Ale je čas jít dál...

Ták... a je tu další z mých nechutně romantických povídek...

Sakura stála před otevřeným oknem a dívala se na temné noční nebe… byl nov, čas, kdy měsíc nezáří…
Povzdechla si, a slzy se jí začaly kutálet po tvářích… pevně stiskla starou fotografii v ohmataném rámu…
Starý tým sedm… staří přátelé, stará láska…
Čtyři postavy, dvě se tvářily nevraživě, dvě se usmívající…Ale kdepak ty staré časy jsou…?

Musíš se pomstít… Zabít jistou osobu…
Další a další slzy padaly na sklo fotografie… tvořily malé loužičky, přes které vypadaly obličeje jejich týmu jako pouhé karikatury…
Karikatura… ano. To je to, co zbylo z jejich vztahů. Napodobenina přátelství… Vztah plný zběsilého hledání a útěků… touze po vítězství… které každý měl jiné. Kdo nakonec to své získal? A mohl vůbec někdo vyhrát?

Nechal jsi mě tu samotnou… přestože jsem ti řekla, že tě miluji… bylo ti to lhostejné… pro tebe už láska nemá smysl… Nebo pro tebe nemám smysl já? Byla jsem pro tebe jen malou holkou… přívažkem, který překážel při plnění misí.
Už taková dávno nejsem. Změnila jsem se… ale to ty nevíš. Nikdy jsi mě nemiloval, nikdy jsi mě neznal. Ani jsi o to nestál…
Láska. Jsi schopen něco takového vůbec ještě cítit? Vím, žes to cítil. Miloval jsi svou rodinu. Tak moc, že to prostě nemůžeš nechat na pokoji… pomstít je, to je tvoje povinnost.
Ty přece víš, že mezi věci, za které stojí za to žít, patří právě láska a přátelství… žiješ právě proto, pro lásku ke své rodině… pro svou potřebu ji naplnit. Dokázat, že nejsi slabý.
Ale přesto ses nenaučil, že každý může začít znovu… ustrnul jsi v minulosti… a budoucnost vidíš tak, jak musíš. Chceš muset.
Tvá budoucnost je v nenávisti… v pomstě, ve vítězství. Toužíš dát svému přežití smysl, chceš konečně být tím, který vyhraje… tím nejsilnějším, kterému nic nemůže ublížit… a který už nikdy nikoho drahého neztratí.
Neztratí, protože nikoho takového mít nebude.
Proč chceš takhle žít?
Věčně sám… bez týmu...
Beze mě.

Mnohokrát jsem ti dávala najevo, co k tobě cítím… A toho dne, cos odešel, jsem ti to dokonce řekla… Velká slova malé holky, řekl sis… Nebo možná ani to ne - tys měl přece na starosti mnohem důležitější věci, než jsem byla já…

Už je to spousta let. Celé roky těchto myšlenek, těchto otázek… Roky, které plynuly stále stejně…
Častokrát jsem takhle stála a zírala na noční nebe… jako by mi mohlo dát odpověď na moje otázky. Ale ono mlčelo.
Znovu a znovu jsem v noci plakávala do polštáře a doufala… Snila jsem nádherné sny o těch dávno ztracených dobách, kdy náš tým podnikal různé mise… O těch časech, kdy jste se s Narutem dohadovali, kdo je silnější... časy nebezpečných misí… kdy jsme se ale mohli na sebe spolehnout, my - Tým 7… a jsem znovu šťastná. Falešně šťastná.
Protože pak jsem se vždy probudila, a zjistila, že to byl jen sen… nic víc, ale taky nic míň…a bylo mi do pláče, ale přesto jsem musela vstát a čelit dalšímu dni, už přece nejsem malá holka…

Z našeho týmu jsme zbyli už jen já a Naruto. Naruto, který mě svými vtípky vždy rozveseloval, chránil mě a doháněl mě k šílenství svými neustálými pokusy o sblížení… které jsem vždy samozřejmě okamžitě odmítla, přece – milovala jsem tebe.

Vím, že dnes to bude stejné, jako u mnoha předešlých nocí, Sasuke. Znovu obrátím svou mokrou tvář do polštářů a nechám své představy plynout směrem, jakým samy chtějí…
Znovu se probudím a uvítám nový, zářivý den v mém životě… a znovu budu stát tváří v tvář Narutově otázce, jestli s ním půjdu na rande… jako obvykle.
Ale něco bude přece jinak. Rozhodla jsem se, že tentokrát bude moje odpověď kladná.
Ano, vím, že to ode mě možná zní neuvěřitelně, já a on… Ale… on tady pro mě byl vždy. Byl skutečný, ne jako ty, který jsi pouhým snem, něčím, co nikdy nebudu mít.
Sny se žít nedá, je čas otevřít oči a jít dál…
Víš, Sasuke, v mém srdci budeš mít už navždy své místečko… Jako vzpomínka na něco, co sice bylo nesmírně bolestivé ale přitom tak krásné… jako vzpomínka na mou první, nenaplněnou, nesmělou jednostrannou lásku.
První, ale ne tu pravou…
Je čas jít dál…