Nejvyšší trest

Čeká mě trest. Trest za všechny mé hříchy. A on tu není. Opustil mě v poslední minutě. K čemu to všechno bylo? K čemu jsem riskovala všechno pro záchranu vesnice? Není tady. Utekl. Srab. Neměla jsme tolik snít a doufat že překoná svůj strach. Byla jsem bláhová a teď? Co bude teď, když tu není?

„Hej. Děvče, pojď sem“ zavolal na mě někdo ode dveří. Šla jsem k němu. Ten pohled…

Kdo to jen je? Ty oči. Poznávám to kekei genkai. Sharingan. To je přece…Sasuke Uchiha?! To přece není možné, co by ten po mě chtěl, vždyť to on mě odvlekl do Konohy a zajal. Nechoď sem nebo ti ublížím!

„Ty jsi Konan, viď?“ zeptal se opatrně. Usmíval se. Jako by byl rád, že to on mě pošle čichat Zetsánkovo příbuzné zespoda. „Co po mě chceš?!“ křikla jsem.

Peine, Deidaro, Zetsu. Kdokoliv z vás. Proč jste se mnou nezůstali? Jste takový srabi.

„Já? Nic, ale máš tu návštěvu“, odpověděl stroze. S nadějí v očích jsem zatoužila po Peinovi. Někdo vstoupil.

Nebyl to on. Byl to můj sensei?.

„Jiraya-sama?“ Polkla jsem.

Má katanu. Vypadá smutně. Co s ní chce dělat? Snad ne… Sensei, to ne. Vy ne. Chci, abych zamřela důstojně! S mým nejlepším přítelem po boku. Ale, on nepřijde. Vím to.

„Konan-chan.“Povzdychl si a vytáhl katanu. „Dostal jsem za úkol ukončit tvé hříchy. Nepokoušej se utéct. Nemá to smysl.“ „Ať odejde“, plivla jsem na Sasukeho.

Kde jsi, když tě člověk potřebuje? Peine, alespoň ty ses mohl přijít pokochat mojí smrtí.

„Nebudu se bránit tvému přání, Konan, když nám povíš, kde je základna té-“ „Akatsuki“ skočila jsem mu do řeči. „Ne, neřeknu a je mi jedno co se stane“

Vždycky jsme myslela, že jsme nejlepší přátelé, ale nejsme. Teď už to vím. Miluju tě. Mrzí mě, že ti to nikdy neřeknu. Peine, miluju tě.

Cítila jsme tupý náraz a pak prudkou bolest. Klesla jsem k zemi. Je konec.

Peine, kéž bych ti to někdy mohla říct. Náš společný sen. Snad ho uskutečníš. Jednou se za tebou vrátím a společně dokončíme ten sen. Ano, jednou se vrátím. Nebo ty půjdeš za mnou, snad se setkáme.

„Konan!“ Uslyšela jsme známý hlas. Ale bylo pozdě. Pomalu mě opouštěla síla. „Konan, lásko.“byl to on. Klečel nade mnou a brečel? „Miluju tě“, šeptal. „Konan, miluju tě a už nikdy ti to neřeknu. Proč jsi neutekla?“V to mě síly opustily definitivně a já věděla, že je konec. „Konan? Ne, Konan, to nesmíš! Ne!“

Za pár dní měla Konan pohřeb a byli na něm všichni její blízcí. Každý na její hrob položil bílou lilii. Ale mezi těmi květinami ležela rudá růže. Tu tam položil Pein s přísahou pomsti za Konaninu smrt.
THE END