se posadil do svého křesla a dal nohy na stůl. Kdyby ho tak viděla... Nohy na stole... V kanceláři úřadu Hokage.

...Tsunade...

Zaplašil vzpomínky na poslední ze Sanninů a podíval se Kankurovi přímo do očí.
„Jak daleko teď vlastně Gaara a vaši lidé jsou?“
„Do dvou hodin budou zde. Poslal mně napřed, abych vobčíhl, jestli se někde po cestě nekuje čertovina. Jaksi se nám nepodařilo udržet celou tuhle cestu v tajnosti...“ Kankurou se vzdychnutím pokrčil rameny... „Zdá se, že máme stále problémy s shinobi, kteří neumějí držet jazyk za zuby. Popravdě, dělalo mi to dost starostí. Nechtěl jsem, aby se vědělo, že Kazekage není přítomen v Písečné, máme stále dost nepřátel. Ale Gaara trval na tom, že musíme přijet. Doslova se na tuhle cestu těšil a za nic na světě se o ni nechtěl nechat připravit.“
„Na našem území se nic takového stát nemůže, členové ANBU stále rotují v pevných formacích po celé zemi. Kdyby zahlédli něco podezřelého, už bychom to věděli.“
„Hm, já vím, ale přece jen. Byly doby, kdy se Gaarovi odvážilo postavit jen pár sebevrahů, ale co už nemá Shukaku, je těch troufalců víc a víc.... Jejich blbost... Mohl bych Ti vyprávět.“
„Jasně, že už nemá Ichibi, ho přece nedělá slabším.“
„Jojo, jen má míň chakry, ale kdybys viděl ty nový zemský jutsu, který vyvinul...“ Kankurou plný nadšení gestikuloval a oči mu doslova zářily. Shikamarovi neušlo, že je na svého mladšího bratra náležitě pyšný a hrdý.
„Je to síla, myslím, že už dávno nechal Třetího za sebou.“
Shikamaru souhlasně pokýval hlavou a v duchu byl vděčný, že má tak silného spojence, navíc člena rodiny. Jeho svatba s Temari neuvěřitelně posílila vztahy mezi oběmi Vesnicemi a také to byl jeden z důvodu, proč nakonec volba padla na něj.

...Naruto...

„A taky furt vyspává, to je hrozný s ním. Odkroutí si povinnosti jako Kazekage a uhání na kutě.“
„Nediv se mu, dohání těch patnáct let kdy spát nemohl.“ Tohle Shikamaru naprosto chápal...
„Tak jestli to bereš takhle, pak Ty jsi musel mít Shukaku v sobě v některém ze svých minulých životů, nebo co, a minimálně osmdesát let...“ Ušklíbla se Temari při vzpomínce, jak těžko ráno každý den vyhání Shikamara z postele.
„Nooo...“
Všichni tři se teď smáli. Bezstarostně a upřímně, po dlouhé době, z radosti ze shledání, taky možná proto, že podvědomě tušili, že v příštích pár dnech a týdnech důvodů k smíchu příliš nebude.

„Teď vážně. Pozval jsem vás, protože je zde malá šance“ - Temari nenápadně šťouchla do Shikamara- „dobře, trochu větší šance, že Listová bude muset čelit velkému, mocnému nepříteli. A o to je to horší, že nečekanému. I když... Možná ne nečekanému, ale určitě ne uvěřitelnému...“
Shika pokrčil čelo a nervózně ťukal prstem na desku stolu. Prudce se postavil a začal přecházet po kanceláři nervózním krokem, chvílemi hleděl z okna, chvílemi do země a hledal správná slova. Kankurou ho pozorně sledoval. Nezdála se mu ta Hokageho nervozita.
Znal ho, znal ho celkem dobře, věděl že je to prudce inteligentní muž a že vždy plánuje spoustu kroků dopředu a za každé situace se snaží zachovat si chladnou hlavu. Nepamatoval se, ani z vyprávění, že by -až na malé a dočasné výjimky jako třeba tehdy ta v nemocnici po boji se Zvučnou čtyřkou- někdy byl zoufalý a nervózní jako dnes.

„Shikamaru, víš, že se na nás můžeš spolehnout. Jsme dvě vesnice, dvě různá jména, tradice, ale v podstatě jsme jako jedna. Listová se může vždy spolehnout na Písečnou, to mohu odpřísáhnout jménem svým i Gaarovým, včetně našeho Koncilu,alespoň dokud budu já nebo Gaara živ, vždy to takto bude. A vím, že to platí i naopak. Nemusíš se trápit. My vám pomůžeme, společně nás nemůže nikdo porazit.“
„Já vím, vím že jste z nejbližších a nejvěrnějších spojenců ti nejlepší, ale pokud rozvědka ANBU nelže nebo se nemýlí, máme velký problém. A brzy po té to bude i váš problém, problém Písečné, a ... Popravdě, nevím, kam to může až zajít.“
„Náš problém. Náš. Ne Listové nebo Písečné. Ale náš. My jsme s vámi zajedno, tudíž vaše trable jsou i našimi, díky tomu pak i vaše úspěchy jsou našimi. Pokud je tu nebezpečí, Písečná se stane Listovou a Listová Písečnou. A mohu prohlásit, že teď mluvím i za Kazekageho. Se vší vážností a úctou.“

Temari sledovala svého bratra, jak výrazně a divoce gestikuluje zaťatou pěstí... Ano, takto ho znala, ne tak ztřeštěného jako před chvílí... Toto je Kankurou, její bratr, elitní jounin z Písečné a vrchní velitel Písečných jednotek ANBU a Loutkových Brigád. Druhý muž Sunagakure no Sato. Baki by byl hrdý, kdyby ho teď viděl. Snad i jejich otec...
Shikamaru hleděl Kankurovi do očí a podal mu ruku.
„Tedy společně...“
„Ano, společně...“
Temari byla nyní plná hrdosti a pýchy. S úctou hleděla na svého bratra, s láskou sledovala svého muže, Rokudaime Hokage Shikamaru Nara. Ano, to je její muž. A ona ho šíleně miluje. Trochu flegmatik, trochu punker, trochu prudič, ale její muž. A ona ví, komu za to vděčí...

„Děkuji, Asumo...“

Vyrušilo je zaklepání na dveře.
„Hokage-sama, Kazekage Gaara a jeho doprovod právě dorazil.“
Shikamaru objal Temari i Kankura kolem ramen, každého z jedné strany, a sám uprostřed vykročil.
„Je čas přivítat našeho Gaaru.“