Snaha dodržet slib

Tak jsem napsala další jednodílnou povídku. První jsem chtěla, aby byla smutná. Jenže z toho vylezlo cosi nezáživného s divným koncem. No nevadí. Nechce se mi to předělávat Snad to aspon někdo bude číst

„Myslíš to vážně? Opravdu se chceš jít-“
„Už jsem rozhodnutý. Copak si nepamatuješ, co jsem kdysi slíbil? Já své sliby plním,“ Zapřísáhnul se už po několikáté blonďatý chlapec. Usmál se na dívku s dlouhými fialovými vlasy a políbil ji na čelo.
„Ale ona tady přece není. Nemusíš jít hned,“ Pokoušela se to nějak chlapci vymluvit, aby nemusel tak rychle odejít.
„Právě proto musím jít už ted',chci, abych se vrátil ještě před tím, než přijde ona. Slíbil jsem jí to,“ Řekl blonďatý chlapec naposledy, políbil dívku na čelo a rozběhl se k bráně. Tam se zastavil a otočil se směrem k dívce. Usmál se a zamával jí. Pak se ještě pořádně rozhlédl po vesnici.Co když se už nevrátím?Napadlo ho a po zádech mu přejela husí kůže. Pak se otočil, zaplašil záporné myšlenky a vyběhl.
Cesta byla tolik známá. Tolikrát se na to místo chodil dívat a tolikrát se snažil vymyslet nějaký plán. Až teď se mu to povedlo. Uplynuli další dva roky a byl poměrně zázrak, že ten slizký chlápek s hadím jazykem ještě nevyměnil svou tělesnou schránku za novou. Pro blonďatého chlapce to znamenalo jen jediné. Naděje.
Cesta nebyla nijak lehká.Ten slizák si uměl vybrat dost zapeklité schovávačky, ale pro blonďatého chlapce nebylo nic překážkou. Přece tuhle trasu šel už tolikrát.
Nakonec se přece jenom na rozlehlé poušti u keříku objevila blonďatá hlava. Chlapec se oparně plížil k namalovanému kolečku v písku. Byla to jeho značka. Po dlouhém hledání úkrytu a vchodu do něj si tam udělal značku, aby se příště neztratil.
Pomaličku se připlížil ke kolečku. Opatrně stiskl písek pod sebou a kolečko se jemně propadlo. Chlapec začal potichu, ale rychle dírku zvětšovat tak, aby se do ní vlezl. Písek se mu dostával pod nehty a dřel mu prsty. Chlapcovi to však nevadilo. Měl na rukách tvrdou kůži od tréninků.
Trénoval jen kvůli jednomu chlapci. Od mala se snažil, aby se mu vyrovnal. Chtěl, aby ho všichni uznávali tolik, jako jeho nejlepšího kamaráda. Chtěl uznání i od něj. To si ze všeho nejvíc přál. Jak asi zní chvála od bratra? Od nejlepšího kamaráda? Může ho považovat, jako svého bratra? Dovolí mu to? Aspoň na chvíli si myslet, že je jeho bratr. Aby věděl, jaké to je. Aspoň na malý okamžik.
Konečně se mu podařilo otvor zvětšit tak, aby v něm proklouzl. Ještě se rozhlédl kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje a pak opatrně a tiše vklouzl do země.
Dopadl jak nejtišeji uměl. Všude kolem něj byla tma. Blonďatý chlapec vyčkával, než si přivykne na tmu. Pomalu se kolem něj začala rýsovat temná místnost. Chlapec se přitiskl ke zdi, kdyby tam náhodou někdo byl. Nebyl. Byl tam jen stůl a jakási židle. Chlapec podle vrstvy prachu a nepořádku usoudil, že tahle místnost je nepoužívaná. Přiklekl tedy k zemi a vybalil si všechno své vybavení. Pečlivě je prohlédl, jestli mu nic nechybí a pak si to zase sbalil a tiše se vydal ke dveřím, které se rýsovaly přímo před ním.
Vzal za kliku a lehce pootevřel. Dveře neúprosně zavrzaly. Chlapec přivřel oči a chvíli čekal na nějaký zvuk z opačné strany dveří. Nic však neslyšel a tak se pokusil znovu otevřít dveře. Ať dělal co dělal, dveře vrzaly tak silně, že i blonďatému chlapci stávaly chlupy na hlavě. Nedalo se nic dělat. Jeho utajení tak skončilo velmi rychle. Vyběhl na chodbu, co byla za dveřmi a rychle se rozhlížel kolem sebe. Nikoho nespatřil a tak se vydal směrem, kterým si myslel, že vede přímo k jeho nejlepšímu kamarádovi. Za ten rok to měl odposlouchané z vrchu pouště. Často slyšel hlasy. Nešlo jim však rozumět. Stěny jsou dost silné, že by normální člověk neslyšel nic. Jenže blonďatý chlapec měl liščí uši. A podle zvuku hlasů ho napadlo, že v těch místech se musí nacházet všichni.
Rychle doběhl k dalším dveřím. Zastavil se a naslouchal. Slyšel malé cupitání, ale jinak nic. Pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Uvnitř bylo plno krys a potkanů. Chlapec musel dávat pozor, aby na nějakou myš nešlápl. Uvnitř místnosti byly také počítače a spousta kabelů. Stála tam také obrovská skříň. Chlapec váhal, jestli se má do ní podívat nebo ne. Jeho zvědavost byla dost silná, jenže pudy na záchranu kamaráda a zbytečného neriskování a nezdržování se byly silnější. Otevřel další dveře a točitá chodba ho zavedla k obrovské bráně. Bez rozmyslu do ní strčil a brána se prudce otevřela. Chlapec nečekal tak rychlé otevření. Čekal, že tak velká brána se bude těžko otevírat, jenže tentokrát se jeho smysly spletly. Vletěl přímo do jakéhosi sálu a praštil sebou o zem. Za letu si všiml, že tam byly zapálené pochodně a po bocích u stěn stály nádoby plné roztoků ve kterých byly zvláštně zmutované věci. Naruto byl tím pohledem na nádoby tak uchvácen, že si nevšiml kdo všechno je v místnosti.
„Jdeš právě včas. Už jsem na tebe čekal,“ Ozval se do ticha tak protivný, vlezlý a vysmívající se hlas největšího slizáka, kterého chlapec znal.
Polekaně zvedl hlavu a v jeho očích se zalekly slzy. Jeho kamarád byl připoután ke zdi.Nohy mu vysely dolů, kde je měl svázané provazem a provaz přitlouklý ke zdi. Ruce na tom byly stejně nad hlavou.V očích blonďatého chlapce se odrážel hněv, zármutek, zklamání a zoufalství.
„Ale né. Neboj se.Není mrtvý. Teprve ho čeká má výměna,“ Řekl výsměšně Orochimaru.
„Né!Okamžitě ho sundejte!!!“ Vykřikl blonďatý chlapec.
„Tak si to zkus,“ Pobídl ho šedovlasý kluk v brýlích.
Blonďatý chlapec neváhal a přiběhl ke svému kamarádovi. Začal tahat za provaz. Tahal a škubal. Křičel a plakal. Kousal se trhal. Avšak provaz byl silnější než chlapcova síla a vůle.
Jeho kamarád konečně zvedl hlavu a podíval se bloďatému chlapci do očí.
„Naruto.. měl si pravdu,“ Řekl a stekla mu slza.
„Neměl jsem se nechat svézt a jít za ním. Omlouvám se,“ Řekl a položil si hlavu na Narutovo rameno. Naruto plakal. Pak jemně pohladil svého kamaráda po vlasech.
„Dost toho litování! Copak jsem ti nedal sílu na tvou pomstu?“ Vykřikl Orochimaru.
„Orochimaru-sama. Prosím uklidněte se,“ Přiběhl k němu šedovlasý brýlatý chlapec.
Orochimaru ho jen odhodil. Přiběhl k Narutovi a vší svou silou ho svázal ke zdi. Měl co dělat, protože blonďatý chlapec se bránil. Nebyl však tak silný, jako když byl tělem Kyuubyho. Vzdal se ho a potlačoval celou svou silou. Měl jen jeho smysly. Ty mu však byly teď na nic.

***
Dva chlapci byli přivázáni vedle sebe na zdi. Jeden plakal. Druhý litoval. Jeden se proklínal. Druhý se nenáviděl. Jeden prosil o odpuštění. Druhý žádal o radu.
Oba byli naplněni zoufalstvím. I přesto jeden chlapec zvedl hlavu.
„Můžu tě považovat za svého bratra?“ Zeptal se nesměle. Druhý chlapec také zvedl hlavu.
„Do konce svého života.“ Přikývl. Pak jednomu chlapci uletěla hlava. Druhý chlapec zase ztratil své pravé já a choval se snad ještě slizáčtěji, než první Orochimaru.

The end by Haya