Nejsilnější Hokage 2 - Noc

„Minato, pospěš chlapče.“ Volala žena. Malý chlapec cupital ke dveřím. Chodba se zdála nekonečná, a přesto byly dveře tak blízko. Natahoval ruku ve snaze zachytit kliku dveří, ale ta mu stále unikala. Nakonec utichlo i volání jeho matky. Chodba potemněla a on stál sám v absolutní tmě. Zaslechl kroky. Pomalu se blížily. Minato se rozhlížel na všechny strany, když si byl naprosto jistý, že ví, odkud se přibližují kroky, rozběhl se na opačnou stranu.
Jen co se dal do běhu, všude se rozsvítilo a on spatřil svého nepřítele. Odporně znetvořený muž byl dva kroky od něho. Sliny mu stékaly po bradě a oči měl podlité krví.
Ruka netvora se k němu začala sápat. V tom ho někdo uhodil pěstí do obličeje.
„Namikaze!“ Jako první uviděl Orochimarův obličej. Skláněl se nad ním připraven ho znovu praštit.
„Jsme pořád v tom lese?“ Zeptal se Minato.
„Bylo to genjutsu. Zatraceně silný genjutsu.“ Sannin mu pomohl na nohy.
„Jak ses z něho dostal?“
Orochimaru se ušklíbl. „Kdo si myslíš, že jsem, ty dítě?“
Blonďák zaťal pěsti. „Ta potvora tady pořád někde je. Nemůžeme jí nechat jen tak tu pobíhat. Musíme ji zabít!“
„Máš kuráž, to se musí nechat.“ Sykl jeho druh. „Jen se měj víc na pozoru. Příště nemusím být nablízku.“
Minato odešel zpět do míst, kde zanechal svého vězně. Jen co se ztratil Orochimarovi z dohledu, uslyšel v křoví šelest. Sáhl do kapsy a vytáhl několik kunaí. Jeden hodil do křoví, kde slyšel zvuky. Nepřítel vyskočil takovou rychlostí, jakou Namikaze ještě neviděl.
Kunaie létaly vzduchem a trefovaly pouze stromy. Už vyházel všechny, co měl. Nemohl používat ninjutsu. Hodně sil ho stálo soustředění, aby se nedostal do zákeřné iluze. Stvůra vycítila jeho slabost a bez zábran seskočila ze stromu. Pomalým krokem postupovala ke své oběti. Minato však stál bez sebemenší známky strachu. Na útěk vůbec nepomyslel.
„Tak slabý…“ Sykla obluda.
Minato se ušklíbl v odpověď. Obluda si všimla příliš pozdě strun přivázaných ke kunaiím. Namikaze začal dělat prudké pohyby, aby rozpohyboval svoji past. Struny ovinuly příšeru a připoutaly k nejbližšímu stromu.
„Myslíš, že mě tvoje provázky zastaví?“ Obluda nepohybovala ústy. Namikaze slyšel její hlas v hlavě.
„Lépe se podívej.“ Prsty složil do pečetě. „Kai!“ Výbušné lístky explodovaly, a roztrhaly tak svázaného na kousky.
Přistoupil ke zbytku těla, aby se lépe podíval, s čím měl tu čest. Místo příšery však uviděl svého vězně.
„Co? To jsem pořád v tom genjutsu?“ Velmi znejistěl. Opět uslyšel hlas ve své hlavě. „Musíš zabít všechny! Jenom tak se osvobodíš!“ Minato se chytil za hlavu a klesl na kolena. Právě přicházel Orochimaru.
„Co se tu stalo?“ Ukázal na zbytky bývalého vězně.
„Musíme odsud co nejdřív vypadnout.“ Minato se konečně zvedl. Zhluboka dýchal a rozhlížel se na všechny strany. Hledal v tom nějaký trik.
Šli lesem několik hodin a měsíc stále plul po obloze. Do svítání bylo ještě daleko. Minato se snažil soustředit na všechny detaily.
„Můžu být pořád v iluzi? Je tohle všechno skutečné? Jestli není, tak co Orochimaru? Mám se ho pokusit zabít? Musím se víc soustředit. Víc!“ Klesl opět na kolena. Celý zpocený, přerývaně dýchal, ale věděl, že tentokrát se mu to podařilo.
Už nebyla noc. Slunce ozařovalo oblohu a on stál u bran Konohy. Vítr ho šlehal do tváře a on se zhluboka nadechl. Další švihnutí do tváře však nebylo od větru, ale od Orochimaru.
„Vstávej!“ Cloumal s ním. Zase byl uprostřed lesa. Měsíc a hvězdy probleskovaly skrze stromy.
„Au, proč tak silně?“ Mnul si Minato čelist. „Jsem zase tady! To je jako noční můra.“ Díval se na Orochimara, který se nad ním tyčil. Namikaze stoupl a nahmatal po kapsách své kunaie. Všechny je pořád měl. Jeden z nich vytáhl a zamířil s ním na Sannina.
„Co to děláš? To jsem tě praštil tak moc?“
Minato pozvedl kunai v pravé ruce. Chvíli se na něj díval a poté jím bodl do své levé dlaně. Krev mu vystříkla až do očí. Celý svět jako by se s ním zatočil. Byl pořád na tom samém plácku, ale měsíc již značně ustoupil a Orochimaru ležel na zemi nedaleko něho.
Blonďák si ovázal krvácející ránu kusem hadru a přistoupil k Orochimarovi. Pořádně ho praštil do obličeje, aby se probral.
„To máš za ty dvě předešlý rány.“ Pomyslel si. Pořádná rána probudila muže lapeného v genjutsu. Muž vytřeštil oči. Zmateně těkaly po okolí. Než si uvědomil, co vše se stalo, Minato mu pomohl na nohy.
„Ta potvora je velmi zajímavá.“ Ztěžka oddechoval.
„Měli bysme sebou pohnout.“ Kývnul blonďák hlavou. Po pár metrech poznal tělo svého vězně. Bylo rozmetáno všude po okolí. „Tak už nemáme důvod se tu zdržovat.“
„Chytit to stvoření a získat jeho sílu by bylo velmi zajímavé.“ Orochimaru spekuloval co dál.
„Můžeme vyrazit.“ Usmál se Minato. Orochimaru na něj upřeně hleděl. Rozmýšlel se, jak se má zachovat. „Vyrazit zpět do Konohy? Zůstat tady a pokusit se chytit to zvíře?“ Myšlenky mu vířily v hlavě.
„Dobrá, jdeme.“ Nakonec ucedil skrz rty.

Po několika hodinách cesty se konečně dostaly z lesa. Blížili se k hranicím Konohy. Slunce již dávno vyšlo a s jeho svitem rozehnalo jakékoliv obavy z minulého večera.
„Uděláme si přestávku. Poslední před tím, než dorazíme do vesnice.“ Zastavil se Minato.
„Dobrý nápad.“ Souhlasil Sannin.
Zastavili se na jedné z náhorních plošin, která poskytovala ochranu zemi Ohně. Přirozená přírodní obrana bývá nejlepší. Orochimaru, jak mě ve zvyku, zmizel z dohledu. Minato si sedl na jeden z kamenů a pozoroval mraky.
Jakmile se Orochimaru oddálil z tábora, ucítil to znovu. Ta cílená mysl, která se soustředila jenom na zabíjení. Na nic jiného nemyslela.
„Věděl jsem, že nás budeš sledovat.“ Usmál se Sannin. Netvor vyskočil ze země a hnal se na svou kořist.
„Tentokrát jsem predátor já!“ Olízl se. Natáhl ruku z které vystřelilo několik hadů. Obmotaly svojí kořist kolem dokola. Jeden z hadů se zakousl oběti do krku. Ta začala úpět bolestí.
„Jak je to možné?“ Slyšel Orochimaru v hlavě.
„Rušíš ninjutsu i genjutsu, to ano. Jakékoliv známé techniky, které se používají, avšak já vládnu těmi zakázanými, na které je tvoje moc krátká!“ Sannin pomalu přistupoval ke své oběti. „Tvá síla je má!“ Ostatní hadi začali požírat svou oběť.
„Další technika do mé sbírky.“ Olízl se.

„Kde může být?“ říkal si Namikaze. Utekla hodina a jeho společník stále nepřicházel. Zadíval se na zemi nepřítele z Kamenné. Cítil něco z té země něco velmi nebezpečného. Blížilo se to velmi rychle.
„Půjdeme?“ Vyrušil ho Orochimaru z myšlenek.
„Ano, můžeme jít.“ Přikývl nepřítomně. Stále se díval na ty temné stromy. Někde tam je ta laboratoř, o které mluvil ten voják. Bude se tam muset vrátit a tentokrát bude připravený na všechno!