Pod hladinou

Stojí na kraji skály
a bez rozmyslu skáče.
Odevzdaně hledí do dáli,
jak tam létá malé ptáče.

Užívá si volný pád,
s gravitací nemá potíže.
Na světě už není o co stát,
tak létá ve stavu beztíže.

Teď zvláštní prázdnotou padá,
za chvíli narazí do vodní hladiny.
I slunce se za obzor zdráhá,
když vidí na srdci jejím odřeniny.

Ty rány jsou od smutku,
od bolesti a nevyslyšené lásky.
Už podlehla svému zármutku
a na čele dělají se vrásky.

Už není, proč žít dál na zemi,
už zemřela i naděje.
Už nenalézá mezi hvězdami
tu šťastnou pro sebe.

Teď padá uklidňující temnotou,
už ani oči se životem nelesknou.
Už zapomněla na vesnici svou,
dříve tak milovanou.

Prošla temnou branou do vody,
tady ale ještě nekončí s životem.
Už derou se jí do mysli pochyby,
vzpomněla si na chlapce s jeho snem.

Ten jí na tváři úsměv vždy vykouzlil,
jak ráda by ho zase jednou viděla.
On se přece nikdy nevzdálil,
tak proč ona hloupá si to myslela.

Myslela si, že taky odešel,
jako dřív to udělal ten první.
Ale Naruto jako on nikdy nebýval,
byl prostě ode všech tak jiný.

Vždy vykřikoval, že se stane Hokagem
a ona mu to tak věřila.
Snila s ním jeho sen každý den,
ona to tak prostě cítila.

Už má chuť se se smrtí prát,
už sama dál jít dokáže.
Už na hladinu chce se drát.
Už ji voda nikdy nesváže.

Už našla mezi všemi těmi hvězdami
tu šťastnou pro něj a pro sebe.
Už dokáže žít dál na zemi,
už ví, kde se skrývá naděje.

Snad jí osud a přátelství pomůžou,
když hodlá se svou pochybností bojovat.
Snad se všichni kolem ní přemůžou
a pochopí, proč se životem chtěla skoncovat.

Snad jí dala sudička do vínku
bojovnost, lásku a naději
na nové začátky bez smutků.
Snad jimi propluje snadněji.

Tak dostala se na hladinu vytouženou.
S životem nekončí, bude dál bojovat
a to snad i ve chvíli beznadějnou,
jako ta, co ji musela překonat.