Anděl beze jména - 2.část

„Cože. A jak teda řekla, že jsem zraněn?“
„Napsala to na papír.“
„Aha.“
Doktor se s nim rozloučí a odejde.
Uplynuly dvě hodiny, takže jsou čtyři a holka nikde. Místo toho se tu stavila snad celá vesnice, ale ta holka ne. Otevřou se dveře a Sasuke zpozorní. Do pokoje vejde Sakura s kyticí růží. Dá mu je do vázy a sedne si na okraj postele. Sasuke se trochu šoupne.
„Jak ti je?“
„Doufám, že líp.“
„Doufáš? Prý jsi o něčem mluvil ze spaní.“
„Ano.“
„A o čem?“ Zeptá se Sakura v dojmu, že mluvil o ní.
„Už ani nevím.“ Řekne Sasuke, protože nechce, aby to věděla celá vesnice.
„Aha. Líbí se ti kytka?“
„Je nádherná.“
„Sama jsem ji kupovala.“
„Překvapivé.“
Do pokoje vejde sestra. Sakura se na ni otočí a Sasuke naznačí očima sestře, že by rád byl sám.
„Slečno, bohužel vám musím oznámit, že Sasuke má pro dnešek návštěv dost.“
Sakura kývne, dá mu pusu na tvář a odejde. Když odejde z místnosti, sestřička spustí: „Líbíte se jí.“
„Bohužel ano.“
Sestřička se usměje: „Je tu ta dívka, chcete s ní pořád ještě mluvit.“
„Jistě.“
„Přivedu ji.“
Sasuke kývne.
Za chvíli do pokoje přijde dívka, která mu pomohla.
„Je docela hezká.“ Pomyslí si Sasuke.
„Jsem Sasuke Uchiha.“
„Já vím.“ Napíše na papír.
„Jak to víš?“
„Slyšela jsem, jak se o tobě baví, a párkrát padlo i tvoje méno.“
„Aha. Jak jsi mě zachránila?“
„Šla jsem do vesnice a viděla tě ležet na zemi. Myslela jsem, že jsi mrtvý, ale když jsem se podívala blíže, viděla jsem, že dýcháš. Sebrala jsem se a běžela do nemocnice, tam jim to napsala a oni si spolu se mnou pro tebe došli a odnesli tě sem.“
Sasuke se nakloní k jejímu uchu a pošeptá: „Viděla jsi taky tu záři?“
„Žádná tam nebyla, asi jsi měl vidiny.“
„Možná.“