Hisunaki- možná zpět- část 6

Další, další... Dlouhý a doufám, že ne nudný

Hisunaki- možná zpět- část 6
„No konečně!“ vypravila Pátá, dnes s ještě vážnějším výrazem než kdy před tím. Před ní stála pětice ninjů s tvářemi nápadně zakrytými bílými maskami. Shizune, stojíc za Tsunade, celou scénu fascinovaně sledovala.
Ano, to bude tedy moc vážné… pomyslela si mladá asistentka. Hokáge byla, od té doby co přinesla tu zprávu, celá nesvá. To usoudila Shizune už jen proto, že v prvních chvílích zjištění toho jména uviděla v její tváři jakýsi náznak…strachu?! To nebylo Páté vůbec podobné… Komu by ale nepřejel mráz po zádech, když uslyšel to jméno… To, jenž se tolik nápadně podobalo jeho jménu…
„…Takže rozumíte naší situaci!“ Zaburácela Hokáge. „A pokud ji najdeme, můžeme také utvrdit svá přesvědčení, že za útokem démona nemohla pouhá náhoda…“ Skončila rozhovor a odmlčela se. Pětice ANBU zmizela tak rychle, jak se objevila… Pátá nervózně odfrkla, když si všimla udiveného pohledu její pomocnice…
Vše se tak rychle komplikuje…napadalo Tsunade, když přemýšlela o ženě, jenž ještě před chvílí považovala za někoho neznámého… Důležité je, že zůstala na živu… Je to tak dávno… a přitom stále před sebou viděl její úsměv… Když ji naposledy uzřela… Před dvanácti lety…

…

Na chlapcově tváři se znovu objevil ten ohromený výraz, když hleděl na ženu před sebou…
Nevěřícně zakroutil hlavou: „Vzpomínáš si teda opravdu rychle!“ řekl užasle, když sledoval, s jakou lehkostí tvoří čakru do nohou a prochází se po kmeni stromu. Žena byla jedním skokem u Naruta. Ten od ní stále nemohl odtrhnout oči. Po krátké době se ale probral a zkušeným hlasem (snažil se napodobit Iruku) pravil: „No, takže ovládání čakry ti očividně jde…“ Žena se na něj usmála. „A teď k technikám!“ pravil s nepředstíraným nadšením. Zamnul si ruce, ale následně se zase zamyšleně podrbal na hlavě. No jo, ale kterou začít…
…
Sakura se skryla za širokým kmenem stromu. Z pozadalšího stromu na ni kývnul Kiba. Potom se otočila na Kakashiho. Ten, skrývajíce se za drobnou skalkou také kývnul. Všichni ovšem zůstali zaraženě stát, když se lesem rozezněl rozhovor dvou drsných, zastřených hlasů…
„Ta žena… Musela se skrýt… Byla to tvoje vina…Kvůli tomu tvému umění! …Jsi mladý a nezkušený…“ mluvil jeden z nich hlubokým hlasem, jenž zněl, jako by se mu dral hrdlem napovrch přes skřípějící kamení… (to je představa, co?!)
„Má vina?!“ vyprskl ten druhý, více přirozeným, mladým hlasem…
„Tak ty mě z toho obviňuješ!?“ pokračoval pohrdavě „Nemůžu pochopit, proč se naše organizace spolupracuje s tou vaší! S takovými…ubožáky!“ konečně umlkl…
„Tak ty nazýváš KARAY neschopnými ubožáky!?“ osočil se první „A kdo vám pomáhal s tím sku*veným liščím démonem? Ha! Když jste byly ještě slabý a bezmocní?! Snad jen o pár členech?! Kdo plýtval neskutečným množstvím čakry, když…“ dál už to ale nedopověděl…přerušil ho ten “druhý“…
„Co bylo, to bylo!… Zásadní je ale to, proč tu jsme! Protože vám utekla. Vám ta žena utekla! Byli jste neschopní ji uhlídat!Jste takový slaboši...“
První už se chystal mu dát pořádnou ránu do obličeje, když v tom ho rázným gestem ruky „druhý“ přerušil…
„Jen počkej, brachu, netřeba se dál hněvati…“ začal podivným a až milým hlasem „Musíme být slušní a přivítat společnost!“
Všem třem, skrývajícím se v houští, najednou stuhla krev v žilách…přejel jim mráz po zádech…
„No tak vylezte.“ křikl najednou ledabyle Kakashi „Už nemá smysl se schovávat“ Dívka se pokusila něco namítnout, ale teď všichni tři ninjové z Konohy vylezli na prostranství, kde se nacházela skalka, na níž seděli dva muži. Jeden měl na sobě plášť Akatsuki, byl to mladík s dlouhými světlými vlasy v culíku. Další vypadal jako pořádný hromotluk, kupa masa a svalů, jenž měla na sobě zvláštní oblečení s podivným znakem na hrudi…
„Omlouváme se, nechtěli jsme rušit…“ manévroval ještě Kakashi, ale udělal znamení na dva mladé ninji, stojící po jeho boku, aby byly ve střehu…
…

„Henge!“ vykřikl Naruto. Žena ho uchváceně sledovala…Vypadal jako ona, ale k tomu jí ještě pobaveně se smyslným výrazem poslal polibek…Potom se vrátil do původní podoby a začal se hrozně řehtat… Žena mu se smíchem zatleskala…
Znaky rukou už si zopakovala, teď byl čas na provedení jutsu. Udělala pár znamení rukou a vykřikla to slovo…
„No skvěle!“ řekl chlapec sledujíc její přeměnu.
„Tak a teď…“ zamyslel se „Tohle byla úroveň E a D… Snad všechny techniky, co umím…Jo, už vím!“
Žena se na něj zvědavě podívala.
„Tohle je jutsu, které používám nejčastěji“ řekl hrdě, ale zároveň se trochu styděl, že si na něj vzpomněl až naposledy…
“Neznámá“ se soustředila na jeho ruční znaky, jenž dělal pomalu, aby si je zapamatovala.
Naruto z nenadání vykřikl: „Kage Bushin No Jutsu!“
Najednou ho obklopilo minimálně třicet klonů a “neznámá“ zírala v ohromení. Každý z nich radostně a neurvale pořvával: „Tak a teď ty...ty…ha!“ povykovaly klony.
Žena se zatvářila trochu rozpačitě, ale i tak to zopakovala: „Kage Bushin No Jutsu!“ vykřikla.
Obklopily ji klony, ale byl jich snad dvounásobek, než Narutových. Klukovi klesla brada téměř na zem… Až po chvíli se pokusil, stále zaraženě, ale vesele konstatovat: „Tak už víme, jaké jutsu je tvoje nejlepší!“
Žena se však trochu zapotácela… začala se jí točit hlava…

Téměř ho zasáhla kunaiem… Ne, vlastně se jí lehce vyhnul…
„Tak ty se mi vysmíváš?! To ti jen tak neprojde!!“ vykřikla a znovu se na něj vrhla. „Počkej…“ řekl konečně mladík, jenž se při vyhýbání téhle naštvané kunoichi přece jen trochu zapotil. „
Počkej?! Tohle ti nedaruju! Takhle mě vyrušit! Zrovna, když mi to šlo…“
„To je pravda…¬ Gomen!“ omluvil se blonďák. „Chtěl jsem říci, že… jsi opravdu vytrvalá, když tu tak dlouho trénuješ…“
Dívka se zastavila, ustala s útoky. Hlavu ale zase otočila umíněně na bok. „Od rána?!“ řekla pohrdavě „teprve před chvílí jsem sem přišla!“ zalhala, i když to bylo velmi průhledné.
„J-jestli chceš, pomůžu ti…“ nabídl se mladík s ostychem, aby neschytal další rozbouřenou reakci téhle dívky…
Ta se teď sice pořád tvářila naštvaně, ale bylo vidět, že už její pýcha povoluje…
„No, dobře…“ řekla tiše dívka, aby to náhodou neslyšel někdo další. Mladík se na ni usmál…
Kdo je ten chlapec ….?

Uslyšela jemné kapání deště. Pomalu otevřela oči… Kde je? Pomalu se posadila. Nad ní cupital déšť o uměle vytvořený přístřešek z jakési tenké plachty. Teď byla trochu hlouběji v lese, ale i tak viděla na mýtinku, kde před tím trénovali. Musela zase omdlít… Kde je Naruto? Chvilku se rozhlížela. Venku vládla silná přeháňka. Jak dlouho už tu ležela?! Nebe, jenž bylo dřív modravé, když se na něj posledně podívala, najednou zšedlo… Kam mohl jít? Proud jejích myšlenek ovšem ustal ve chvíli, kdy uslyšela svůj žaludek, jenž se jí začal hladem svírat v křeči a při tom “kručet“ po nějakém jídle. Rukama si objala břicho a znovu si snažila rozvzpomenout na tvář toho chlapce z jejích vzpomínek, jenž se vracely pomíchané a zpřeházené, že si je vybavovala jako sny z předchozích nocí = téměř vůbec… Myšlenky ale měla stále zastřené hustou šedivou mlhou…
V tom ale uzřela Naruta. Kráčel k ní, na zádech měl napěchovaný batoh. Udiveně na něj zírala a nespustila z něho očí, ani když si k ní sedl. Musel si toho všimnout a tak přerušil již trochu trapné ticho.
„Tak ty už ses probrala! No ještě že tak, bál jsem se, že už zůstaneš tuhá“ Zazubil se na ni a začal něco vyndávat z batohu.
„Jak dlouho to trvalo, co jsem omdlela?“ zeptala se žena a hlas se jí nepatrně chvěl…
„Hm,“ řekl nejprve Naruto „No, než jsem odešel do vesnice, to může být tak hodina…nebo hodina a půl…“
„Tys šel do vesnice?!“ vypravila ze sebe “neznámá“ trochu ustrašeně.
„Klídek, klídek! Nikdo mě určitě neviděl! Navíc jsi mě dost vyděsila, vzal jsem nějaké obvazy a tak… a samozřejmě jídlo! Musím tě přeci naučit ještě nějaké techniky. Čas máš, ne?! A kde asi chceš nocovat, když ne ve vesnici?! Tak jsem se pro něco vrátil… Fakt se neboj, já jsem přeci nejlepší ninja z Konohy… A stanu se dalším Hokágem, tomu věř!“ řekl a znovu roztáhl ústa do ještě širšího úsměvu (za chvíli si asi roztrhne ret, jestli to tak půjde dál XD)
Hokáge…Kde to jsem slyšela?!…
Žena zamyšleně pokývala hlavou a chytala se něco říci, ale najednou ji přerušilo další kručení břicha. Trochu se začervenala…
Naruto se pobaveně zasmál a vyndal z batohu nějaké pečivo.
„Není to sice ramen, ale je to taky dobrý!“ konstatoval po chvilce.
…
Boj trval už nějakou dobu a k němu se ještě přidal nepříjemný déšť. Kakashi se co chvíli otáčel po Sakuře a Kibovi, jenž si společně podávali toho hromotluka. Znovu se však musel vracet ke svému souboji. Jeho protivník byl silnější, než si myslel a to on předvídal vždy tak přesně! Proto si ho také vybral k souboji. Ještě před chvílí s ním bojovali ti dva genýni, jenž proti němu neměli sebemenší šanci… I když svalnatec také nebyl nejlehčí parketa, s tímhle mladíkem bojovat vůbec nemohli, i přesto, že byli v přesile.
Mladý ninja se znovu zlomyslně zašklebil a vypočítavě uhnul Kakashiho útoku. „Takže kopírovací ninja, jo?! Čekal jsem teda něco víc od legendárního Hatake Kakashiho…“
Zkušený shinobi z Listové však zůstával klidným.
„Mé jméno tedy znáš. Co kdyby ses sám představil…Jak se tak dívám, ty patříš k Akatsuki a ten druhý k dříve legendární, dnes, jak jsem se domníval, již téměř neexistující, Karay“ dokončil větu. jelikož byl donucen znovu uhnout útoku.
„Jsi velmi dobře informován!“ pousmál se mladík. „Tobě už to bude potom kničemu…až s tebou skonším! Tak proč ti to nepovědět?! Říkají mi Deidara! Zapamatuj si to!“ vykřikl a v úskoku poslal směrem ke Kakashimu a ostatním stovky drobných bílých pavoučků...
„Sakuro! Kibo! Skryjte se, je to výbušnina!“ vykřikl Kakashi a dva genini už rychle mizely v lese, společně s ním. Skryli se za vzdálenou skalkou a téměř po tom uslyšely ohlušující výbuch…

No, doufám, že vás to stále zajímá... už se pomalu rýsuje další...
Ps: Díky za každý komentář(i kritiku)