Tajuplná mise 1.

„Dále.“ Ozvala se odpověď na její ťukání, a tak tedy vešla. Šéf už na ní čekal.
„Jsi připravená na misi?“ pozoroval jí pozorně stařík sedící za stolem, jako by zvažoval zda je na misi dost vhodná.
„Jsem sensei.“ odpověděla tak dvacetiletá dívka, celá v černém jen okolo krku měla modrý batikovaný šátek s podivným vzorem.
„Dobrá, tohle předáš Hokagemu Skryté Listové vesnice. Pouze jemu, nikomu jinému a nikdo u toho nesmí být, je to víc než přísně tajné.“ uděloval poslední instrukce.
„Rozumím.“ Potom jí podal nějaký svitek, vzala si ho a schovala do jednoho cípu svého šátku.
„Otevřít ho můžeš jedině ty. A teď, teď bychom se měli rozloučit, Uraa.“ Stařík a dívka se objali a odešli do podivné místnosti, kde byla na podlaze umístěna ještě podivnější pečeť. Stařík zůstal stát ve dveřích, ale dívka si stoupla přesně doprostřed pečetě.
„Soustřeď svoji chakru do celého těla.“ poučoval stařík a začal tvořit pečetě. Uraa cítila, jak se z ní chakra pomalu začíná vyčerpávat, soustředila se tedy ještě víc na její shromažďování. Stařec něco vykřikla a ona vyčerpáním omdlela.

Do očí jí svítilo slunce a kámen jí studil do zad, pomalu se zvedla, bolely jí snad všechny svaly. „Takže se to podařilo.“ Řekla si v duchu „Ale kde to jsem?“ Rozhlédla se kolem sebe, všude byl jen les, ale na jedné straně se zdál řidší, šla tam tedy a objevila cestu. Chvíli uvažovala na kterou stranu se má vydat, ale nakonec si řekla, že cestou určitě někoho potká a zeptá se na cestu. Na konec se obešla i bez cizí pomoci, ukázalo se totiž, že šla správným směrem a k ránu dorazila do listové. Od jedné starší paní se dozvěděla, kde má zdejší Hokage kancelář a že je to nějaká Tsunade.
Došla až k budově, kterou ji babička popsala, kousek před vchodem potkala jakéhosi ninju. Byl vysoký, kolem hlavy měl omotanou ochrannou čelenku, tak že mu nebyly vidět vlasy a přes tvář se mu táhly dvě hluboké jizvy. Byl z toho typu lidí, kteří budí respekt už na první pohled. Uraa se rozhodla raději být zdvořilá.

„Dobrý den, nemohla bych vás na chvilku obtěžovat a poprosit vás o radu? Kde si tady mám dohodnout schůzku s Hokage-sama.“ rozpačitě se usmála, ale úsměv ji brzy zamrzl na rtech. Muž si jí prohlížel zkoumavým pohledem, kterým jako by viděl přímo do duše. „Mohu vám jí zařídit, pojďte se mnou. Jaké je vaše jméno?“
„Uraa Shakra.“ odpověděla stručně, obávajíc se, že by mohla dalšími slovy vzbudit nežádoucí pozornost.
„A copak Tsunade-sama chcete?“ zeptal a pokynul jí, aby vešla do nějaké místnosti.“Posaďte se prosím. Tak tedy, proč potřebujete mluvit s Tsunade-sama?“ sednul si naproti ní na stůl, nemálo jí to připomínalo výslech.
„ Mám pro Hokage-sama dopis.“ Odpověděla opět stručně.
„Dopis, tak to mi ho můžete klidně dát, předám jí ho a odpověď vám ihned přinesu.“ Řekl zdánlivě bezstarostně, ale zkoumavě se na ní díval, právě ten jeho pohled jí byl velmi nepříjemný a stresoval jí.
„Musím dopis předat osobně.“ Řekla zdánlivě klidně, i když věděla, že zdárný konec je v ohrožení.
„Aha a od koho je ten dopis, budu to muset Hokage-sama ohlásit.“ ptal se dál a díval se na ní tak upřeně, že si měla chuť sáhnout na šátek a ujistit se jestli je svitek v pořádku, ale včas se ovládla.
„To vám nemohu říct.“ pevně mu pohlédla do očí, začínala ztrácet trpělivost.
„Opravdu? To je nemilé a odkud jste vlastně přicestovala?“ i tentokrát to byla zdvořilá otázka, ale tón hlasu byl o poznání příkřejší a naléhavější.
„Z daleka.“
„Rád bych věděl z které země.“ mírně se naklonil nad stůl, srdce jí začalo bušit mnohem rychleji než-li normálně. ´Uklidni se, musíš splnit svou misi.´to jí dodalo odvahy k další odpovědi. „To vám také nemohu říct.“ dalo jí to dost práce a sebeovládání, aby neutekla tomu jeho propalujícímu pohledu, chtěla utéct nebo alespoň začít křičet, aby jí pustil konečně k Hokage a přestal na ní tak civět. Nemělo by to ovšem žádný účinek.
„Budete mi to muset říct, jinak se k Hokage-sama nedostanete.“ pomalu vstával od stolu, „Vlastně se nedostanete ani od tud, máme tu momentálně pohotovostní stav, rozhodně si nemůžeme dovolit nechat po městě pobíhat někoho jako jste vy.“ pomalu obcházel stůl až došel za ní, téměř cítila jeho dech na svém krku.
„Zvláštní šátek.“ prohlásil a dotknul se jejího šátku, aby si ho blíže prohlédnul, už chtěla ucuknout a jednu mu vrazit, ale prohlížel si opačnou stranu než byl svitek, tak na něj, s velkým sebezapřením, upřela chladný a varovný pohled, nikterak to radši nekomentovala. „Tak prozraď mi odkud jsi a kdo tě posílá, já to nikomu neřeknu, kromě Tsunade-sama ovšem.“ řekl naprosto normálním dokonce i vlídným hlasem. Už, už chtěla odpovědět, včas se však zarazila. ´To nemohu! Nesmím zkazit misi!´.
„Je mi líto, ale nemohu.“
„Budeš muset a když to nepůjde po dobrém…“ udělal efektivní pomlku a stoupnul si za stůl opřel se o něj, naklonil se až těsně k její hlavě a výstražně jí zasyčel do obličeje „půjde to určitě po zlém.“
Ta slova, ten zvuk! Málem se jí zastavilo srdce, po těle jí přejížděli ledové vlny strachu, div se netřásla.