Zemřít pro přítele...? 1

Waah... Tak...nerada zkouším nové věci, ale žánry ve FF ráda (ale jedinej žánr, který odemně teď nečekejte je romantika... už jenom napsat slovo "políbit" je pro mě zločin třídy S). Takže vám tu předvádím můj první krvák... není to až tak strašný, spíš dost slabý, ale Hony mě přesvědčovala, abych se dala varování... takže: NENÍ PRO VELICE SLABÉ POVAHY! Ale je to přehnaný... ach a ten nápad jsem si půjčila z jedné povídky od Blanch, už netuším název... Takže Itadakamasu! (promiň, že kopíruju Rikuš xD)

Krev… Cítím krev… je blízko… ano, ano… už brzy nastanou ty slavné hody… už se konečně opět nabažím toho pocitu, když se zakousnu do čerstvého, lidského masa… a ochutnám tu opojnou, slanou krev…
„Tak naposledy po dobrém… Kde se skrývá?“
„Už jsem řekl, že ti to neřeknu, tak to pochop ty hajzle!“
„Nu dobrá… velice mě to rmoutí, ale jdeme na to tedy po zlém. Hej ty, přiveď tu holku.“
Muž s oranžovou maskou na straně hlavy kývl na vystrašeného, asi čtrnáctiletého chlapce, který poslušně kývl a odešel. Sasuke odvrátil hlavu. Má to cenu? Cenu jeho života? Musí svůj život promarnit? Promarnit kvůli příteli? Příteli, kterého zradila vesnice? Vesnice… bezpochyby věděl koho přivedou. Neměl jí brát sebou… Je to hlupák, hlupák všech rozměrů…
Chlapec se vrátil a táhnul sebou dívku v okovech.
„Sakuro…“
Už to nebyla ta Sakura. Držel je tu už měsíc, nedával jim moc najíst, aby nezískali síly a v pití byli omamné látky a smrděla po moči. Tou sice smrděla celá tahle kobka, celá tahle soustava vězení… Byl tu cítit pach moči, výkalů, krve, potu a strachu. Skoro každý den se tu ozýval řev všech mučených. Mučených jen proto, že se opovážili postavit proti novému vládci světa… Jak ironické. Mladý Uchiha taktéž tušil, že on sám mučen bude, ale ještě netušil co si před tím prožije a čím mučen vůbec bude.
Ta dívka, která sem právě vešla, nebyla stará Sakura. Vlasy měla slepené potem, krví a vším, co se nacházelo na zemi v kobce, kde ji drželi. Nebyla už vůbec poznat jejich bývalá barva. Kůže, která vypadala jako kdyby jí někdo denodenně natahoval, na ní visela a dělala záhyby, takže Sakura vypadala jako stařenka před vstupem do hrobu. Měla na sobě rozedrané, špinavé oblečení, přes které šlo vidět každou kost, žebra by se jí spolehlivě dala počítat. Byla celá špinavá a v očích měla zastřený výraz, jako kdyby už teď byla někde jinde… V ráji, kam určitě patří… Patří, protože je oba chránila až do konce svých sil.
Madara se zlověstně usmál.
„Oh, takže jí poznáváš… Nebýt toho, že vím, že tu je, tak bych jí zaručeně nepoznal.“
Ten odporný hlas… Hlas plný zloby a touhy po moci. Moci, díky které skoro ovládnul svět. Už jen Kyuubi mu chyběl… Kyuubi… Jen kvůli němu se tohle odehrálo. Odehrálo, protože ho kdysi Yondaime zapečetil do svého syna. Syna, kvůli kterému teď jeho nejlepší přátelé přijdou o život…
„Přines TO.“
Poručil chlapci tiše Madara a připoutal Sakuru okovy ke zdi. Mladík opět odcupital a když se vrátil, táhnul za sebou pytel. Sasuke pochopil… Připadal si tím jak ve středověku. Středověká kobka, středověké zacházení a teď i středověké mučící nástroje. Bylo mu Sakury hrozně líto, proto se rozhodl pro riskantní krok.
„Počkej, řeknu ti to! Je…“ další slova přerušil řev Sakury.
„Neříkej mu to ty hlupáčku! Je to zbytečné!“
To byla pro něj ochotná vydržet mučení? Mučení, které bude ještě horší než v tom středověku? Proč? Proč?! Stačil mu však jediný pohled aby pochopil… Ty polibky, nežná slůvka, hlazení, noci strávené v jejím teplém náručí… to všechno byla jen jedna velká lež. Lež kvůli tomu, že Naruto ji nemiloval. Nemiloval a právě proto se pověsila na svou bývalou lásku… Jak mě jen mohla zradit?! Sasuke od ní odvrátil pohled a i když mu to rvalo srdce, rozhodl se, že tohle mučení vydrží. Pak už přijde na řadu on a bude konec… Konec, pro něj šťastný. Šťastný, protože konečně vypadne z tohohle zkaženého, hnusného světa. Světa, který ovládl jeden jediný Uchiha. Zemře pro přítele… Není to důstojná smrt? Nedočká se po ní ráje? Ráje, který bude odměnou za to utrpení, které mu bylo způsobeno? Byl sobec ano, ale jeho utrpení bylo větší… větší než jejich.
Tyhle myšlenky rázně přeťal Sakuřin výkřik. Madara dal nažhavit ostrou špici a pak jí přitiskl na její ušní lalůček, do kterého vypálil díru. Sakura řvala bolestí, slzy jí stékaly po tváři a zoufale sebou cloumala v okovech. Přesto neřekla o Narutově úkrytu ani slovo. Madara se proto rozhodl přitvrdit. Vyndal z pytle mučící nástroj zvaný hruška. Hrubě ho vrazil Sakuře do úst a zapřel se do šroubovacího mechanismu. Nástroj se v puse pomalu roztahoval a způsoboval tak Sakuře muka. Ta se dusila, koulela očima a po krku jí stékaly kapky krve z předchozího mučení. Když už mírně zmodrala, Madara jí zase hrušku prudce vytáhl, čímž jí utrhl kus rtů. Podlahu opět smáčely kapky krve. Nakonec se vydal pro další nástroj. Sasuke tiše úpěl, tohle bylo pro něj horší, než kdyby byl mučen on sám a Madara to dobře věděl. Vytáhl proto z pytle nástroj, který vypadal jako ruka se čtyřmi prsty. Nazýval se lehkým názvem „Španělské lechtání“, účinky však byly daleko strašlivější.
„DOST! UŽ DOST! NECH JI BÝT! PROČ NEMUČÍŠ MĚ, TY SRABE JEDEN?!“
Madara se ušklíbl, neodpověděl a přistoupil k Sakuře. Strhl z ní zbytek oblečení a namířil si to nástrojem na její prsa. Sasuke se odvrátil a snažil se ignorovat její jekot a pleskání krve po podlaze. Madara naposledy trhl a Sakura naposledy vydechla. Tímto nástrojem se totiž rvalo maso z těla, nejčastěji z prsou, tváří, hýždí, břicha, zad a kloubových partií. Sasuke si přikázal neplakat, když uviděl, jak jí povisla hlava a už se nehýbala.
„Ah… ta dnešní mládež. Už nic nevydrží. Přiveď sem tedy toho kluka z cely pět.“
„A-ale pane… nechci vám odporovat, ale ten je mrtvý.“
„JAKTO?!“
„Po té co zemřel jeho pes si prokousl tepnu na ruce…“ chlapec se bázlivě krčil ve stínu rozlíceného Madary.
„Tak toho z jedničky…“
„P-p-ane… ten tak…“ ustrašeně kvikl chlapec. Stačil ještě říct: „Ta prokletá pečeť…“ a už se snesl na zem s podříznutým krkem. Madara rozčileně funěl. Takže… dostali i zbytek? Podle všeho už jsou Kiba a Neji mrtví… To všechno kvůli NARUTOVI… to on za to může. Proč není schopný položit za všechny život, když chtěl být Hokagem? Proč, proč, proč?! Proč všichni musejí umírat…? Madara, jako by vycítil jeho rozpoložení, se ušklíbl.
„Ano, máme je tu skoro všechny… vydalo se jich sem bláhově jedenáct a všechny jsme chytli… Ale ten chytrolín už mi lezl na nervy, tak jsem ho dal na skřipec a nechal natahovat, až mu popraskaly všechny svaly v nohou a rukou… ten slaboch měl ale ještě tolik síly, aby se uškrtil tím svým stínovým jutsu…“
Bezpochyby… mluvil o Shikamarovi. „A ti dva jouninové byli strašně slabí… toho lupiče jsem zabil sice až po tom dědici schopností prvního, ale…“
Ano… a to bylo jistojistě o Kakashim a Yamatovi. Proč? Proč zemřeli i oni? Oni, kteří byli silní… silní na to, aby se stali jouniny. Madara se otočil a vydal se pro vězně sám. Po chvíli přivlekl zesláblého…