Přívěsek probuzen II. 4.kap.

4. kapitola: Temariina oběť

Temari už nemohla dál. Stála naproti nepříteli a dívala se mu přímo do tváře. Zetsu, Tobi a Kakuzu na tom však nebyli o nic lépe. Před pár dny je dostihli a dnes zaútočili. Jeden ninja z Temarina doprovodu už ležel zhroucený na zemi a Temari tudíž měla na krku Zetsua a Kakuzu. S Tobim zatím držel krok druhý Temařin doprovodný ninja. Ona sama měla teď co dělat, aby se ubránila oběma členům Akatsuki, ale nevzdávala se. Už byla jenom kousek od cíle. Teď to nemohla vzdát...

Hinata, Kakashi, Gaara a Sakura už několik dní tábořili v jednom malém lesíku. Dlouho už od Sasukeho nedostali zprávu, tak nevěděli kudy by se měli vydat. Všichni z toho už byli pěkně na nervy. Každý měl špatnou náladu a panovala tíživá atmosféra. Nikdo se s nikým nebavil, jejich nejdelší rozhovor zněl asi takto:
„Sakuro?“ – „Hm?“ – „Máš už nějaké zprávy?“ – „Kdybych nějaké měla, tak už by jsme tady dávno netrčeli...“ – „Aha, no jasně...“

Sasuke pár dní bloudil a marně hledal nějakou stopu, nic však nemohl najít. Už se pomalu začínal vzdávat a pochyboval, že by to sám mohl dokázat.

Všichni naši hrdinové pomalu ale jistě přestávali doufat a přestávali věřit, že by kdy mohli Naruta najít a zachránit ho. Naruto taktéž pomalu upadával do agónie. Všichni se vzdávali a zdálo se, že Narutův život je zpečetěn.
...
„Madam pozor!“ křikl ninja a postavil se do rány, která byla určená Temari. To se mu stalo osudné. Temari s vyděšenýma očima sledovala ninju pomalu padajícího k zemi. Teď bude řada na ní.
„Tak děvče, myslím že je načase to ukončit...“ řekl Kakuzu a chystal se zaútočit. Temari jenom odevzdaně zavřela oči. Už jen očekávala konec. Promiň Gaaro... pomyslela. Její konec se blížil.
„Pozor!“ najednou uslyšela známý hlas. Prudce otevřela oči a spatřila Shikamara, jak se žene do rány a marně se snaží zachránit její život.
„Stůj!“
„Shikamaru!“ volaly další dva hlasy. Ino a Chouji jen vystrašeně sledovali počínání jejich kamaráda. A pak se ozvala rána. Každý jednotlivec v ten moment zatajil dech a srdce jakoby zapomnělo tlouct. Temari padla k zemi. Shikamaru se podíval na její nehybné tělo a vybavilo se mu, co se vlastně stalo. V momentě kdy byl Shikamaru příliš blízko, si uvědomil, že už ránu nemůže zastavit. Jediné co mu zbývalo, bylo obětovat svůj život. Temari v jeho očích poznala jeho úmysl a okamžitě jednala. Shikamaru se před ni postavil a na rozloučenou se na ni usmál. Jenomže ona to tak nehodlala nechat. Objala Shikamara kolem krku a prudce ho otočila a prohodila si s ním místo. Když dostala smrtící ránu, vyklouzla z Shikamarova obětí a dopadla na zem.
„N-....ne. Temari!“ vypravil ze sebe zaražený Shikamaru. „TEMARI!“ klekl k ní a vzal ji do náruče. Zoufale se podíval na Ino. Ta se k nim ihned přihnala a zkontrolovala její stav. Posledních pár let strávila učením se lékařským technikám. Nyní se mohla hrdě prohlašovat za lékařského ninju. V tento moment jí to však bylo zbytečné. Smutně se podívala na svého kamaráda a se slzami v očích zakroutila hlavou na znamení, že už nemůže nic udělat.
„Ne.... Temari...“ Shikamarovi se klepal hlas. Temari pomalu otevřela oči a zadívala se do jeho očí.
„N-nech to-ho ... ty ... bábovko. Ne-breč pro mě... Musíš te-ď do Listo-vé... Na-ruto... unesený...“ namáhavě ze sebe vypravila a bylo vidět že ji každé slovo bolí.
„A-le proč?“ zeptal se Shikamaru. „Proč jsi to udělala?“
„To pro-to... že m-musíš zachránit N-Naruta. Nes-míš teď umřít...“ usmála se na něj. „A taky... protože tě milu...“ ostatní již zaniklo v posměšném smíchu Kakuza.
„To je k smíchu!“ prohlásil.
„Ne! Temari!“ zoufale s ní třepal Shikamaru.
„Shikamaru dost! Už to nemá cenu... je pryč...“ vzlykala Ino a snažila se ho uklidnit.
„Ne...“ vydechl. Zadíval se na ni a pohladil ji po tváři. Opatrně ji položil na zem a s očima plnýma čiré nenávisti se postavil čelem k tomu vrahovi. Musí ji pomstít!
Ino pochopila že do tohoto se nemůže plést a za pomoci Choujiho odnesla Temarino tělo do bezpečí. Pak odlákaly pozornost Zetsua a Tobiho a dali prostor Shikamarovi.
„Tohohle budeš litovat.“ pronesl nenávistivě. Kakuzo se jen posměšně ušklíbl.
„Myslíš že proti mě něco zmůžeš, ubožáku? Ani ta tvá holka to nepřežila. I když vydržela celkem dlouho, to se jí musí uznat...“ Shikamaru šílený vzteky se vrhl na nepřítele.

„Co se děje? Kde to jsem?“ Narutovi se motal někde v nicotě. Nechápal jak se tam dostal, vlastně byl úplně mimo. Marně se snažil prohlédnout skrz temnotu, která ho obklopovala, když se před ním začalo vynořovat malé světélko. Naruto k němu natáhl ruku, jakoby to byla jediná možnost na záchranu. Snažil se dostat k tomu povědomému teplo vyzařujícímu světlu. Stále se zvětšovalo až ho celého pohltilo. Na okamžik musel zavřít oči. Nic neviděl jenom cítil, jak mu na hrudi pulzuje energie. Něco mu dodávalo sílu. Když se odvážil opět otevřít oči, jako kdyby se před ním objevilo plátno, na kterém se promítaly jeho vzpomínky. Před jeho očima se zkráceně promítl celý jeho životní příběh, zakončený vzpomínkami na Sasukeho, na jeho rodiče a na jeho sen a cestu ninji, kterou si vybral. Při tom všem se do něj stále vlévala energie. Naruto se nad sebou zdlouhavě zamyslel. Jestli to teď vzdám, nikdy nesplním své cíle, neochráním přátele, nestanu se Hokagem, sejdu ze své cesty... to se nesmí stát. Nesmí! Naruto věděl, že se musí vrátit do reality a jak jinak na to, než zavřít oči a ze všech sil se soustředit.
Probral se kdesi v tmavé, jemu až moc známé, místnosti. Ležel na podlaze a nad ním stáli nějací muži. Naruto udržel oči zavřené.

„Už je po něm. Nemá cenu ho dál mučit, teď z něj musíme dostat démona, než zhebne nadobro.“
„Škoda... moje pokusné morčátko toho moc nevydrželo...“
„Vážně? Vždyť už několik týdnů tady žije o žízni a hladu. Normální člověk by to nevydržel pár dní natož týdny! Nechápu že ještě dýchá, i když jen velmi ztěžka.“
„No dlouho už nebude... Vem ho a odveď do sálu.“
„Jistě.“

Kabuto odešel a Naruto zůstal v místnosti sám s nějakým cizím mužem.
„Teda popravdě tě obdivuju kluku. Seš odolný.“ pronesl do ticha chlap stojící nad Narutem. Sehnul se k němu a chtěl ho odtáhnout, najednou se ale zarazil. „Co to-“
Okolo Naruta se rozprostřelo světlo. Naruto otevřel oči a v ruce pevně sevřel přívěsek. Díky... pomyslel si a bleskurychle se postavil na nohy. Praštil kluka, který zkameněl na místě. Ten se skácel k zemi a Naruto se chystal zkusit další marný pokus o útěk.
„Stůj!“ uslyšel za svými zády. Naštvaně se ohlédl. Nejen, že ho ten kluk chtěl předhodit těm psychopatickým vrahům, on se ho ještě pokouší zastavit! Naruto přešel za ním a vzal ho za triko těsně pod krkem s druhou rukou přichystanou k útoku.
„Ty...“ zavrčel Naruto.
„Zadrž! Já ti chci pomoct!“ bránil se a jednou rukou si kryl oči, ozářené příliš ostrým světlem vycházejícím z náhrdelníku, co se houpal na krku toho Jinchuuriki.
„Jasně! Vykroutit se by se teď snažil každej!“ vrčel Naruto a pomalu už se přestával ovládat.
„Ne vážně! Věř mi prosím!“ Naruto na malinkou chvilku zaváhal. V hlase toho kluka bylo něco zvláštního. Zamyslel se, pak se napřáhl a jediným úderem ho poslal snít.

Jomei pomalu otevřel oči. Nemohl poznat kde to je. Porozhlédl se a prudce se narovnal, díky čemuž málem slítl hlavou na zem. Právě ho totiž nesl ten mladý Jinchuuriki na zádech.
„Dávej bacha! Ještě oba slítnem...“ okřikl ho.
„Ale... co-?“
„Prostě jsem tě vzal sebou, ať už se ti to líbí nebo ne. Říkal si, že mi chceš pomoct, tak teď budeš mít příležitost a jestli si kecal, tak tě vezmu sebou jako rukojmí. A neobtěžuj se hledat svoje zbraně, všechny jsem ti je sebral a bojovat proti mě je taky nesmysl...“
„Jak to? Vždyť jsi celý týdny v podstatě umíral a teď máš ještě sílu mě nést? Normálně bych tě přeci v pohodě přepral, normálně bys už totiž nedýchal... Jak to, že ještě vůbec stojíš?“ zeptal se, odpovědi se však nedočkal. Naruto jakoby ho neslyšel.
„Jak se jmenuješ?“ řekl Naruto po chvíli.
„Jomei...“ odpověděl po chvíli. Naruto se uchichtl. „Co je k smíchu?“ opáčil naštvaně.
„Ale nic... řeknu ti to, až zjistím jestli se ti dá věřit...“ Jomei mu sice neviděl do tváře, ale měl pocit jakoby ten kluk posměšně vyplázl jazyk. To se mu nelíbilo, tak ho na oplátku kopl do nohy.
„Je, promiň... nehoda...“ omluvil se nepřesvědčivě. Naruto se jenom ušklíbl a pokračoval v cestě. Procházel neznámými chodbami a jen pomocí instinktu a tipovaní se snažil najít cestu ven. Věděl sice, kde je jeden východ, ale nechtěl riskovat, že by tam na něj zase čekali. Tehdy byl vyčerpaný a toužil se jen dostat ven, ale teď měl sílu a opravdovou příležitost a toho musel využít. Když už si ale nevěděl rady, musel se na jedné křižovatce zastavit. Rozhlížel se na jednu, a pak zase na druhou stranu.
„Teď doprava...“ ozval se jakoby nic Jomei. Naruto se na něj překvapeně otočil. Jeho pohled se stočil k doporučené cestě. Sehrál se v něm vnitřní boj. Může mu věřit, nebo se jen snaží nalákat ho do pasti? Po chvilce hloubání se přece jenom rozhodl jít vpravo. Nechal si od Jomeie poradit ještě asi pětkrát, než se dostali ven. Naruto se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a podíval se na jeho společníka. Zamyslel se, a potom k němu natáhl ruku s jeho zbraněmi.
„Na, zdá se, že se ti přece jenom dá věřit... ale stejně tě budu hlídat...“ varoval ho Naruto.
„Dobře, souhlasím...“ usmál se na něj tmavovlasý kluk. „Teď je nejspíš správná chvíle zeptat se tě na jméno...“
„Hmmm.... já jsem Uzumaki Naruto.“ podal mu ruku.
„Já Wataki Jomei.“ Potřásli si rukama. „No myslím, že by jsme měli zmizet, než přijdou na to, že jsem ti pomohl utéct. Nechci si představit jak budou vyvádět, až na to přijdou. Hlavně otec... ale ten je stejně daleko.“ mumlal spíš sám pro sebe Jomei.
„Kdo je tvůj otec?“ zajímal se Naruto.
„Ale, to je jedno...“ zamlouval Jomei. Naruto nad tím jenom pokrčil rameny a společně s Jomeiem se vydal vstříc svobodě.