Nejsilnější Hokage

Byla hluboká noc. Mraky zakrývaly měsíc a hvězdy. Nepřátelské ležení bylo obehnáno dřevěnou palisádou, kde svítilo pár pochodní. Stráže se střídaly v pravidelných intervalech. Nebylo možné zbavit se jednoho strážného, aby to neupoutalo pozornost jeho kolegy.
Klon už nemohl nic zjistit, tak se rozplynul.
„Moje první mise obtížnosti A. Primární úkol je ukrást tajné dokumenty o rozmístění nepřátelských jednotek na hranicích naší země. Sekundární, zabít velícího této základny. Tak jdeme na to.“
Minato si nasadil masku jednotek Anbu a složil prsty do pečeti.

„Nevim proč máme hlídku zrovna my dva. Měli jsme ji přece i včera,“ Bědoval jeden ze strážných.
„To víš, neměli jsme udělat ten průser s jídlem...,“ otočil se druhý, aby típnul cigaretu. „Ale i přes to...“ Kunai mu proklál hrdlo. Jeho společník již ležel na zemi mrtvý.
Minato odnášel mrtvoly do stínu: „Pěkně rychle a čistě.“
Sám se potom plížil ve stínech, než se dostal nepozorovaně do stanu tamního velitele. Zabodl kunai přesně do krku. Místo výstřiku krve se muž rozplynul.
„Klon?“
Kolem stanu se začalo zvedat mnoho stínů.
„Past!“ sykl blonďák. „Katon, Goukakyuu no Jutsu!“
Ohnivá koule vystřelila ze stanu a smetla s sebou tři protivníky. Několik desítek ninjů zaútočilo na stan. V domnění, že je nepřítel již mrtvý, povolili útočníci na obraně. Minato díky teleportaci likvidoval jednoho člena tábora za druhým. Nikdo nevěděl, odkud to přichází. Byl jako stín. Jeho útoky byly rychlé a nepředvídatelné jako blesk. Nakonec zbyl pouze sám vůdce tábora.
Namikaze si sundal zakrvácenou masku členů Anbu: „Co jste tou pastí sledovali?“
„Věděli jsme, že nám chcete ukrást dokumenty, a tak jsme připravili past. Chtěli jsme toho zloděje z Listové chytit a vyslýchat, abychom sami zjistili, kde jsou vaše pozice. Nikdy by nás ale nenapadlo, že má Listová někoho jako ty!“
Několik shurikenů vyrazilo na blonďáka. Ten je s přehledem odrazil a zazubil se: „Nic lepšího nemáš?“
Vrhl svůj kunai na nepřítele, který si stačil jenom zakrýt tvář. Minato se před něj teleportoval, chytil svůj kunai a velitele tábora praštil do obličeje.
„Ty spisy o postavení vašich hlídek tu nejsou, že?“
Velitel se začal smát: „Ne!“
Dostal další ránu, tentokrát do zubů a několik mu dokonce i vypadlo.
„Tak to tě odvedu do vesnice, kde nám všechno pěkně povíš. Do té doby neumřeš.“

Zajatec se podíval se zájmem na Minata: „Co to bylo za Jutsu s kterým jsi zmasakroval všechny moje muže?“
„Moje vlastní nové Jutsu. Nechtěl bys ho ještě naučit?“
„To by bylo fajn,“ usmál se velitel.
„Jdi!“ kopnul ho Minato, aby šel rychleji.
Vezeň se usmál: „Abys nebyl překvapený. V tomhle lese se nachází celá naše jednotka. Nejsou to žádní amatéři. Zabijou tě.“
„Jsme ve válce. V každém lese je několik nepřátelských hlídek a mimoto, ty si myslíš, že by mě moje vesnice poslala samotného?“
Utáhl mu pouta ještě víc a přidal do kroku.

Po hodině cesty se v lese něco změnilo. Všechny zvuky zvířat ustaly. Začaly se objevovat první mrtvoly. Snad padesát mrtvých těl nosící čelenku Kamenné vesnice.
Jeden mladík dosud žil a utíkal k dvěma právě se přibližujícím osobám. Jakmile udělal pár kroků, slabě svítící meč mu projel břichem.
„Meč Kusanagi,“ sklonil Minato hlavu.
„T-to není možné. Celá jednotka je zmasakrovaná! Kdo to mohl udělat?“
Mraky odhalily nehybná těla. Minatův vězeň se mohl podívat na to, jak jeho lidi byli zmasakrováni. Kousky těl se válely všude... ruce, nohy. Otisky krvavých rukou na stromech. Tváře v děsivé grimase těsně před smrtí. Měsíc neodhalil jenom mrtvá těla, ale taky toho, kdo jim to udělal. Jediný muž.
„Namikaze...“
Nesnášel ten syčivý hlas.
„Orochimaru,“ uklonil se Minato. „Byla to past, ale mám jejich velitele. Ve vesnici z něj dostanou všechny potřebné informace.“
„C-co jste v-vy z Listové zač? Takové stvůry!“
„Ha-ha-ha! Takový červ! Nejradši bych ho hned zabil jako ty ostatní nicky tady,“ Orochimaru se olízl. „Pojďme!“
Minato se tázavě podíval na Orochimara: „Zabil jsi je všechny?“
„Nikoho jiného jsem tu nenašel.“ Zase ten syčivý zvuk.
Kapitán klesl na kolena: „Bože.“
Otočil jednu z mrtvol: „Ty jsi zabil celou červenou skupinu. Co dělali tady?“
„Pohni!“ škubl Minato pouty.
„Nebyli moc silní,“ usmál se Orochimaru.
„O to nejde...“
Vězeň se na chvíli odmlčel.
„Dělali na jednom experimentu, který nám měl pomoci ve válce. Neporazitelného vojáka..., ale jak to tak bývá, něco se nepovedlo. Ten muž, který podstoupil všechny přeměny...“
Sannin se pousmál: „Pohádky.“
„Ne, je to monstrum. Povedlo se nám z něj udělat prvotřídní vraždící stroj, ale nepřijímal žádné rozkazy. Byl naprosto neovladatelný a zabíjel na potkání.“
„Na to, že je to tajný projekt vaší vesnice jsi moc výřečný,“ přinutil blonďák vězně k dalšímu pochodu.

Po necelé půlhodince pochodu se začala objevovat další těla.
„To jsem nebyl já,“ zastavil se Orochimaru.
Těla byla roztrhána na kusy.
„Tohle byla jednotka, která vás měla zastavit...“ zachřestil vězeň pouty.
„Zmasakroval jsem úplně jinou. Jaká to smůla,“ sykl Orochimaru. „Počkejte tady, půjdu zjistit co se stalo.“
„Experiment? To bych rád prozkoumal na vlastní oči. Doufám, že to bude něco zajímavého co se mi bude hodit...“
Orochimaru procházel temným lesem. Všude se válely kusy těl, když v tu vycítil přítomnost ještě někoho.
Několik kunaí vletělo do křoví.
„Vylez!“
Ze stínů vyskočila shrbená postava, kdyby se narovnala, mohla mít kolem dvou metrů. Ruce jí dopadaly na zem. Oči jí červeně žhnuly.
Orochimaru začal dělat pečetě, avšak nic se nestalo.
„Chápu, nejde používat ninjutsu. Zajímavé... Ani genjutsu?“
Obluda se přiblížila k Orochimarovi a napřáhla ruku.
„Nemůžu se hýbat! Co je to? Namikazeeeeee!“

„To je Orochimaru,“ oodíval se Minato směrem, odkud přicházel křik.
„Je po něm. Už teď jsme mrtví!“ klesl vězeň se zoufalstvím na kolena.
Namikaze ho za velkých protestů uvázal k jednu ze stromů a sám se vydal po Orochimarově stopě. Běžel temným lesem, větve ho šlehaly do obličeje a pach krve byl všude. Už viděl Orochimarovo tělo. Chtěl se k němu rozběhnout, ale nemohl.
„Paralýza?“
Otáčel hlavu na všechny strany. Uslyšel za sebou kroky, ale nemohl se otočit. Funění příšery se stále přibližovalo...