Minatova povinnost 12 - Konec
Část jedenáctá - Tady
Část dvanáctá - Hrdina; KONEC
O pár let později
Usmál se a v jeho očích se odrážela zářivě oranžová barva. To slunce se v nich zračilo jako v blankytně modrých zrcadlech. Tak nádherný západ … To už se dlouho nestalo, aby nebe bylo tak jasné. Bez mráčku, bez jediné chybičky … Možná mělo proč. Možná vědělo, co se dneska stane. A vyšperkovalo se jenom pro tenhle den. Den, od kdy bude všechno jinak. Všechno bude lepší.
Ano. Lepší. Málokdy se něco vyplatí říkat dopředu, ale teď to bylo jasné. Že konečně, konečně …
„Ale …“ zašeptal a jeho koutky najednou poklesly.
Vždycky, když si vzpomněl na své vlastní štěstí, zabodla se mu do srdce bolest. Bolest ze ztráty přítele. Nejlepšího přítele …
„Naruto?“ zaznělo ode dveří. Vstoupila žena se zářivě růžovými vlasy. Byly dlouhé, krásné a plné lesku. Tak jako její šťastný úsměv.
„Naruto … Jsi připravený?“ usmála se a přišla až k němu. K tomu velkému oknu, od kterého byla vidět celá Konoha. Tahle vesnice, pro kterou byli shinobi schopni i zemřít. Jejich Konoha…
„Nevím,“ otočil se na ni muž a nervózně se zasmál. Dal si jednu ruku za hlavu a stále se díval do země.
„Nevím … Jestli si to zasloužím,“ zašeptal směrem k podlaze.
Žena se zamračila a prohlédla si jeho tvář. Stále se našly okamžiky, kdy byl smutný. Kdy se uzavřel do světa vzpomínek a nevnímal okolní svět. Naštěstí to však bývaly jenom vzácné chvilky … Ale teď by rozhodně neměl. Neměl by přemýšlet nad takovými věcmi. Jeho tvář … Vypadá tak dospěle. Už dlouho si nevšimla. V očích ho měla stále jako toho roztržitého chlapce. A on mezitím vyrostl … Stále veselý. Stále tak obětavý … Všechno pro ostatní. Milovala to na něm.
„Myslíš na Sasukeho?“ zeptala se a opřela se vedle něho o okno. Stále se mu dívala z boku na tvář, ale on to nevnímal. Obklopil ho svět … Svět Kdysi.
„Jo-ttebayo …“
Sakura vzala jeho tvář do svých dlaní a otočila ji směrem k sobě. Muž překvapeně zamrkal a nechápavě se ušklíbnul.
„Víš, Naruto … Sasuke zemřel,“ usmála se nešťastně, „Ale, musím ti to říct jinak … Kdyby žil, bylo by to jako kdyby zemřel v mukách. Přidal se na špatnou stranu … Nikdo by ho nepřijal zpátky. Nikdo z Listové. A tys mu pomohl. Pomohl tím, žes mu ukázal, že … Že je zachráněný. Že má pořád přátele, kteří na něho myslí. Že není sám … Ukázal jsi mu, to co měl vidět … Zachránil jsi ho.“
Naruto překvapeně zamrkal.
„Já?“
„Ano. Ty,“ přikývla s úsměvem mladá žena. Musí si to uvědomit. Právě teď. „A navíc … Nezapomeň … Pomohl jsi mu splnit jeho sen…“
Naruto přivřel oči a před očima mu probíhaly vzpomínky.
„Sen …“
Tmavá místnost. Jeskyně … Ze stropu se svým pomalým tempem vrhaly kapky vody a vydávaly tiché zvuky. Možná sloužily jako kontrast k výkřikům na druhé straně ohromné sluje. Tam, kde zuřila bitva. Tam, kde se měl zpečetit něčí osud.
Výkřiky náhle utichly. Dva muži leželi vedle sebe. Na zemi, oba dva ošklivě poranění. Mrtví? Ne, ten jeden se začal hýbat. Pomalu zvedl ruku a snažil se posadit.
„Naruto!“ zaznělo od vchodu do jeskyně a dovnitř vběhla mladá kunoichi. Také byla zraněná, její škrábance ale nebyly nic oproti těm jeho.
Okamžitě si k němu klekla a položila jeho hlavu na své koleno. Začala s léčením.
Naruto se zazubil.
„Sakuro-chan,“ zašeptal vysíleně, ale šťastně. Podíval se směrem na svého nepřítele. Ten ležel, klidně a ani se nepohnul. Jenom maska se mu svezla po tváři dolů.
„Tak tohle byl Uchiha Madara,“ šeptla Sakura, snad aby nenarušila to posvátné ticho.
Ale i postava na zemi se najednou pohnula. Ztěžka zakašlala a podívala se na ně.
„Ano, byl …Porazil jsi mě, Uzumaki Naruto.“
Naruto se usmál. Ano, doopravdy to zvládl.
„Za svého přítele … Je to poslední věc, kterou pro něj můžu udělat-ttebayo…“ posadil se s mírným kašláním. Vykašlával krev, ale Sakura ho hned hojila.
„Hm, o té tvojí ušlechtilosti jsem už něco slyšel … Pomstil jsi svého přítele?“
Naruto do něho zabodl své modré oči a zavrtěl hlavou.
„Ne .. Pomsta je špatná-ttebayo. Já jenom chtěl udělat to, co on nestihl …Splnit jeho sen. I za Konohu.“
Muž na zemi se usmál.
„Ty blázne … Tak čestný … Moc … Moc daleko to nedotáhneš … Co je Hokage oproti vládci světa?“ zasípal potichu.
Zavřel oči. Konečně. Ta hrozba byla mrtvá. Už napořád. Nikdy se ho Konoha nebude muset bát. Nikdy …
Ano, tehdy to zvládli. S tou svojí vůli, jako moc tím pomohli celému světu. Zabili ho, ochránili vesničany … Vesničany všech zemí.
Ale ani za to tehdy nedostal titul Chuunin nebo snad Jounin. Byla to menší hříčka osudu. Všichni věděli, že by si ho zasloužil … Koneckonců, už svedl víc, než jakýkoli ninja vesnice. Bojoval, stále bojoval. Byl lepší a lepší. Katon, Fuuton a dokonce i Raiton byly jeho dominantou … Ale stále na to nebyl čas, jmenovat ho. Až teď …
„Děkuju,“ zašeptal směrem k Sakuře. Moc mu pomáhala. Tím, že stála za ním. Vždycky.
Zazubil se širokým úsměvem.
Kdysi bylo kdysi a teď je teď …
Otočil se a zahleděl se z okna ven. Na to zapadající slunce. Na všechen lid, který se pro dnešní den shromáždil dole, pod budovou hokage. Jeho přátele, jeho známí … I ti, které si nepamatoval. Ale teď, teď si bude pamatovat každého.
Ještě … Rád bych měl nějakého potomka, kterého bych mohl učit-ttebayo …
Zazubil se nenápadně na Sakuru. Tohle nechá na osudu.
„Tak co, připraven?“ usmála se jeho žena a chytla ho za ruku.
„Jo … Už jsem,“ zazářil. Celý svůj život se na tenhle den těšil. Na den, kdy …
Rychle vyšel z místnosti a zabouchl za sebou dveře. Sakura za ním má přijít až později.
Žena se usmála a na okamžik osaměla.
Dveře se však znovu otevřely a muž se vrátil. Omluvně se usmál a vyběhl k židli, která stála za krásným, vyřezávaným stolem.
„Ještě sem si nezvyk-ttebayo,“ začervenal se a vzal do rukou bílý plášť, který visel na okraji křesla.
Jedním pohybem si ho oblékl. Bílý plášť s červenými plameny.
Sakura k němu pomalu přešla a jemně ho políbila.
„Sluší ti,“ usmála se.
„Jej, díky-ttebayo,“ zazubil se. Jako obvykle.
Konečně zavřel dveře.
Miluju ho … Ale ráda bych mu dala nějaké děti … Aby je mohl učit …
Otočila se oknem ven. Tam, kde byl vidět ten slavnostní balkón i lid, stojící pod ním.
Ale tohle asi nechám na osudu …
„Naruto? Tak … Tady ho máš, Naruto-kun … Teda … Naruto-sama …“ usmála se Tsunade a do rukou mu opatrně vložila bílý klobouk.
„Pro všechny tvoje i moje sny,“ mrkla a odstoupila dozadu.
Konečně ho drží. Konečně ho může mít v rukou. Byl to zvláštní pocit. Ten znak ohně na jeho čele …
Pomalu, třesoucíma rukama si ho nasadil na hlavu.
„Já …“
Lid dole se roztleskal. Všechno ozářilo to zapadající slunce. Bylo to nádherné. Už jenom ten pocit, kterému pomáhalo všechno kolem.
„Rokudaime!“ křičeli vesničané vesele. Konečně nastal čas, čas pro nového Hokage. Tsunade odstoupila sama, už byla přece jenom v letech a na stará kolena chtěla mít klid. Kdo by řekl, že téhle mladé ženě je už tolik?
„Rokudaime!“ zaznívalo znovu a znovu. Naruto se dmul pýchou.
„Dokázal jsem to …“
Věřili mu. Všichni. Věřili jeho snu, teď ano.
Když býval malý, říkal jim to. Že on se stane Hokage. Že on je ochrání. A oni na něj za to házeli rozzlobené pohledy. Ale teď … Teď mu každý věřil. Zvládnul to.
„Mám úctu …“
Tolik veselých tváří. A za všechny bude ručit vlastním životem. Už to není ten Liščí kluk. Teď ….
„Rokudaime!“
Ten sen, kterým žil. Ten sen, pro který bojoval. Ten sen, sen …
„Splněný sen …“
Usmál se. Nervózně na všechny zamával.
„Nikdy neuteču. A všechny ochráním … To je moje cesta ninji …“
Jeho pohled najednou sklouzl na skálu vlevo. Na tu Čtvrtou tvář …
„Tati … Vidíš to?“ zašeptal téměř neznatelně.
Zvedl se vítr. Mírný, příjemný vítr, který mu cuchal vlasy a rozhýbával jeho nový plášť. Plášť, na jehož zádech byl ozdobnými znaky napsaný jeho titul – Šestý hokage.
Jako kdyby na svém rameni něco pocítil. Jako kdyby … Mu tam někdo položil svou ruku.
Naruto se usmál.
„Vidíš ...“
Slza štěstí mu stekla do oka.
„Teď tě budu následovat. Budu se snažit být stejně skvělý Hokage, jakým jsi byl ty …“
„Ty, ty budeš lepší, Naruto …“ zafoukal mu vítr do ucha.
„Budu se snažit!“ zazubil se mladý muž vesele a podíval se na svoji matku, která mu přišla poblahopřát. Na tváři měla znovu ten úsměv plný naděje, který se teď tak hodil. „Dattebayo!“
***
Rokudaime = Šestý
***
Věnováno památce Minata Namikaze:)
***
"Jsem tak vysoko, že slyším nebesa
Ale nebesa, ne, nebesa neslyší mě ...
A říkají, že nějaký hrdina by nás mohl zachránit.
Nebudu tady stát a čekat
Budu se držet na křídlech orla
Dívej jak všichni odlétáme ..."
Nickelback, Hero
***
Tak, už je tady konec. Konec týhle FanFikce, kterou jsem si snažila prodloužit Minatův odkaz. Ale i Povinnost někdy musela skončit ... A ten konec přišel právě teď.
Někdy jsem cítila, že se mi psaní tohohle dílka nějak vzdaluje ... Ale potom jsem si přečetla ty krásný komentáře od vás a hned mě to nabudilo psát dál.
Taky, tyhle postavy jsem měla hodně ráda a dobře se mi popisovaly. Věčně hyperaktivního Naruta, hodnou a taky trochu potrhlou Kushinu, úžasnýho Minata ... Všechny
Sasukeho jsem asi trošku přikrášlila. Ale ne, že bych ho měla radši, ale jenom pro to, že já, už jenom pro Naruta doufám, že to s ním dopadne dobře a že se vzpamatuje ...
Do týhle FFce jsem vložila hodně. Nejenom pocity, ale taky svoje naděje. Že se Naruto stane Hokage. Že Kushina je na živu. Svoje naděje pro pár NaruSaku ... A je toho víc a víc 
Proto jsem moc ráda, že jste to četli. Četli a došli až sem ... A nejvíc bych vám chtěla poděkovat za všechny vaše komentáře. Jak už jsem řekla, znamenaly pro mě moc a moc ... Vy všichni víte, komu vděčím za ty krásný slova ... Takže ještě jednou, děkuju 
Taky bych vás chtěla o něco poprosit. Pokud jste došli až sem ... Napište mi alespoň jeden jedinej komentář
Abych věděla, že jste to četli, a aby mě to nabudilo psát ještě líp, protože teď se budu věnovat hlavně svýmu oblíbenýmu Chránit 
Mějte se všichni moc krásně, já se loučím s obrovskými díky a s nadějí, že se u nějaký FFce ještě potkáme :)
***

pribeh se mi moc libil az na to ´´-ttebayo´´ to se mi tam proste nelibilo
ale mohla by si este pokracovat v tomhle celkem se mi to dobre cetlo mas dobrej styl psani
a kdyby si byla tak hodna a jestly napises nove FF tak mi napis PM rad si zase neco prectu 
ta celá serie se neda popsat proste uzzasny,skvely nemam vic slov.
Nevím už, ke které tvé povídce o Minatovi jsem ti napsala, že je poznat, jak máš své postavy ráda a že je to z nich cítit. Ailen napsala, že píše po spojnici srdce - klávesnice a podle toho, co čtu od tebe, není sama.
chceš po nás komentář...dobře..já komentáře dávám ráda..ale, nenapadá mě žádný, který by se hodil ke konci tak úžasného díla. Tvé nadějě se staly i mými...tedy, aspoň některé...tvé postavy jsem si zamilovala....obzvláš't ty nové, tedy..novostaré...prostě rodiče =D
mám to marný
takže snad jen na akonec aplaus a Vivat Minata!
Ty jsi do téhle povídky hodně vložila a mě tahle povídka hodně dala. Děkuji ti za to, že jsi to napsala...a děkuju, že jsi se o ni s námi poděliila...a...a já už končím, protože důstojný komentář ne a ne a neudělám
strašně moc pěkný.....nevím co říct...prostě best!
www.anime-manga.cz je nová supr stránka se svým vlastním překládacím týmem. Tam mě kdyžtak najdete.
Seznam mých povídek

Předem děkuju za komenty
Lidi já mám taky FC
moc děkuju Kaia-chan
Minie to je nádherný záver... Tie Narutove spomienky, myšlienky... Je to krásne... Som rada, že si to začala písať, a vôbec, som ti vďačná, že píšeš...

ten záver je nádherný, Naruto je konečne Hokage, ba dokonca, dokonca je tam aj jeho otec... úžasné
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.