Ptáče (HinaNaru)

Jednorázovky mě prostě baví Tahle sice nic moc, ae když sem jí už napsala, tak proč jí sem nedát

Na obloze poletovala hejna ptáků, viděly toho mnoho, mohly by převypravovat osudové příběhy obyvatel ninja světa. Jeden příběh za druhým, každý se jim ukládá v paměti a pak je předávají po další generace. Vyprávějí je svým ptáčatům jako pohádky na dobrou noc a každý den je to vždy jiný příběh.
Vyprávějí jim, jaké to bude, až budou moci létat i oni a budou z výšky pozorovat lidské příběhy, které končí jak smutně, tak šťastně.
Jednoho dne, dne kdy ptáčata byla konečně schopná létat, stoupla si všechna do řady, byla připravena skočit ze stromu, ať už to dopadne buď vzletem, a nebo tvrdým dopadem na zem.
Skočila všechna najednou a v hlavě měli pořád větu, kterou jim maminka neustále opakovala: „Nikdy nezapomeň na příběhy, která jsem ti vyprávěla“.
Jednomu ptáčátku tato věta pořád probíhala v hlavě a přitom zapomnělo na to, že by mělo létat. Bylo však příliš pozdě. Dopadlo přímo na tvrdou zem vedle Hinaty, která trhala pod stromem květiny.
Ptáče na ní kouklo svýma očima plnýma bolesti a Hinata si ho vzala domu, kde se o něj starala.
Každý den mu vyprávěla o svém miláčkovi, se kterým se už neuvidí. Bylo to, jako když mu maminka každý večer vyprávěla příběhy. Tento příběh si byl velmi podobný se všemi příběhy, co kdy slyšel, příběh o dříve velmi šťastně rodině. Hinatina láska, její vysněný muž, šel na velmi nebezpečnou misi, a i přesto, že věděl jak jato mise těžká, vydal se jí splnit. Vždy si věřil, že vše zvládne, nic pro něj nebylo problémem. Hinata vždy plakala, když ptáčátku vyprávěla svůj příběh a ptáčeti se každé slovo, co říkala, něco připomínalo. Příběh, který mu maminka tehdy vyprávěla. Zdálo se, že to byli ty samé osoby, ten samý problém a stejné úmrtí, vše do sebe zapadalo. Určitě to byl ten příběh, co znal.
Ptáče tiše zapískalo a Hinata si ho vzala do ruky. Pohladila ho po hlavičce a ptáček jí vyskočil na rameno a cosi jí broukal do ucha. Hinata mu bohužel nerozuměla.
Ptáček seskočil na stůl a smutně si položil hlavičku na její ruku. Hinata vůbec nevěděla, co jí tím chce naznačit. Vzala ptáče do ruky a odnesla ho do uměle udělaného hnízda. Druhý den ráno slyšela jakési hlasy. Nevěděla, odkud ty hlasy jdou, a tak se podívala z okna, tam nikdo nebyl. Byli tam jen ptáci na stromech. Pak uslyšela velmi hlasitý hlas, říkal něco o Narutovi.
Hinata se rychle rozběhla za hlasem a její zdroj byl u ptáčátka, které našla. Netušila, proč rozumí tomu, co říká, netušila, jak zná jeho jméno, když se mu o jeho jménu nezmínila. Ptáče si konečně oddychlo, že mu rozumí. Dalo jí dar rozumět ptákům, mohlo si s ní konečně povídat a ona bude rozumět. Jediné co jí nešlo do hlavy, bylo to, jaktože zná jeho jméno. Ptáče jí vysvětlilo, jak to chodí v ptačím světě a Hinata dala poté ptáčeti jméno Naruto.
Každý večer si spolu povídali, ptáče jí povídalo další příběhy, co mu říkala maminka. Hinatě to připomínalo dřívější večery, když seděla s Narutem u stolu, držíc se za ruce a povídali si spolu o tom, jak jednou budou mít děti, pořídí si psa a budou jedna velká rodina.
Ubíhaly roky a roky. Z ptáčete se už stal pták a pozoroval příběhy ostatních, večer se pak vrátil k Hinatě a vyprávěl jí, co dneska viděl. Ptáček teď opravdu zastupoval roli Naruta, každý večer se vracel a povídal si s Hinatou. Tohle Hinatě po celý roky, co byla bez Naruta chybělo. Teď už byla šťastná. Jednoho večera čekala několik hodin, až její věrný ptáček přijde. Nikde nebyl a místo něj do okna přiletělo bílé pírko. Hinatě začaly téct slzy po tváři a uvědomila si, že už její ptáček nebude moci sbírat další příběhy, jeho život už je u konce. Založila si pírko do jeho hnízda a vzpomínala na ty časy, co s ním zažila. Uvědomila si, že on byl úplně stejný jako Naruto, měl stejnou povahu, stejný styl mluvy, byl to NARUTO! Tohle jí do očí nahrnulo mnohem více slz, když si uvědomila, že všechen čas trávila s jejím Narutem a nevěděla o tom.