Nyu-Sou 2: 5

Půlnoční vyznání

„Už mě začínají bolet nohy,“ postěžovala si Hanabi, když už pár hodin skákali po větvích mohutných stromů směrem k mlžné.
„Utáboříme se, jen co najdeme vhodné místo,“ uklidnil jí Hideki a Konohamaru se na něj nakvašeně zašklebil. „Co je?“
„Hideki! Říkal jsem přece, že tu velím já, ne? A správný hokage musí něco vydržet.“
„Hokage možná, ale ty přece nejsi hokage. A neměl by –oprav mě, jestli se pletu- hokage jednat v zájmu ostatních?“ zarazil ho Hideki a oba se na sebe zamračili.
„Jak jsem řekl, velím tu já!“
„To si jenom myslíš!“
„Koukejte oba dva přestat!“ přehlušila je Hanabi a skočila mezi ně s vražedným pohledem. „Utáboříme se támhle na mýtině!“ ukázala prstem na nezalesněnou rovinku pod nimi.
„Dobře,“ pípli oba dva a bylo jasné, kdo je tu skutečným velitelem.
Začínalo se stmívat a obrysy tří mladých lidí tajemně osvětlovaly plamínky ohně, kolem kterého se posadili. V hustém lese, který je obklopoval, zavládla naprostá tma a děsivé ticho, které je doslova ohlušovalo.
„Mám hlad,“ zamračil se Konohamaru a pohladil se po kručícím břiše.
„Tady,“ hodil mu Hideki rýžový koláček, který vytáhl ze dna svého baťohu.
Konohamaru si v rukou otáčel rýžovou placku a potom se do ní vděčně zakousl. „Díky,“ poděkoval s plnou pusou.
„Pro tebe,“ podal Hideki další kousek Hanabi, která po vteřině váhání jídlo přijala.
„Jak daleko to vlastně bude?“ zeptala se, když spolkla první sousto.
„Těžko říct, když nevíme, kde je náš cíl. Může být stejně tak za mlžnou, jako pár metrů za náma,“ odpověděl jí Hideki.
Hanabi sebou trhla: „Snad si nemyslíš, že nás právě teď sleduje?!“
„A kdo tu má Byakugan, ty chytrá?“ reagoval okamžitě Konohamaru a zakroutil hlavou.
Hanabi ho ignorovala a sama pro sebe si pošeptala: „Byakugan.“ Oči jí obklopily tenké žílky a ona se pomocí svého kekkei genkai rozhlédla po okolí. „Nic tu není,“ oddychla si po pár vteřinách soustředění a všichni tři se uvolnili.
„Tak teda ty se chceš stát hokage, jako je Naruto, jo?“ zeptal se po chvilce přátelské diskuze Hideki.
Konohamaru, na kterého zřejmě působila ta mírumilovná atmosféra, s úsměvem přikývl. „Stejně jako Naruto, stejně jako můj děda.“
„Tvůj děda byl hokage? To jsem nevěděl.“
„Ne?“ přidala se Hanabi. „Přece třetí hokage.“
„Byl to úžasný člověk...“ řekl zasmušile Konohamaru.
„Věřím, že člověk, který jde pevně za svým a nevzdává se, jednoho dne dosáhne svého snu,“ opřel se Hideki o kmen stromu a sledoval těch pár hvězd, které nezakrývaly větve.
„A...A co je tvůj sen?“ ptala se Hanabi a nenápadně se k Hidekimu přiblížila.
„Myslím, že můj sen se už splnil. Jsem s lidmi, kterým můžu říkat přátelé a žiji ve vesnici, kterou můžu nazývat domovem.“
„Nic víc?“ překvapil se Konohamaru. „Žádný plány do budoucna?“
„Možná...“ připustil tajemně Hideki.
„Řekni nám, co!“ dorážela Hanabi, ale ani svým roztomilým výrazem ho nedokázala donutit.
„Když jsi tak zvědavá, určitě se s námi ráda podělíš o svůj sen,“ rýpnul si Konohamaru.
„No...No...“ vykoktala ze sebe Hanabi a zrudla tak, jak jen to je pro člověka možné. Mírně zašilhala na Hidekiho, který byl najednou moc zaměstnaný zkoumáním obsahu svého batohu.
„No co?“ chtěl vědět Konohamaru. „To jsem tu jediný, kdo myslí na budoucnost?“
„Hele,“ spustil Hideki, aby zarazil tenhle nepříjemný rozhovor. „To je teď jedno. Měli bychom jít spát, abychom mohli ráno pokračovat. Beru si první hlídku, dobrá?“
Souhlasili.
Hideki seděl před ohništěm a silou vůle se pokoušel neusnout. Nemůžu při své první hlídce usnout, říkal si sám pro sebe a rytím kunaie do země se snažil udržet se v bdělosti. Prudce otočil hlavou, když uslyšel šustění. Byl to jenom spacák, pomyslel si a našel zdroj hluku.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se.
„Ne,“ přikývla Hanabi a protáhla se. „Hlavou mi proudí tisícero myšlenek a já nedokážu usnout,“ zívla a odhrnula si pramínek tmavých vlasů z čela.
„Jsi si jistá? Vypadáš ospale,“ divil se.
„Hmmmm,“ protáhla ospale,“ nemyslím.“
„Dobře...“
„Vlastně jsem myslela, že bychom si mohli v klidu popovídat.... Když teď Konohamaru chrápe...“
„No... když chceš... a o čem budeme mluvit?“
Hanabi zrůžověla tak, jak to uměla jenom její sestra a kousla se do rtu.
„Ehm... Co takhle... Víš, zajímalo by mě, jak jsi mluvil o tom snu... Jaký je tvůj sen?“
„Tak o tom jsi přemýšlela?“ usmál se na ní a únava byla rázem pryč. „Víš, chtěl bych strávit zbytek života s lidmi, které mám rád a které bych mohl chránit. Něco jako...“
„Rodina...“ doplnila ho.
„Přesně,“ souhlasil a podíval se na ní. „A co ty?“
„Já...“ znovu se začervenala. „Vlastně bych taky chtěla strávit zbytek života po boku někoho, koho mám ráda.“
Oba dva se na chvíli zarazili a zadívali se na listovou klenbu.
„Víš, Hanabi... Mám tě rád,“ vyklouzla mu slova z úst dřív, než si to stačil rozmyslet a teprve teď, když sebou Hanabi překvapeně trhla, si uvědomil, co to právě řekl. „Ne, nemyslel jsem to jako.. ne že bych.. ono vlastně...“ zamotával se ve vlastních slovech, ale Hanabi ho rychle umlčela.
„Ty hlupáku,“ zasmála se a pomalu se přiblížila k jeho obličeji.
Neváhal ani zlomek vteřiny a políbil jí na jemné rty. Starosti se v tu chvíli rozplynuly a oba dva rázem zapomněli na svoje okolo, na misi, na ...
„Konohamaru!“ sykla Hanabi, když se od Hidekiho odtrhla.
Prudce otočil hlavu a všiml si, že jejich společník se až nebezpečně vrtí.
„Hmmmm,“ zamumlal Konohamaru a dezorientovaně se rozhlédl po dvojici.
Všechno ta radost, kterou na krátkou chvíli ucítil, zmizela a on byl víc, než kdy předtím naštvaný z Konohamarovi přítomnosti.
„KO-NO-HA-MA-RU!“ neudržel se a zamračil se na něj.
„Co je, idiote?“ otevřel Konohamaru oči a prudce si stoupl.
Chvilku si vyměňovali podrážděné pohledy, dokud nezakročila Hanabi: „Myslím, že je s hlídkou řada na mě.“