Elite Six - Kapitola 15. - Jidus-chan

„Héj Ichigo, neblázni zase tolik.“ zavolal někdo a všichni se otočili. Stála tam dívka v černém kimonu jako měl Ichigo.
„Co tu děláš Jidus-chan?“ otázal se Ichigo překrásné dívky a jeho Hollow maska se mu rozpadla.
„Coby? Nepotřebuješ snad píchnout?“ usmála se na něj.
„Ale jak ses sem dostala a jak víš kde jsem a...“ padala z něj jedna otázka za druhou.
„No to víš, tak jsem tě zase jednou po dlouhé době šla navštívit, viděla jsem tě doma, tak vlezu dovnitř a poslední co vidím je tvůj plášť mizící v nějakém portálu... No co myslíš, já za tebou konečně po bůhvíjaké době zajdu a ty mně hned zmizíš. No tak jsem se vydala za tebou...“ objasnila.
„Ale jak ses sem dostala? Copak ty umíš používat portály?“
„No ještě aby ne... víš, tak nějak jsem se zapomněla zmínit, že můj otec není ze Soul Society. Je taky z jiné dimenze... Pár věcí jsem se naučila.“ začervenala se.
„Ale...“
„Hele vy tam! Chystáte se vybavovat ještě dlouho? Tady se bojuje!!!“ křikl Revan bránící se nepříteli. Ichigo se zašklebil.
„Koukej, ti co jsou hezcí, tak ti jsou hodní, ti co vypadaj jak nepodařený pokusy přírody jsou zlí... Jinak támhle je Morituri a Kotatko, tamhle Luchia a tam Revan. Ti jsou s náma.“
„Jasný, jasný... tak se dejme do boje, ne?“ odbyla ho nažhavená na boj.
„No jo... naše malá Jiduska...“ zamručel. Když se otočil směrem k dotyčné, přál si aby to nikdy nevyslovil.
„Už nikdy mi neříkej Jiduska!!!“ zakřičela, svou zlost se naštěstí chystala vybít na nepřátelích. Jednoho po druhém posílala do říše snů.
I když se Ichigo usmíval, taky v sobě dusil zlost a smutek ze ztráty přítele a stejně jako všichni ostatní si ji hodlal vybít na těch ksichtech co se mu stavěly do cesty.

Po další půl hoďce, už na hřišti zbyli jenom Luchia proti Sasorimu, Kotatko a Morituri proti Uchihovcům, Jidus proti Zetsuovi, Revan proti Orochimarovi a Ichigo proti Painovi. Kakuzu mezitím padl. Všichni summoni už byli taky vtahu. Bylo to už jen kdo z nich vydrží déle.

Mezitím Naruto, Sakura, Sasuke a ostatní ochraňovali členy Hyuuga klanu. Zvuční ninjové padali k zemi jako kuželky. Moc to ale nepomáhalo, protože se odněkud stále vynořovali další a další. Tým sedm už to pomalu přestával zvládat. Zvukaři je zatlačili ke zdi.
„Nepotřebuje tu někdo pomoc?“ ozval se známý hlas.
„Kibo!“ zvolal Naruto.
„Jééé Sasuke-kun!!! Ty ses vrátil!“ pištěla Ino.
No skvělý, ta tady chyběla... řekla si v duchu Sakura. Na okolních střechách se pomalu začaly objevovat týmy z celé Konohy. Zvuční byli tak vyvedení z míry, že zkameněli. Naruto toho využil a jednoho po druhém je kosil k zemi. Ostatní klaďasi dlouho neváhali a připojili se. Nepřátelé se nestačili vzpamatovat a už jich zbyla jenom menšina.
„Tak co, vzdáte se?“ promluvil Sasuke. Zavládlo ticho. „To beru jako ne.“ A se smíchem Naruto, Sakura a Sasuke zabili posledních pár Zvučných ninjů. Pak se rozhlédli kolem.
„Vítěztví!!!“ zakřičel Rock Lee a všichni začali radostně křičet, tleskat a radovat se.
„Ale...“ Naruto ani nemusel své obavy vyslovovat nahlas, zbytek jeho týmu pochopil. Co se teď děje s Elite six?

Všichni kladní hrdinové už byli na pokraji sil, ale nikdo se nevzdával. Toto byl boj, který měl rozhodnout o osudu celého světa, nesměli to vzdát.

Revan to měl těžké, bojoval proti tomu největšímu padouchovi všech dob. Posledních pár okamžiků se jenom bránil jeho útokům a přestával stíhat. Orocháč na něj zkusil znovu použít jedovatého hada. Revan ale stihl uskočit. Nestihl se však včas vyhrabat na nohy a už na něj Orochimaru útočil znova a tentokrát už neměl šanci se vyhnout. Slizoun si byl jistý, že tento boj má vyhraný, to byl ale omyl. Revan s hlasitou ránou zmizel. Než se Orochimaru stačil vzpamatovat Revan stál za ním a chystal se ho probodnout kunaiem. Slizoun hbitě zareagoval.
„Snad sis nemyslel že to bude tak snadné... Ale to jutsu mě zajímá....“
„Tak to si nech zajít chuť! Tohle nedostaneš!“ Orochimaru se zamračil a opět se vrhl na Revana, ten však nabral druhý dech. Boj pokračoval.

Morituri a Kotatko byly sehraný tým, jenže Itachi a Madara taky. Bojovali všemi možnými zbraněmi. Itachi hodil po Morituri několik shurikenů, ty se ale zastavily o její křídla.
„To bylo ubohý...“ ohodnotila jeho pokus. Kotatko se mrštně vyhýbala všem útokům Madary, který už měl zdálo se taky dost.
„Nechcete to rovnou vzdát a umřít ne moc bolestivě? Jinak vás totiž umučíme k smrti...“ vysmívala se jim.
„Omyl, to my budeme ti kdo vás umučí.“ Madara kývl na Itachiho a ve stejný okamžik se jim v očích objevil Mangekyou sharingan. Kotatko i Morituri se pomalu začaly utápět v jejich pohledech. V obličejích se jim objevil zděšený výraz a zdálo se jako by prožívali ty nejhorší chvíle ve svém životě. Naštěstí se to jenom zdálo.
„Haha, já už to nevydržím...“ Kotatko začala dostávat záchvaty smíchu.
„Ale no ták... Chtěli jsme jim udělat aspoň malinkou radost před smrtí ne?“ napomínala ji Morituri, ale bylo poznat, že taky neměla daleko k smíchu.
„Co to...?“ zděsili se Uchihovci. „Jak to že-“
„No tak, to jste si vážně mysleli, že nás dostanete něčím tak ohraným? A navíc, my jsme od jinud, tyhle fígle na nás nemají takový účinek.“ objasnila to Morituri. V ten okamžik se proti sobě dvojice opět vrhly, ale bylo jasné že Itachi a Madara jsou na tom bledě, přišli totiž o svoji nejlepší zbraň.

Jidus se lehce vyhýbala Zetsuovým útokům. Ten úchylák toho vážně moc nezmohl.
„A to jsem se ještě ani nerozjela...“ postěžovala si zklamaně.
„A kdo říká, že já ano?“ na obličeji té rostliny se objevil samolibý úsměv. Začal na Jidus útočit s takovou silou, že měla co dělat, aby se udržela na nohou. Před jeho posledním útokem uskočila dostatečně daleko, aby měla čas vytáhnout svůj meč. Nyní se Zetsuovým útokům dokázala ubránit, musela ale ještě přijít na způsob, jak ho zlikvidovat nadobro.

Ichigo měl špatnou náladu a Pain jakbysmet. Navzájem si na sobě vylívali vztek a oba už na tom byli špatně. Šrámy na obličeji a bodné rány po těle, boj ale pokračoval.
„Neuspěješ, to tady radši zhebnu s tebou...“
„Umřeš to jo, ale budeš z nás jediný.“
„To se ještě uvidí!“ Jejich zbraně se střetávali takovou silou, až z nich odletovali jiskřičky. Tady už se dala položit jenom jediná otázka: Kdo z nich to vydrží déle?

Luchia se vyhýbala Sasoriho loutkám hladce, ale únava se projevovala. Nebyla tak hbitá jako normálně, ale na toho podivnýho týpka to stačilo. Vrhala proti němu kunaie a shurikeny, vytvořila několik klonů a poslala je zaměstnat ty loutky, sama zaútočila na Sasoriho. Myslela si že to bude nějaká bačkora, ale spletla se. Dokázal se jí ubránit velice snadno.
„No, tak to tak vypadá, že tohle bude na dýl než jsem myslela...“ usmála se a zase se dala do boje...

Každý byl vyčerpaný a každý měl tvrdého soupeře, naši hrdinové však začali mít pomalu ale jistě převahu. Vypadalo to, jako by chyběl už jen krůček v vítězství, stalo se ale něco nečekaného. Ve chvíli kdy Pain hlasitě zapískal na prsty, všichni záporáci zmizeli a objevili se po boku jejich šéfa. Stoupli si do kruhu zády k sobě a začali soustřeďovat chakru...
„Co to má sakra být?“
„Co se to děje?“
„O co se to pokouší?“
„Hele, ještě jsme spolu neskončili!“
Akatsuki ale nereagovali. Byli absolutně soustředění. Luchia se proti nim vrhla a kunai namířila na Madaru, ale ani se ho nedotkla. Její útok se zastavil o něco jako ochrannou bublinu, která se rozprostírala kolem kroužku.
„Co to je?“ zamumlal Revan. Jidus a Morituri se pokusili ještě párkrát marně udeřit, nikdo ale nepronikl skrz tu podivnou věc.
„Co budeme dělat?“ obrátila se Kotatko na Ichiga a Revana. Ti jen němě zírali na ten výjev před nimi.