Ztracená láska

Ztracená láska
„Já ji...miluji“? zašeptal chlapec a v hlase mu zazněl náznak překvapení.
„Ale...proč? To nedává smysl. Já nejsem schopen milovat. Ani jako přítele, ani jako lásku. Jediný, koho jsem měl rád byl Naruto, že? Ale proč ona? Pořád mě jen otravovala. Dolejzala za mnou a křičela „Sasuke-kun“. Pamatuju si to velmi dobře. Ale co bych dal zrovna v tuto chvilku, kdyby to vyslovila znovu? Třeba i naposledy s něhou zaznívající v jejim hlase.... Asi jsem se opravdu pomátl“, pomalu vstal a vystavil tvář slunečním paprskům, před kterými musel přivírat své oříškové oči.

„Ještě stále ho miluješ“? zeptala se dívka s modrými vlasy.
„Já ti ani nevím. Naruto se za nim pořád žene s vidinou společného přátelství. Začínám ale pomalu pochybovat, jestli o to Sasuke vůbec stojí. A řekla bych, že to napadlo i Naruta.“ Odpověděla růžovovlasá dívka a posadila se do rozkvetlé louky. Nechala, aby slunce hladilo její sametovou pleť.
Pohlédla k obloze a najednou ucítila pocit, jako by na ni hleděli ty oříškově hnědé oči...Jako by se vpíjeli do jejích.
„To je nesmysl“ pomyslela si dívka a otočila se ke své společnici. Právě včas, aby zaregistrovala její odpověď.
„To proto je teď tak smutný? No.. Hm.. Sakuro? Nemohla by jsi s ním prosím promluvit? Já bych to udělala sama, ale víš, jak na tom jsem, ne....“?
„Dobře, že jsi to ty..“ odpověděla Sakura a připoměla si Hinatiny pokusy navázat řeč s Narutem. Vždy to dopadlo katastrofálně a i teď, když už dávno nejsou dětmi, Hinata před Narutem nedokáže vyloudit kloudné slovo.
Stále měla ale pocit, jako by ji sledovalo slunce. Opět na něj znepokojeně pohlédla. Nesmí se nechat rozhodit vzpomínkama na Sasukeho. Ne teď, když ji Naruto potřeboval. S těmito myšlenky se donutila opět sledovat rozhovor s Hinatou.

„Bude mě ještě chtít“? napadlo černovlasého hocha který stál před svou rodnou vesnicí. Před domovem, který mu dal tolika radostných vzpomínek, stejně jako bolestivých.
„Jestli ne, tak ji donutím“ pomyslel si a vyrazil vpřed s úsměvem a představou, jak jeho milovaná asi zareaguje na jeho přítomnost.

„Ah, Sasuke“ zašeptala Sakura a se slzami v očích hleděla na krajinu utopenou v měsíční záři.
„Kdyby jsi tady byl, byli bysme spolu? Bylo by to pro nás dva novým začátkem? Počkat,Naruto tě taky chce vidět. Nejspíše víc než já. Ale chceš ty vidět jeho? Koho chci raději? Naruta, který nikdy nezradí a položí za mě život?
Nebo tebe, Sasuke, mstitele, který ztratil svůj smysl života zavražděním Itachiho? Vím, jsi to ty a bohužel vždy budeš, že?“ hlavou se jí honily myšlenky a představy. Najednou jí ale ze snění vyrušil stín. Kradl se neslyšně potemnělou Konohou a stále více se přibližoval k jejímu oknu. Když doufala, že by mohla spatřit tvář nočního vetřelce, postava vyskočila na střechu jejího domu.
„Kdo to může být? Zvláště dnes, když celý den pršelo. To neví, že je to nebezpečné?“ mumlala si rozlobená Sakura a chtěla jít vykřiknout na neznámého.
“Ale co když to je on“? blesklo jí hlavou.
„Nesmysl“ okamžitě zavrhla tu dosti nepravděpodobnou, ba dokonce možná nemožnou myšlenku. V srdci ji ale stále zněla ozvěna „co když“?, kterou tam zanechala slepá naděje a láska.
Vydala se tedy raději na střechu, aby se přesvědčila na vlastní oči.

Viděla ho? On jí totiž ano. Vypadala krásně, jak seděla vykloněná z okna se zamyšleným pohledem upřeným do dály. Myslela na něho? Možná ano, možná ne.
Bude na ni čekat na střeše. Třeba do konce života.

„Kdo je to“? vykřikla Sakura chvějícím se hlasem. Postava byla zahalena v černém plášti. Pomalým krokem se k ní přibližovala.
„Nechoďte blíž, nebo se budu bránit“ vykřikla Sakura a už už se chtěla postavit do obranného postoje. Když v tom najednou..
„Braň se jak chceš, ale mě neutečeš“ promluvil sametový hlas.
„Sa...suke“? zašeptala ohromená Sakura. Doufala, ale nevěřila. A teď tu stojí před ní. Co má dělat?
„Sakuro. Kdyby jsi věděla, jak jsem snil o tom, že ještě alespoň jednou uslyším své jméno vyjít s tvých úst“ zaúpěl zastřeným hlasem Sasuke a vrhl se k Sakuře. Ta byla chvíli ohromena, ale poté se rozběhla Sasukemu naproti.
„Miluju Tě, Sakuro. Tak moc.“ šeptal Sasuke a chtěl obejmout Sakuru.
Už ji téměř držel, když mu podklouzla noha.
Sakuře se rozšířily zorničky.
„Sasukeee“ vykřikla a natáhla ruku, aby ho ještě zachytila.
Bylo pozdě. Sasuke zemřel nárazem na dlažbu chodníku. Sakuřin strastiplný výkřik prořízl noční,ničím nerušenou idilku.
„Sasuke“ vzlykala. „Miluju Tě, slyšíš? MILUJU TĚ“ slzy jí nekontrolovaně stékaly po tváři. Ale Sasuke ji neslyšel. Odešel navždy. Ale odešel s úsměvem na rtech. Vždyť osoba, kterou tolika miloval naposledy zašeptala jeho jméno s tou toužebnou něhou v hlase.

Já vím, že to nic moc nebylo, ale nakonec jsem to sem hodila (i když jsem dost dlouho přemýšlela jestli mám, nebo ne...)