Z povzdálí

Hmm... fanoušci NaruHina mi tak trochu nasadili brouka do hlavy... a tohle vzniklo.

Lidé se radují… ozývá se smích, všichni jsou šťastní… jen já ne.

Vždycky jsi se mi líbil… už od té doby, co jsme byli v akademii, pamatuješ? Já byla ta, která tebou jako jediná neopovrhovala… naopak, milovala jsem tě…

Zazvonily svatební zvony. Novomanželé sešli ze schodů, objímali se a líbali. Oči jim zářily štěstím…

Kolik let to už je? Kolik let jsem kolem tebe chodila, neschopná ti to říct…
Omdlela jsem pokaždé, když jsem s tebou mluvila… proč? Styděla jsem se… bála jsem se. Toho, co k tobě cítím, toho, že se mi vysměješ… Proč bys se mnou měl mluvit? Zrovna se mnou… jen jsem rudla, a přála si, abys odešel… a zároveň, abys zůstal. Chtěla jsem ti být nablízku… ale ten strach, ten strach…!

Ženich se podíval nevěstě upřeně do očí, a přede všemi ji políbil. Ozval se nadšený smích a potlesk.

Možná, kdybych byla jiná… kdybych byla odvážnější, kdybych…
Kdyby… to jediné, co mi zbylo. Lítost.
Litovat sebe sama… ty bys řekl, že je ubohé… a já bych okamžitě souhlasila. Vždyť… řekl bys to ty, ty - kterého jsem obdivovala…
Ty, který jsi mě naučil věřit v sebe… který jsi mi dodal sílu k boji…

Další a další objetí… nenávidím tě! Ale miluji…

Měl jsi mě milovat… myslela jsem, že mě miluješ… vždyť… byli bychom dokonalý pár…
Ale ty sis musel vybrat ji… Co na ní vidíš? Ta mrcha… nikdy tě nemilovala. Ne tak, jako já.
Nebyla to ona, která tě jediná zdravila, když tě všichni nenáviděli… Která tě měla ráda, když se tě všichni báli… Která tě jediná neurážela, neubližovala ti… Ne. Ona si všímala jen toho Sasukeho… byla to jen hloupá slepice, která nevěděla, co je to těžký život…
To já tě opravdu milovala…

Ale přesto dnes tady stojím… Schovaná za stromem … sama. Sama, jako celý svůj život. A zase pozoruji, jak jsi šťastný s ní!

Byla jsem jen pouhý pozorovatel… vždycky. Z povzdálí jsem sledovala, jak žiješ… Neodvážila jsem se…
Znovu a znovu mi na mysl přicházejí ta slova - Měla jsem ti něco říct… naznačit…
Ale už je pozdě.

Další polibek… co bych za něj jen dala! Ale dostává je ona, ne já… je to tak… nespravedlivé. Nespravedlivé.
Měla jsem tě dostat já, a ne ona…

Dala se s tebou dohromady… prý se do tebe zamilovala. Ale, že tak najednou? Prý byl její velká láska Uchiha Sasuke… to rychle mění názory, jen co je pravda…

Pomalu se mi vzdalujete. Odcházíte na svatební hostinu, nejspíš.
Po mně se nikdo neshání… pozvánku na svatbu sem dostala, ale přesto nikomu nechybím… jako vždycky. Malá neschopná Hyuuga, kdo o ní stojí?

Co na ní vidíš? Co má ona, co já ne…
Proč sis vybral ji?
Láska je prý slepá… i ta nejlepší oční technika je k ničemu proti ní…
Já tě už nechci milovat. Vážně, nechci…
Tak proč?

Smích pomalu odezněl… ale já tady pořád stojím. Jen já…
Je to jako v nějakém hloupém zamilovaném románku. Tedy, s jedním rozdílem – v knize může hrdinka udělat chyb kolik chce, ale stejně bude mít šťastný konec… to je prostě takové pravidlo.
Ale tohle je realita…