To já tě přivedla...

Moje první povídka na pár SasuHina... XDD

Tmavovlasá dívka s hořkým úsměvem hleděla do dáli…
Její oči propátrávaly temnotu lesa, hledaly jeho… už měl být tady…
Věděla, že přijde… vždycky přece přijde…
…dnes ale naposledy…
Náhle ucítila, že ji zezadu objal a políbil…
„Proč,“ vzlykla tiše.
Obešel ji a jemně ji vzal za bradu. Donutil ji podívat se mu do očí. Bránila se, kopala ho a škrábala… ale přesto.. při pohledu do jeho temných očí věděla.
Věděla, že podlehne, jako ostatně vždy…
„Hinata-chan…“ zašeptal něžně.
Nechtěla slyšet, co se jí chystal říct… objala ho, a uzamkla jeho ústa polibkem. Na jeden sladký zámek… na zámek, na který si přála zamknout i své srdce, zapomenout na něj… ale nemohla. Za to se nenáviděla… za to, že ho tak moc miluje, ale on nikdy nebude její…
Zářící srpek měsíce osvětloval ty dvě postavy, stojící v objetí… náhodný pozorovatel by řekl asi toto: Mladá, šťastná láska…
Ale oni věděli…
„Miluji tě… Sasuke-kun…“
„Já vím,“ políbil ji do vlasů… vlasů, které byly smáčeny jeho slzami.
„Tak proč?“ vykřikla a prudce se mu vytrhla.
„Musíš pochopit… Zítra-“ vykročil k ní, ale pak se zastavil.
Otočila se k němu zády. Nechtěla, aby věděl že pláče… proč vždycky brečí ona? Proč nikdy, nikdy nemůže být konečně šťastná?
Zítra se měl ženit… svatba… jeho svatba. S ní. Nenáviděla ji… víc než cokoli… proč ho dostala ona a ne já?! Myšlenky plné závisti… snů o lásce… která jí zřejmě nebyla souzená.
„Miluješ ji?“ hlesla.
„Hinata-chan… já… slíbil jsem jí to. Vše je zařízené..“
„Tak miluješ ji?!“
Mlčel.
„Sasuke-kun…“
„Ano… miluji ji,“ řekl. Nebyla to pravda, to věděl… ale bude to tak lepší, pomyslel si. Pro nás oba.
Rozplakala se ještě víc.
„Hinata-chan…“
„Nech mě na pokoji!“
„Já… omlouvám se…“
Téměř hystericky se zasmála.
„Omlouváš se? Po tom všem co mezi námi bylo? Jen pouhé ‚Omlouvám se‘? Myslíš snad, že to všechno spraví? Jen jsi mě využíval-“
„Víš, že to není pravda…“
„Není pravda? To já tě přivedla, Sasuke-kun, pamatuješ? T..to já! A ne…ona…“
„Hinata-chan, já…“
„Víš, co jsi? Jenom oby…obyčejný z-zbabělec… já… nenávidím tě!“ S těmito slovy zmizela v šeru nadcházejícího rána…

„Sasuke-kun… pozdravila ho Sakura. Byla velmi krásná… jako vždy. Ale nebyla to ta jemná, vílí krása jeho Hinaty… jeho?
Políbil ji na tvář… ale myslel přitom na jemnou malou tvářičku Hinaty-chan.
„Těšíš se?“ zeptal se nervózně.
„Je to už dnes… Náš den…“
Pousmála se, neméně nervózně než on.
„Já… něco ti musím říct.“
„Ano?“
„Já… čekám dítě, Sasuke-kun…“ přiznala se sklopenou hlavou.
„Dítě…“ ale… Jak může… vždyť… zamrazilo ho.
„Ale to není… není to možné… my dva jsme přece ještě nikdy to…“
„Není tvoje,“ hlesla provinile.
„Já… promiň… neměla jsem odvahu ti to říct… byla jsem včera u doktora a on… potkala jsem tam i Hinatu… no prostě… já… budu mít dítě…já… omlouvám se, ale nemiluji tě…“ zakončila svůj zmatený projev.
Unaveně a popleteně si sedl. Svatba se ruší… tak proč to všechno? Proč?
Hinata… Hinata! Mluvila i o ní…
„Cos to říkala o Hinatě?“
„Hinatě? Ale… jo, potkala jsem ji v nemocnici… je taky těhotná.. je to zvláštní, nemyslíš? Nikdy jsem si nevšimla, že by s někým chodila…“
Těhotná?
„Já jsem ale idiot!“ zaklel hlasitě.
„Sasuke-kun… děje se něco?“
Jo, pomyslel si. Hinnie-chan měla pravdu, jsem jenom obyčejný zbabělec…
Prudce vyběhl z pokoje.

Našel ji na jejich místě. V lese, tam kde tolikrát…
„Hinata-chan…“ zašeptal.
„Nech mě na pokoji,“ setřela si slzy.
„Přišel jsi mě pozvat na svatbu?“
„Hinnie-chan… Já…“
„Ty co? Chceš snad, abych i popřála hodně štěstí s tou… s tou…“
„Svatba se ruší,“ přerušil ji.
„S tou… cože?“
„Nic se nekoná. Miluji tě, Hinata-chan…“ obejmul ji.
„Ale… jak…“
„Sakura čeká dítě s jiným.“
Tak proto…
„Takže co? Mám snad být jen nějaká náhrada? Nemůžeš mít ji a tak je Hinata dobrá, že? Táhni,“ Slzy jsou tak zrádné…
„To není pravda!“
„Jo? Ale že to tak vypadá… Čím to asi bude,“ ušklíbla se ironicky.
„Já… dobře, přiznávám!“ zařval znenadání.
„Jsem ten nejhorší idiot na světě… Jsem baka, hlupák, co si tě ani nezaslouží… Zbabělec, který si nedokáže přiznat svoje city a jen utíká… hloupý rádoby mstitel… Zaslepenec, který tě ale k zbláznění miluje! Hinnie-chan… já… já vím, že mě taky miluješ…“
Pousmála se.
„Proč bych ti měla věřit?“ zeptala se, mírně laškovně.
Tentokrát se usmál on.
„To tys mě přivedla…“ popadl ji do náruče.
„A já si teď odvedu tebe!“