Z pohádky do pohádky

V jednom listovém království žil starý král. Jmenoval se Sarutobi a to, jestli vládl dobře nebo špatně do našeho příběhu nepatří. Důležité je, že proces stárnutí se nevyhne ani těmto imaginárním postavám, a tak si jednoho dne uvědomil krutou skutečnost: botox a ostatní plastické operace už nemají cenu, když může každým dnem natáhnout bačkory.
Jak byl šedivý, tak byl ovšem moudrý. Došlo mu, že království bez krále je jako EMO bez žiletky. Je načase jmenovat svého nástupce. A právě zde ho čekalo velké dilema: Který z jeho tří synů půjde v jeho stopách?
Jako první tu byl Sai, jeho prvorozený syn. Královna z něj chtěla mít diplomovaného doktora, ale jeho zvrhlá duše už od dětství toužila po umělecké kariéře. Vždy viděl život v těch nejrůznějších odstínech a ve všem dokázal najít skrytou krásu. Byl by to dobrý král?
Prostřední ze synů se jmenoval Sasuke. Byl to chlapec velmi rozvážný a samotářský. Překypoval ale inteligencí a byl to dobrý válečník. Listové království by pod jeho vedením neprohrálo jedinou bitvu.
Nejmladší ze tří bratrů se jmenoval Naruto. Podobně jako každé nejmladší dítě i on byl obdařen nesmírnou energií a optimizmem. Už od malička rád pomáhal a vládl nesmírnou mocí: měnit lidi kolem sebe k lepšímu. Jak byl ale blonďatý, taky byl také hloupý. Možná by to ale byl dobrý král, který by myslel na blaho poddaných.
Takže: Sai, Sasuke, nebo Naruto? Řekněme, že je měl otec všechny stejně rád, ale to mu moc nenahrávalo. Jednoho dne se tedy rozhodl uchýlit se k zoufalému rozhodnutí. Přivolal si tedy syny do své komnaty.
„Moji drazí synove,“ začal velkoryse.
„Máme jít zase posekat trávu?“ vydechl Naruto a hodil sebou na polstrované křesílko.
„Ne, ty hlupáku! Ach... Víte, přemýšlel jsem a došlo mi, že už nejsem nejmladší. Rád bych si užíval svého stáří jako chlapíci v televizi. Mohl bych hrát třeba golf!“
„A proč si nás volal?“ zeptal se znuděně Sasuke.
Sarutobi se plácl do čela. „Zavolal jsem vás sem proto, abych vám oznámil, že jeden z vás mě nahradí. Jeden z vás se stane novým králem.“
„A který to bude?“ ožili všichni tři současně a král se zlomyslně ušklíbl.
„Přece ten, kdo se jako první z vás ožení,“ oznámil jim nezaujatě a pohrával si se svým tamagochim.
„Oženit? To jako vzít si nějakou babu?“ složil ruce v bok Sai, obočí povytáhl až někam k týlu lebky.
„Přesně tak. Na co ještě čekáte? Kdo tu bude se svojí novou ženou dřív, vyhrává. Samozřejmě... musí být urozeného původu. Hybaj!“
„Ale-“
„Ale co, Naruto?“ otočil se na něj otec.
„No... ne, že bych měl problémy se ženami. Nebojíš se ale, že ti looseři vedle mě na nikoho nenatrefí?“
„Naruto, ty hajzle!“ skočil mu po krku Sasuke a ve stylu anakondy se ho pokoušel rozdrtit.
„Tak já tedy jdu!“ křikl za sebou Sai a rychle jim zmizel z dohledu. Sasuke se obrátil k Narutovi a poté následoval bratrovy stopy.
„Tak teda dobře. Najdu si manželku a stanu se hoka- tedy králem. Dattebayo!“ vyběhl z místnosti i Naruto a nechal Sarutobiho o samotě.

Sasuke

Prostřední synáček dosprintoval ven jako první. Rozhlédl se doleva a doprava a potom neohroženě vykročil.
„Ustupte, jen ustupte. Nebuď prašná, cestičko. Dobrý junák teď tebou jde, chce poznat svět maličko. Před naší, za naší, cesta má ať nepráší, hej!“
Mohl putovat snad celou věčnost, ale nebyl si tím tak docela jistý. Při tom spěchu si ve své princovské komnatě zapomněl hodinky. Když už se víc plazil, než aby šel, konečně spatřil známku lidského života.
„Ty tam!“ zachraptěl a nová naděje mu vstříkla do krve trochu větší odhodlání. Znovu tedy nasadil svižné tempo a doběhl k mladému muži. „Kde to jsem? Máte tu někde svobodnou a sexy princeznu?“
„Hm... To je votrava! Ale vypadáš celkem fajn, takže ti pomůžu. Až narazíš na velký hrad –čelem k tobě, zády k lesu-, neváhej a vstup. Nehrozí ti tam žádné nebezpečí, protože si všichni uvnitř už třicet let dávají šlofíka...“
„Aha, aha,“ zapisoval si do poznámkového bloku Sasuke. „A co princezna?“
„Musíš být ostražitý. Všechno je tam nějak... pošahaný. Princezna spává ve své komnatě v nejvyšším patře.“
„OMFG! Proč musí být všechno až v tom nejvyšším patře? Mají tam alespoň výtah?“
„Výtah tam nemají. A aby toho nebylo dost, tak princezna chrápe.“
„Ale proč?“
„Říká se, že se píchla o trn třešně a od té doby spí jako zabitá.“
„Trn třešně?“ podivil se princ.
„No, říkal jsem, že je to tam nějak pošahaný. Ale je to docela kočka- tak se to alespoň tady v podzámčí říká. Ale jak jí probudit musíš zjistit sám...“
„Oh, díky! A co jméno?“
„Shikamaru.“
„Ne tvoje! Její!“
„Jo, aha,“ vykroutil čelist Shikamaru. „Tady jí prostě říkáme Sakura.“
„Pozvu ti svatební oznámení!“ zajásal Sasuke a rozeběhl se směrem k spícímu hradu.

Sai

Nejstarší princ si to trajdal po lese už dobrou hodinu. Zatím nenarazil na žádného Tarzana, ani na Robina Hooda, takže se začínal trochu nudit.
„To je nuda,“ opřel se o kamennou zeď vysoké věže.... Vysoké věže? Rychle se ke kamenné rozhledně otočil čelem a s úctivým pohledem zahvízdal. „Ty kráso, tam bych teda šplhat nechtěl!“
„Haló?“ ozval se tlumeně ženský hlas a Sai leknutím povyskočil jako srnka.
„Co to?“ ohlédl se nahoru. „Je tam nahoře někdo?“
„Já tu jsem! Princezna!“ zamávala princezna z velkého okýnka. Její rysy rozeznával z třicetimetrové vzdálenosti jenom těžce- dvě oči to má, je blonďatá, úplně plochá taky není... Přesně jeho typ.
„Pojď dolů, ať tě můžu požádat o ruku!“ zakřičel co nejhlasitěji, šišky popadaly ze stromů, lesní zvěř vypískla strachy.
„Pojď ty nahoru!“ opáčila blondýna.
„Hele, na to nemám čas. Jestli si mě nechceš vzít, půjdu o věž dál- ona už nějaká sleze,“ dal se Sai na odchod, ale princezna po něm hodila botu.
„Nikam!“ sykla. „Myslíš, že tu jsem jen tak, abych se tu slunila? Houby! Je tu spousta pavouků a já mám strach z výšek!“
„Co tam teda děláš?“
„Je to kletba. Zlá čarodějnice mi záviděla krásu, takže mě před zraky ostatních schovala sem. Asi hádala, že po prvním týdnu bez televize skočím dolů sama.“
„Hm.. takže krásu? A když si tam pro tebe dojdu... To pak budu mít tchýni čarodějnici?“
„Jak víš, že je to moje matka?“
„Prostě odhad... tak tedy... Máš tam nějaký lano?“
„Lano? Myslíš, že bych tady ještě trčela? Jestli nejsi Spider-man...,“ vyklonila se z okýnka až po pas a dlouhé vlasy jí nevděky spadly dolů.
„Wow, nehrála jsi v reklamě na šampón?“
„Ty jsi tu reklamu viděl?“ začervenala se.
„Ano... Takže vím, že šlo o zpevňující šampón,“ mrkl na její culík a ona doufala, že to pochopila špatně.
„Ne, ne, ne! Zapomeň, že za mnou vyšplháš po mých krásných a zdravých vlasech!“

Naruto

Tenhle hlupák nikam nespěchal. Jeho sebevědomí mu dávalo velkou iluzi, že se o něj princezny nakonec poperou. Místní dámy ale byly šeredy, a tak se Naruto rozhodl, že přeskočí zídku k sousedovi- ostatně... Za plotem je tráva vždy zelenější, správně?
Nahoru vyšplhal jenom ztěží a když si všiml postavy mladé dívky, rychle se přikrčil a pozoroval jí.
„Já hledám (ozvěna ze studny: já hledám), hledám lásku svou (zase ozvěna)-“
„Hej, ty tam! Slyšela jsi o solárku?“ ozval se netaktně Naruto a zapomněl na svojí hloupou pozici. Spadl přímo do trnitého křoví.
Dívčina se lekla a málem zahučela do studny.
„T-o by mi... už... nikdo neříkal Hinata-Sněhurka...“ zapípala jako drozdík.
„Tak by jsi byla Hinata-topinka, ne?“
Hinata zrudla jako semafor. Uvědomil si svojí drzost.
„Omlouvám se,“ oklepal si listí z bundy a udělal k Hinatě krok. „Vlastně jsi docela hezká.- jako princezna. Pojď, až si tě vezmu, tak o něčem pokecáme.“ Natáhl k ní ruku.
Trochu zavrávorala a než stačila zareagovat, ozval se ženský hlas: Sňéžo! Hinato! Koukej sem okamžitě dojít!“
„WTF, kdo to byl?“ zatřásl se Naruto.
„To byla moje macecha Tsunade. Pravděpodobně našla další vrásku a obvykle si vybíjí vztek právě na mě.“
„Brrr.... Tchyně?“ /celej brácha/
„Musím jít!“ vzlykla Hinata a rozeběhla se k pustému lesu.
„Hej!“ zakřičel na ní Naruto. „Domů to máš přece jinudy!“
Už byla pryč...
„Ženský jedny. Pochybuju že se bez GPS dostane ven z lesa. Měl bych jí pomoc. Prý tam straší nějaká sekta úchylnejch trpaslíků.“
A tak tedy Naruto odvážně vykročil do tmavých stínů lesa.